O teologických fakultách Univerzity Karlovy

Číslo

K pozoruhodnostem posledních měsíců patří bezesporu také to, že se na fóru veřejnosti lze doslechnout o církvi něco jiného, než že je to tmářský a reakční spolek patřící na smetiště dějin – ba dokonce se lze setkat na veřejnosti s křesťany, kteří dovedou říct srozumitelné, angažované slovo, aniž by smlčeli svůj svéráz. Po létech znějí i z této strany autentické hlasy – a je na člověku, aby si to přebral.

Od začátku listopadové stávky bylo mezi vysokoškoláky slyšet mimo jiné taky hlas bohoslovců a po odeznění počáteční pachuti něčeho až senzačně podivného postupně vešlo v akademické povědomí přinejmenším tolik, že teologické fakulty také mají své místo pod sluncem. Na víc snad ani nebyla doba. Kromě zpráv, že se jedná o (znovu) začleněni těchto fakult do Univerzity Karlovy, se toho člověk o nich moc nedozvěděl – a právě i to málo bylo občas dost nepřesné. Jak by ne, když každý ví nemnoho, ale po-pravidle jiného a odjinud než druhý. A právě církevní problematika je tak zmotaná…

Asi je třeba začít nejdřív u faktu, že u nás v minulých letech působilo celkem šest bohosloveckých fakult – tři v ČSR (Cyrilometodějská v Litoměřicích (řím. kat.); Husova československá v Praze (Církev československá husitská) a Komenského evangelická v Praze (pro celkem sedm církví protestantského typu); v SSR také tři (pro řím. kat. v Bratislavě, pro luterské církve tamtéž, pro pravoslavnou církev se sídlem v Prešově). To je stav minulých let, vzniklý vládním nařízením (č. 112) z roku 1950. Komu připadá tento výčet snad překvapivé bohatý, měl by vědět, že před zmíněným rokem měla např. církev římskokatolická jen v českých zemích kromě dvou vysokoškolských fakult (Praha, Olomouc) ještě řadu diecézních seminářů, které byly tehdy zcela zrušeny; také další církve měly strukturu odborného vzdělávání značné rozmanitější.

V nové politické situaci se pochopitelné ihned vynořila otázka postavení církví ve společnosti, a tedy také otázka teologických fakult.

Tyto fakulty, v roce 1950 postavené mimo rámec ostatních vysokých škol, byly v éře právě minulé řízeny „Sekretariátem pro věci církevní“ při ministerstvu kultury (zrušen v lednu 1990); Vysokoškolský zákon se na ně pochopitelně nevztahoval, státní orgány věnovaly svou péči těmto fakultám prostřednictvím „na míru šitých“ vyhlášek. Už v prvních jednáních nové vzniklých akademických rad se na teologických fakultách objevil jasný požadavek převedení těchto fakult pod resort ministerstva školství a současné s tím i myšlenka, někde přímo nárok na (znovu) začlenění do svazku Univerzity Karlovy.

Zde je třeba rozlišovat několik poloh problematiky. U fakulty římskokatolické církve se nejedná o začlenění nové, protože do r. 1950 byla taková fakulta součástí univerzity; z právního hlediska běží tedy o revokaci oné diskriminační vládní vyhlášky z neblahých dob (112/1950). U fakult Husovy československé a Komenského evangelické se jedná o začlenění nové.

Vlastním důvodem tohoto kroku není jen sám prostý organizačně–taktický kalkul – že postavení teologických fakult je třeba řešit rovnoprávné a co možná symetricky – nýbrž základní vědomí o univerzální povaze a platnosti PRAVDY, v jejíž službě a pod jejímž úběžníkem tyto fakulty konají svou práci. Také rozhovor s ostatními obory vědeckého studia chápe teologie v těchto souřadnicích a na tomto základě chce do něj vstupovat. Že je toto pole na akademické půdě značné zanedbaným úhorem, jisté netřeba připomínat…

Via Facti jsou Katolická, Evangelická a Husitská teologická fakulta už nyní považovány za součást Univerzity Karlovy; mají svá zastoupení v různých jejích orgánech a začínají se podílet na univerzitní práci. Jako modus koexistence tří (!!!) teologických fakult na jedné univerzitě byl dohodnut tzv. vídeňský model – rovnoprávné a rovnocenné postavení jednotlivých samostatných fakult, z nichž žádná nemá být z žádného hlediska (konfesijního, početní majorizace) zvýhodňována či diskriminována (nikoli model jedné fakulty s více dílčími sekcemi). Že se přitom nejedná jen o fakulty dvě (katolickou a evangelickou (protestantskou), ale tři, vyplývá ze specifiky české církevní situace – Církev československá husitská není zařaditelná do žádného z ostatních typů, tvoří svébytný historický útvar; paradox tří teologických fakult na jediné univerzitě tak pramení z paradoxních dějin církve v českých zemích.

De jure je věc inkorporace teologických fakult značně komplikovaná; snad bude vyřešena co nejdříve – v stávajícím právním a správním postavení bohoslovecké fakulty, poté co byl zrušen jejich nadřízený orgán, jen silou setrvačnosti odolávají institučnímu kolapsu (a až třeba např. dojdou peníze…). Každá z nich přitom ve stávajícím stavu dosud má nedostatek systemizovaných, učitelských míst; žádná nemá vyhovující prostory (ani jedna nevlastní svou budovu); přitom zatím jen předběžné počty uchazečů o studium pro příští rok jsou řádové násobkem počtu z minulých let.

Summou – situace je vážná, ale nadějná. Za předpokladu, že univerzita jako celek nebude už byrokratickým kolosem, nesvobodnou dodavatelskou organizací v oboru výuky kádrů, ale sdružením relativně samostatných fakult, tvořících spolu prostor svobodné akademické obce, se můžeme pro teologické fakulty nadát lepších zítřků. Bude – resp. už je – na nich, aby teď v nové, značně náročnější situaci dostály své službě a svému poslání. Držme jim palce…

6. března 1990