Zacheus (Lk 19,1–10)
Často nás zarazí radikalita Ježíšových pozvání: „Prodej všechno co máš“, „pojď za mnou, pohřeb, nepohřeb“, „buďte jako děti“. Na příběhu vrchního celníka Zachea si jistě všimneme jeho rozhodnutí rozdat chudým polovinu svého majetku. Připadá nám to tak nějak – málo. Vrchní celník byl špína chlap, svůj majetek v takové funkci získal všelijak – podobně bychom se dnes dívali na majetek „úspěšného“ exekutora. Zacheus nebyl žádný naiva, vrchní celník musel být protřelý, vědět, oč v životě jde. Uměl si spočítat kdo, kdy, co, kolik, proč a zač platí, co na koho platí a co komu platit, kde přimazat, koho podmazat, jak se přitom neumazat. Už jeho touha uvidět Ježíše je ovšem překvapivá, natož jeho rozhodnutí rozdat polovinu majetku a nahradit ústrky a škody. Zacheus slyší z Ježíšových úst pochvalu, souhlas – pro nás možná nečekaně, vždyť se nevzdal všeho, neopustil všechno, část si ponechal.
Zacheův příběh nám umožňuje uvědomit si, že to, oč v jeho i našem příběhu jde, není výkon, ale rozhodnutí. Ježíš na Zacheovi i na nás oceňuje ne velikost a úplnost pokání, ale rezignaci na sebezajištění, sebepojištění, odvahu k důvěře. Zacheus se svým veřejným přiznáním k Ježíši veřejně diskvalifikoval, jako vrchní celník se znemožnil, přiznal k naivitě, která v tomto zaměstnání spolehlivě láme vaz. Křesťanský exekutor neexistuje, protože by se neuživil. Vrchní celník – to zaměstnání bylo Zacheovo životní zajištění a životní pojistka, kdepak majetek. Zachea po jeho veřejném přiznání čeká role vlka rozsápaného vlastními vlčími druhy a ovčí krevní mstou, ať už si ponechá majetku polovinu, čtvrtinu, nebo dvě třetiny. Za své přihlášení k Ježíši Zacheus zaplatí nejen to, k čemu se rozhodl, ale i to, oč nesvobodně přijde – a jako vrchní celník s tím jistě počítá, této matematice rozumí, není snílek. A snílek a naiva není ani Ježíš, dobře ví, že Zachea jeho veřejné přiznání bude stát mnohem víc než půlku majetku, kterou rozdá, a odškodné, které vyplatí. Ze Zacheovy radosti nad Ježíšovým přitakáním tak zaznívá vědomě zaplacená tatáž cena, která odradila bohatého mladíka z jiného příběhu dnešního textu. Zacheus odhazuje vše, získává království, o kterém Ježíš káže, – a my si můžeme odnést jistotu, že nejde o výkon, ale o rozhodnutí. Nejde o to, kolik toho pro Ježíše a jeho království opustíme, ale zda odhodíme karty bez ohledu na to, kolik es či plonků držíme v ruce, či zda jen licitujeme, kolik si můžeme dovolit na Ježíšovu skandální zvěst naivně vsadit, aby nás to úplně nepoložilo, abychom si úplně nezadali.
Když slezeme ze stromu své vlastní zvědavosti a rozběhneme se otevřít svůj dům a své srdce Ježíši, který je Kristus, je přece úplně jedno, jak moc nás to bude stát. Nejde o výkon, jde o rozhodnutí. Nakonec stejně přijdeme o vše, na čem jsme dosud stavěli, na čem jsme si zakládali. Lidi kolem nás stejně neuspokojíme; cokoliv dáme a opustíme, bude se jim zdát málo. Cokoliv dají a opustí ostatní, budeme mít sklon posuzovat jako málo. Zapomeňme na matematiku, odhoďme karty, slezme ze stromu, rozrazme dokořán dveře i srdce. Možná nás to bude stát všechno, co máme, možná nám zbude něco, možná dost – kdo by to teď počítal? Nejde o výkon, jde o rozhodnutí. Ježíš není účetní. Je Kristus.
Vdova (Lk 21,1–4)
Text o vdově se zdá být v ostrém kontrastu k příběhu vrchního celníka Zachea. Kde Zacheus prohlásí, že rozdá spoustu peněz, ale vlastně jen půlku svého majetku, hodí vdova do chrámové nádoby dva měděné plíšky nicotné hodnoty; ty ovšem představují všechno, co má, celou její finanční sílu, všechno její zajištění. Kdo dal víc, Zacheus, nebo vdova? Odpověď závisí na způsobu, jakým určujeme cenu.
Vyplatí se nalistovat si příběh vdovina daru v závěru dvanácté kapitoly Markova evangelia. Obvykle stručný Marek věnuje totiž (zcela neobvykle) daru vdovy větší prostor než z Marka vycházející Lukáš. Ze zástupu dárců míjejících chrámovou pokladnici – a mnozí bohatí, jak čteme, dávali mnoho – učiní Ježíš, který je Kristus, poznámku právě k daru chudé vdovy, která vhodí tak málo, že to za řeč ani nestojí. Dva měděné plíšky chudé vdovy označí Ježíš za víc než všechny předchozí dary, které naplnily pokladnici. Ostatní dávali z nadbytku, vdova darovala vše, čím disponovala, navzdory svému nedostatku.
Co si odnést z krátkého zastavení u chrámové pokladnice? Zvykli jsme si měřit a počítat, v našem životě hraje významnou roli matematika. Bůh počítá jinak, když počítá s námi. Neměří šuplerou náš výkon, naše dary ani nás neháže na váhu; řezníky potkáme jindy a jinde. Když Bůh počítá s námi, očekává vztah, ne platbu. Když se vrchní celník Zacheus rozhodoval vsadit v životě na Ježíše, který je Kristus, musel počítat s tím, že sice rozdá půlku, ale přijde o všechno, za důvěrný vztah s Bohem zaplatí ztrátou zajištěnosti a nezávislosti, dnešním rozhodnutím odevzdá včerejšek, na zítřek mu nic nezbude. Vdova, ač nemá k dispozici majetek a postavení vrchního celníka, jedná podobně – dnešním darem odevzdává zítřek a ze včerejška jí nic nezbylo.
A tak zdánlivé protiklady (Zacheus a vdova, „půlka“ a „všechno“) svědčí o tom, že před Bohem jde o rozhodnutí, ne o množství; o vztah, ne o výkon; o důvěru, ne o majetek. V řeznictví světa má výhodu ten bohatší; některá jatka se jej netýkají, z celé řady porážek se může vyplatit, než přijde vrchní řezník s kosou. Před Bohem je jedno, zda jsi vrchní celník, vdova nebo žebrák. Bůh s tebou počítá a matematika při tom přichází zkrátka. Chrám neexistuje, chrámová pokladnice vzala za své, všechny chrámové dary se rozptýlily v dějinách – jen ty dva nicotné měděné plíšky vdovy a příběh tohoto daru se staly součástí nejčtenější knihy světa. Vdovin příběh oslovil v uplynulých dvaceti staletích obrovskou masu dárců, kteří na jeho základě vhodili více, než možná původně chtěli. Chudá vdova dala více než všichni ostatní. Příběh chudé vdovy inspiruje. Bůh má zvláštní slabost pro nevděčné malé role, stárnoucí herce, vytrvale sází na propadáky, vrací do hry ty, které řezník život vytlačil za čáru, určil k porážce, rozměřil k porcování. Život se nedá přežít, vrchní řezník s kosou ukončí naši existenci bez rozdílu a bez protekce, včerejšek zajde, zítřek nebude. Jen pro vrchní celníky, chudé vdovy a celý zástup těch, kdo stejně jako oni na Boží volání opustí včerejšek a vsadí zítřek, nakonec i po tom kosou odťatém závěrečném zítřku, který prý nebude, navzdory všem řezníkům přijde pozítří.