Celý svět ví, jak je v Sinť-iangu nakládáno s Ujgury a ostatními muslimskými menšinami. I když po smrti Mao Ce-tunga nastala doba, kdy byla práva Ujgurům do určité míry navrácena, po studentských demonstracích za demokracii a masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 se prosadila vláda tvrdé linie. Muslimové se setkali se zuřivou reakcí úřadů, když protestovali proti zavírání svých náboženských stánků.
Ujgurové jsou sunnitští muslimové, ale většinou nejsou aktivními členy svých komunit. Domácí rituály související s narozením, svatbou a úmrtím jsou pro ně důležitější než veřejná bohoslužba. Ženy se oblékají střídmě a jen pár jich nosí burku. Nikdo se nemodlí na ulici. Je zajímavé pozorovat, jak obřadně se k sobě chovají starší Ujgurové. Mladí však dovedou být divocí jako jejich příbuzní Turci. Lehce vybuchnou. Stává se, že se jeden mladík vrhne na jiného a do krvava ho zmlátí.
Zvláštní je určité napětí, které v ujgurské společnosti panuje. O politice moc nediskutují ze strachu před donašeči. I vtip může být důvodem k zadržení. Jeden mladík se vzdal místa u tajné policie, protože měl sledovat a udávat vlastní lidi. Na druhé straně mnozí Ujgurové lpí na svém zaměstnání, aby nebyli nahrazeni přistěhovalými Chan Číňany. Přizpůsobili se čínské okupaci, stali se členy komunistické strany, naučili se čínsky a přestěhovali se do Číňany nově vybudovaných částí města. Jsou dobrými obchodníky a v post-maovské době uvolnění se dobře zabezpečili. Ve starých čtvrtích, které jsou ponechány rozpadu, se na ulici v podvečer snaží chudí Ujgurové něco vydělat prodejem bylinek nebo vařením kebabu, zatímco kazašská mládež drandí na mopedech. Velkým problémem se staly drogy.
Bývalý univerzitní profesor se nebál poznamenat, že situace Ujgurů je opravdu zlá. Kdyby se podvolili čínské nadvládě, svět, ve kterém člověk nemá nad svým životem kontrolu, by byl neúnosný. Kdo by si kdy pomyslel, že sledování a masová indoktrinace mohou být tak dusivé. Dnes jsou akademici zavíráni pro výstrahu ostatním.
Zdá se, že svět se zdráhá přijít muslimským etnickým menšinám v Sinť-iangu na pomoc. Dnes tam žijí milióny Chan Číňanů, kteří se dobrovolně či z donucení do Sinť-iangu přistěhovali. Mezi nimi jsou také křesťané. Křesťanství se na čínské pevnině rozšířilo po období chaosu Maovy vlády. Bezbožní Číňané přijímají křesťanství snáze než bohabojní muslimové. V roce 2005 bylo v Sinť-iangu kolem 60 000 čínských křesťanů. V Urumči, hlavním městě, je asi 26 oficiálních kostelů a 80 domácích modliteben. Tito křesťané jsou zřejmě schopni Ujgurům pomáhat. Jeden ujgurský uprchlík si myslí, že islám své vyznavače zradil, a on proto konvertoval ke křesťanství.
Kdo tedy, když ne Alláh, Ujgury zachrání? Západ sice odsuzuje čínskou vládu za její nelidskou politiku v Sinť-iangu a společnosti, které s touto oblastí obchodují, pečlivě zkoumají, zda výrobky nepocházejí z nucené práce Ujgurů. Všelijaké smlouvy jim však brání zaujmout zřetelnější postoj. Je možné, že díky současnému pronásledování čínských křesťanů komunistickou stranou Číny začnou tyto společnosti Ujgury podporovat. Možná se Číňané zastydí za to, co čínská komunistická strana dělá s reputací Číny ve světě. Kdoví. Protože i když komunisté proklamují bratrství, nemají ponětí o lidských právech. Žijí podle „asijských hodnot“, které v Číně znamenají poslušnost jedné neomylné osobě – císaři. Poslušnost je vynucována přebujelou a poslušnou byrokracií. Současný císař, Si Ťin-pching, má za to, že přišel na konečné řešení etnických problémů v Sinť-iangu – násilím přinutit Turkuty – Modré Turky, aby se stali Chan Číňany. Strana však už kdysi byla přinucená změnit směr. Třeba se to stane zas?
Vyňato z časopisu The Tablet z 18. 9. 2021. Z článku Christiana Tylere Faces in the dust vybrala a přeložila Daniela Bísková