(polemika s Danielem Ženatým)
Daniel Ženatý svým článkem „Vojenský duchovní? Odstup to ode mne!“ (Protestant 8/93), reagujícím na poznámku Moniky Žárské „Jak je pro evangelíky důležitý Švejk“ (Protestant 7/93), která chtěla ukázat, jak jsou českobratrští evangelíci ve svých úvahách o vojenských duchovních určováni Haškovým Katzem, pouze názorně dokládá, že je tomu skutečně tak: faráře, kteří by se od Katze odlišovali, považuje za výjimečné hrdiny, pro které „… to snad nemá cenu zavádět“. Názvem svého jinak haškovského příspěvku však Daniel Ženatý naznačuje, že ve skutečnosti jde o něco velmi vážného, čemu je třeba se vzepřít, totiž o ďábelské pokušení moci. Ve vztahu k armádě jde opravdu o vztah ke státní moci a není možno stanovisku církve k armádě porozumět izolovaně od theologických pozic, které dnes v ČCE převládají.
Zřejmě už v průběhu druhé světové války se začal formovat pokrytecký vztah naší církve ke státu a tento proces byl dokonán v dlouhém období budování internacionálního socialismu. Tím pokrytectvím myslím stav, kdy valná část církve ve skrytu totalitu odmítala, navenek však ve vztahu k totalitnímu státu vystupovala konformně až kolaborantsky. Dlouhodobě přežívat v takovém stavu nám umožňovala theologie, která maskovala tuto schizofrenní situaci přitakáním ke zdánlivě nevyhnutelným dějinným procesům. Bylo to usnadněno tím, že v demokratických státech Evropy se na universitní půdě rozmohlo salónní levičáctví, slepé k již dostupným zprávám o zvěrstvech, která jsou v reálněsocialistických státech páchána, takže naše bohoslovecká fakulta šla pouze s dobou. Vysvobození z tohoto zakletí se nám spolu s celou společností začalo otevírat po listopadu 89. Tak jako naši spoluobčané i my jsme mohli (s rizikem, jež se minimalizovalo hodinu od hodiny) konečně upřímně vyjádřit, co si o komunistickém státu myslíme a přihlásit se k budování svobodné, demokratické společnosti. Pak ovšem přišlo pokušení moci a k taláru kazatele a zlatému řetězu si náš synodní senior přibral za podpory seniorů a seniorátních kurátorů ještě post místopředsedy vlády; většina církve byla nadšená a hrdá, od našich bohoslovců zazněly jen neúčinné varovné hlasy. Řada z nich naopak toto rozhodnutí obhajovala revoluční situací a nevadilo jim, že se synodní senior stává podřízeným nekřesťanského předsedy vlády a ztělesňuje tak nevídanou personální unii ministeria duchovního a světského. Církev vplula zpět do již dobře vyjeté koleje po léta pečlivě pěstovaného bezzásadového sebeklamu ve vztahu ke státu a moci, v nových podmínkách ještě okořeněné notnou dávkou nezávazné improvizace.
Našimi učiteli nyní zformulované a synodem přijaté odmítnutí ČCE vyslat do české armády vojenské duchovní, kteří by pastoračně pečovali o její příslušníky, není – jak by se snad někomu mohlo zdát – poučenou reakcí na zmýlenou ve věci přílišného splynutí státu a církve v osobě synodního místopředsedy vlády. Naopak, jde o důsledné pokračování stále téže linie pohodlné neujasněnosti ve vztahu ke státu. Dokladem toho jsou právě postoje Daniela Ženatého, který před několika lety usilovně hájil synodního místopředsedu proti výstižné kritice, která měla formu známé koláže „Synodní senior se zdraví s místopředsedou vlády“. Předpokládám, že kdybych se mu pokoušel ukázat rozpor mezi jeho tehdejším porozuměním pro splynutí nejvyšších církevních a státních funkcí a jeho dnešními obavami o věrohodnost uniformovaných farářů, trval by na tom, že zde žádný rozpor není. Logicky tu ovšem zcela jasně o rozpor jde: je-li dnes nevěrohodnost vojenských farářů dána jejich špatnou pověstí za Rakouska-Uherska, mělo by snad totéž platit o místopředsedovi vlády po zkušenostech s komunistickým režimem. Theologicky však skutečně tyto dva postoje představují rub a líc téže mince, ze které byl pečlivě ubroušen obraz státu, aby bylo možno o vztazích k němu oportunisticky rozhodovat pouze na základě okamžitých zájmů církve (dávat mu to, co se nám hodí). Pochybenost argumentu nevěrohodnosti v případě, že by církev nechala obléknout několik svých farářů do uniforem a vyslala je pracovat do naší armády, snad nejlépe vynikne, když pomyslíme na minulá desetiletí – nebyli jsme svědky nevěrohodnosti právě těch, kteří se taláru a kazatelny či učitelského úřadu drželi zuby nehty?
Představa, že by práci vojenských farářů zastaly naše sbory a věřící vojáci základní služby, je naivní. Na rozdíl od Daniela Ženatého, který strávil čas vojny čtyřicet kilometrů od Prahy v kasárnách na dohled našeho sboru, moji zkušenost utváří pobyt v oblasti, kde nejbližší sbor byl vzdálen asi šedesát kilometrů. Stačí se podívat do Prahy, církev tam jen tak tak (a to ještě díky ekumenické spolupráci) stíhá péči o pouhé dvě věznice. Bereme vůbec v našich uvažováních armádu vážně? Jako místo, kde se člověk v případě nouze učí zabíjet a nasazovat vlastní život, izolován od svého zázemí? Právě proto, že naše armáda stále ještě trpí týmiž neduhy, jaké známe z vlastní zkušenosti za dob komunismu a z nichž nejzávažnější je šikana na všech úrovních a s ní související agresivita a utrpení, právě proto je dnes farářů v armádě potřebí víc než kdy jindy. Sám jsem se na vojně opíral o své přátele, z nichž někteří byli vyhraněné křesťanské osobnosti; přesto si vzpomínám, jakým povzbuzením nám byla dvouhodinová náhodná návštěva skupinky našich studentů bohosloví, s nimiž nás nechali sedět v návštěvní místnosti. Kdyby přišel farář v uniformě, vyslaný velitelem divize, nebyl by účinek o nic menší. Zdá se však, že pro to, aby v ní mohli naši faráři pracovat, není nám zatím naše armáda dost dobrá, či naopak – naši faráři dost pevní ve víře. Sestoupit mezi bezdomovce a narkomany je křesťanské; institucionalizovaným stykem s armádou by se církev pošpinila?
Je jasné, že nemáme dost farářů, ale řekneme-li hned na začátku armádě „ne“, ani je pro tuto práci nenajdeme. Nejde přitom pouze o práci s vojáky základní služby, řada vojáků z povolání potřebuje najít novou životní orientaci – s každým polidštěným důstojníkem, jehož vztah k lidem nebude vyrůstat z komplexu méněcennosti člověka vykonávajícího opovrhované zaměstnání, postoupí humanizace armády o skok. Právě v poslední době přicházejí signály, že určité kruhy v armádě pochopily, co „hrozí“ v případě, že do armády nastoupí duchovní: opřeni o současnou oficiální českobratrskou theologii prosazují stanovisko, že v armádě přece faráři nemají co dělat.