Spolkem evangelických kazatelů v posledních týdnech rozšiřované „Stanovisko synodní rady českobratrské církve evangelické k zachování společného státu“ z 27. 3. 1991 vyvolává řadu otázek. Toto zamyšlení může být pochopeno jako výzva autorům, aby své postoje obšírněji zdůvodnili.
„Stanovisko“ vcelku působí jako monolog. Mluví se v něm sice formálně o nezbytnosti rozhovoru, ale stopy po něm chybí. Připomíná zamilovaného mládence, který přesvědčuje svou vyvolenou o Boží vůli pro jejich společný život. Vychází z určitého pojetí českých, resp. československých dějin a toto pojetí nepřímo vnucuje druhé straně. Kollár, Šafařík, student Palacký, Havlíček? Štefánik, Masaryk. Synodní rada nijak nedokládá, jaký význam pro dnešní spory československé může mít např., že František Palacký strávil svá studentská léta na Slovensku nebo že k nám po tolerančním patentu proudili kazatelé také z Horních Uher. O tom, že se Havlíček zlobil na Slováky, že nepřijali češtinu a vytvořili si vlastní řeč, se „Stanovisko“ raději nezmiňuje. Taktně se pomlčuje o existenci slovenského štátu a už vůbec se nebere vážné, že slovenský národ je převážné katolický, a to v tom nejkonzervativnějším slova smyslu. Samozřejmě nemůžu popřít, že jako křesťané čeští evangelíci nemohou nevidět určitou – byt nepatrnou – spřízněnost se slovenskými katolíky a pravoslavnými, ale to není v dané věci žádný argument. Myslím, že s německými nebo holandskými evangelíky i katolíky jsme si přece jen bližší a taky z toho nevyvozujeme potřebu společného státu. Nepřesvědčivost dokumentu je v tom, že si vybírá ze společné historie jen to, co jemu vyhovuje, ignoruje souvislosti a vůbec nereflektuje na současné dění na Slovensku, a tedy příčinu dnešních roztržek a neshod mezi našimi národy. Jak pak můžou představitelé ČCE „respektovat tužby slovenských bratří“, když „Stanovisko“ o ně málem nezavadí, kdežto českých představ o Slovensku, o jeho dějinách i budoucnosti, úhrnem českých tužeb pro Slovensko je list plný?
Tento dokument synodní rady rozšiřovaný v těchto týdnech Spolkem evangelických kazatelů mě zaráží jako Čecha i jako evangelíka. Spolu s Havlíčkem zklamaným ze slovanského bratříčkování vidím potřebu orientovat národ spíše na vlastní síly, hrdost a program než se neustále otáčet někam za cizí nevěstou. Jako evangelík mám pak vážnou otázku, do jaké míry smí synodní rada hlásat tak vyhraněná politická stanoviska. Nemyslím si, že by církvi příslušelo mlčet k tomuto problému. Jde jen o to, aby mluvila z poznání pravdy evangelia a ve svrchovanosti víry a ne ve vleku určitých dějinných koncepcí a individuálních názorů. V Pržně 23. 10. 1991