Už je to hodně dávno, kdy lidé přes den pracovali a v noci chodili spát. Podobně to chodilo i za branami nebeského ráje. Všichni andělé, archandělé, praotcové, proroci, apoštolové a svatí… přes den pracovali a v noci odpočívali spravedlivým spánkem, aby druhý den byli opět plni síly. Ano, všichni, až na jednoho. Svatý Petr, který kdysi už v pozemském životě dostal do péče klíč k nebeské bráně a byl pověřen výsadní službou tuto bránu střežit, musel pracovat ve dne i v noci. Kmotřička smrt tam dole také nikdy nespí. A tak i sv. Petr trávil veškerý čas v nebeské vrátnici a čtyřiadvacet hodin denně řešil povolenky pro žadatele o vstup do nebeského ráje po přemnoho století. Stále kypěl neuvěřitelnou energií a spánek mu nikdy nechyběl. Jenže někteří sv. Petrovi začali vnucovat, že by si měl také někdy odpočinout. Nikdo už neví, zda ze soucitu, nebo ze závisti, … každopádně se opravdu stalo, že nebeskou bránu zavřel a na čas, což může trvat i několik století, odjel do nebeských lázní.
Během mžiku nebeského času stály před nebeskou branou obrovské zástupy žadatelů. A žadonili tak nahlas, že se v nebeském ráji nedalo spát ani v noci. Sešla se tedy nejvyšší svatá nebeská rada složená z řad svatých apoštolů, aby celou věc vyřešila. Hned na začátku jednání všichni pochopili, že poslat sv. Petra do lázní nebyl dobrý nápad. Padl tu návrh předložit celou záležitost k samotnému Králi nebeského ráje, ale to by se museli onu chybu přiznat, a to se nikomu nechtělo. Navíc se jim naskytla ona lákavá příležitost usednout na stolec sv. Petra. Nakonec se ujednalo, že do návratu sv. Petra se budou v nebeské vrátnici střídat oni sami svatí apoštolové, neboť sv. Petr je přeci také apoštol. A aby byla zachována čtyřiadvacetihodinová otevírací doba, zavedli v nebeské vrátnici vícesměnný šestihodinový provoz, a v turnusu tří dnů a tří nocí se na Petrově stolci vystřídali všichni svatí apoštolové.
Krásně to měli vymyšlené… jenže mnohem větší oříšek byl Klíč. Ten jeden jediný si odvezl sv. Petr s sebou. Ono nejde o klíč v pravém slova smyslu, ale o důkladně střežený dokument, v němž stojí, podle jakého klíče, tedy podle jakých kritérií je možné žadatele vpustit do nebeského ráje. Co v onom klíčovém dokumentu skutečně stojí, nezná nikdo jiný než sv. Petr a sám Král, který sv. Petra pověřil. Klíčový dokument je tedy pečlivě střeženým tajemstvím a nikdy nebyl zveřejněn. A to ani neoficiálně. I když něco občas ven prosáklo a mnozí o tom spekulují…
Dlouze jednali svatí apoštolové o obsahu klíče. Mluvilo se hodně o rozličných hříších, některé dokonce neznali. Dlouhý čas zabrala i témata milosti a odpuštění – někteří by milost udělovali hojně, někteří dokonce všem, a jiní by s ní naopak raději šetřili, aby si žadatelé nemysleli, že je to tak jednoduché. Východisko se zkoušelo nalézt i s ohledem na skutky žadatelů, ale ani zde se nedošlo k jednotnému názoru. Davy žadatelů před nebeskou branou mezitím zhoustly a hlučely tak, že to bylo nesnesitelné. Jednání bylo tedy ukončeno s tím, že každý ze svatých apoštolů si musí „klíčový“ dokument vytvořit sám…
Zástupy žadatelů se střídajícím apoštolům podařilo stěží odbavit. Navíc, co v nebeské vrátnici nesedí sv. Petr, čím dál častěji tu zvoní i telefon. Někteří žadatelé totiž, aby si zachovali alespoň malou naději, že do nebeského ráje budou vpuštěni, si dopředu zjišťují, který ze svatých apoštolů bude kdy sloužit…
(Inspirováno zkušeností z Konference „Autorita písma a žehnání stejnopohlavním párům“ – a jak se mi jeví současný vztah církve (nejen) k LGBTQ+ problematice. Dosadit si tam totiž můžete cokoli, co vás zrovna pálí.)