V jednom severoněmeckém městě jsem nedávno potkal Larse a Helgu, manžele v penzijním věku. Stali se mi živou ukázkou citlivé a sebe zpytující lidskosti v dnešní Spolkové republice.
Lars přišel na svět roku 1938 jako už několikáté dítě drobného, nezámožného obchodníka, člověka velmi zbožného. Tento Larsův otec se však hlásil k nelibosti hitlerovských orgánů i za cenu svého pozdějšího uvěznění k Vyznávající církvi, k těm sotva deseti procentům evangelických křesťanů na ploše tehdy „hnědého“ Německa, kteří nacismu teologicky oponovali na rozdíl od většinových „Deutsche Christen“, provádějících ústy svých předních bohoslovců obludnou kombinaci evangelia s mýtem „staré dobré německé krve“. A také, což bylo ještě horší, s vědecky zdůvodňovanou rasovou teorií. Židé už neměli nadále šanci. I jako pokřtění se na mnoha místech dovídali z kostelních vývěsek, že nemají nadále přístup do „rasově čistých“ sborů. Dospělí, které malý Lars, na konci války teprve prvňáček, potkával v domovském sboru otcovy Vyznávající církve, se snažili, seč mohli, čelit vražedné ideologii, i jejím bezprávným zákrokům. Odhodlali se však diktatuře vzdorovat ne prostředky ozbrojeného odboje, ale toliko svým neznetvořeným, neznacizovaným křesťanským vyznáním, a z něho plynoucí solidaritou obětavé lásky. Podařilo se jim například zachránit pomocí složitého, velmi riskantního ukrývání jednu celou židovskou rodinu.
A Larsova žena Helga se narodila rovněž těsně před válkou, ale na rozdíl od manželova „disidentského“ původu, jako tehdy jediné hýčkané dítko skalního nacisty, avšak tento muž, uctívající bez odmluv kteroukoli zemskou vrchnost, a proto svému zločinnému režimu fanaticky oddaný, prý jinak poctivý, pracovitý sedlák, prodělal v poválečných časech také pod vlivem častých a ostrých hádek s dcerou, dívkou tehdy sotva pubertální, postupně těžkou krizi své zaslepenosti a zemřel po mnoha letech s vyznáním, že uvěřil lži. Helga totiž už jako školačka, jak sama vzpomíná, se naučila všechno kolem Hitlera z té duše nenávidět ihned po přečtení Deníku Anny Frankové a od té doby do otce stále „rýpala“.
Vydalo by na knihu, co všechno Lars a Helga pak pro druhé lidi dělali, v jakých funkcích, někdy i dost vysokých, se angažovali, aby pomáhali především těm nejslabším a nejchudším. A v onom severoněmeckém městě potká našinec více dalších lidí, podobně laskavých, skromných a obětavých. Jednou jsem byl zase nakloněn věřit tomu, já pesimista, že nejen zkaženost a zlo lidi strhává a snadno se šíří, ale někdy naopak i vlídnost a dobrota.
Nezažil jsem v tom úpravném městě s krásnými, pečlivě vedenými parky, v ulicích, jež ze dvou třetin povstaly z odklizených sutin po vybombardování, za dobu dvou týdnů ani jednou nějaký agresivní výstup. Nad jezírkem s ochočenými kachnami, které tu kdekdo krmí skoro z ruky, občas hrají dva tři muži na harmoniku, na saxofon, na housle – na zemi klobouk, několik mincí v něm. Poděkují nepatrným kývnutím, žádné přehnané grimasy vděčnosti, a také nikde ze strany chodců náznaky pohrdání. Podobné skupinky hudebníků vyhrávají o kus dál v historickém centru na několika nárožích a většinou prý pocházejí z Ruska. A na jedné dlouhé třídě která se vine za bývalou branou v mírných zákrutech na dva kilometry, narazí návštěvník na spoustu obchůdků, kavárniček, bister s kebabem. Skoro samí Turci. Úslužní s jakousi důstojnou pokorou, za ceny poloviční než jinde. Před časem byl nicméně nějakým rasistou zavražděn chlapec z tohoto přistěhovaleckého národa. Ale „většinová“ společnost to považovala za útok i proti sobě. Proti nevinnému člověku. Po zavražděném Turkovi pojmenovaly úřady ulici v Německu.
Nechci poměry u našich západních sousedů idealizovat. Nad jednou věcí jsem se však hluboce zamýšlel. Kde se v Německu (že by jen v severním?, nebo dokonce jen ve vylíčeném městě?) bere tolik mírnosti a otevřenosti, sociální a náboženské tolerance bez frází, tolik nepředstírané laskavosti?
Snad mi zde opět pomohli Helga a Lars: „Nemáme rádi, když někdo u nás tvrdí, že je na něco hrdý. Jako Němci se můžeme jen děsit. Co jsme tenkrát napáchali. Proto se v politice vždy znovu snažíme nebýt středem Evropy, nebýt příliš silní. Nebudit oprávněné obavy národů. A taky proto otevíráme hranice: Všem kdekoli pronásledovaným. To je jen malé odškodnění komukoli na světě za všechno, čím jsme se tenkrát provinili na Židech a na jiných – a také i na vás v Česku. “
Po takových vyznáních, i když jistě nebudou v bývalé „říši“ ani dnes sdílena každým, na mě dolehlo o to víc, že sám patřím k národu příliš uzavřenému, samospravedlivému, sebe litujícímu. A podle některých jeho představitelů prý i „hrdému“. Ptám se: hrdému na co ? Smí snad být někdo hrdý na ostentativní pohrdání závazky cti a mravnosti, na téměř všeobecný etický nihilismus, který se šíří už drahně let od nejvyšší politické reprezentace až po nezachytitelné okraje anonymní masy? Může být někdo pyšný na zcela sprosté otročení mamonu, jež se zdůvodňuje čím dál absurdněji prý stále kvalitnější, ze všech stran vždy lépe zajišťovanou službou církve Bohu? Může snad někdo tak neslýchaně žertovat, jak jsme už víckrát slyšeli, o ekonomické prý prospěšnosti husté sítě kasín a erotických klubů i v našich nejmenších obcích, celého toho pornoprůmyslu, na který jsem ve vylíčeném severoněmeckém velkoměstě, s výjimkou jediné krátké ulice u nádraží, nikde nenarazil?
Zdrtilo mě tedy po návštěvě sousední svobodnější i mravně citlivější země dvojnásob, že náležím k národu, jenž se sice nakrátko, zato osudně zamiloval sotva před dvaceti lety do cizáků, kteří tu však nehrají na harmoniku nebo na housle se sbíráním do klobouku, ale točí bez oddychu a omezení zdejším kapitálem, politikou vysokou i nízkou, společností občanskou i obcí církevní, zděsilo mne, že zůstávám ratolestí tohoto kmene již vykotlaného, zbaveného už nadobro historické paměti, zmocňoval se mne stud, že jsem pokrevní příbuzný tolika spokojených ba sebevědomých slepců, kteří nevidí bohapusté zbarbarštění této naší druhdy mnohovrstevnaté duchovní krajiny v nyní ujařmeném, leč bulvárově zábavním podhradí novodobých zámeckých pánů, knížat i velkoprůmyslníků, hrajících nikomu nepřístupný hazard, střílejících v oborách nejraději zvěř extrémně chráněnou, kupujících nejluxusnější paláce v nejvyhlášenějších památkářských zónách k nejzpupnějším přestavbám…
Snad můžeme se jen modlit, abychom litovali, ne však sebe, ale svých nepravostí. Někdy možná ani ne těch hanebností aktivních, čili bezbožností jejich, nýbrž spíše těch pasivních, totiž provinění našich, které si tak snadno, my oficiálně bezmocní, omlouváme. Že jsme těm mocným jen málo čelili. Pokud vůbec. Že jsme prý z únavy či bezradnosti mlčeli. Samé alibi. Až se na nás tohle všecko svalilo…
Kdybychom tedy projevili účinnou lítost, měli bychom naději, že zakusíme pravdu starobylého našeho kréda, která zní: hříchů odpuštění. Ale bez bolesti rozpoznání, pokání a vyznání nic takového nepřijde.
Pozn.: Jména Lars a Helga jsou pseudonymy skutečných osob