(K polemice Jana Fialy a na okraj práce „husovské komise“)
Do jisté míry právem se v sedmém čísle Protestanta pozastavil historik Jan Fiala nad tvrzením prof. dr. Kučery (CČH, děkan TF UK) a člena paulánského řádu dr. Holečka (sekretář „Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem Mistra Jána Husa při české biskupské konferenci“ – dále jen „husovská komise“) v Lidových novinách o tom, že snad teprve nyní má být o Husovi a jeho učení, zejména teologickém, vytvořen historicky věrný obraz, zatímco dodnes máme k dispozici jen mýty a klišé.
Právem se Jan Fiala pozastavila Pozastavila jsem se tehdy sama jako (mimochodem – synodním seniorem jmenovaná) zástupkyně ČCE ve zmíněné husovské komisi, neboť – jako katedrová „husitoložka“ s třiceti lety praxe – dobře vím, že historiky pravdivý obraz Husa je vytvářen, byt s různými peripetiemi, skutečně již po dlouhá desetiletí. Co by byli historikové, literární historikové, historikové církevní, historikové dogmatu, práva, dějin umění a vůbec medievisté všech denominací po celou tu dobu činili? Ze by byli pracovali na vytváření mýtů a pojímali Husa jen jako postavu dění sociálního a politického (a jako takového jej ještě falšovali)? Není zde třeba nic dokazovat a dokumentovat – stačí doporučit i jen k nahlédnutí rozsáhlý bibliografický čtvrtý svazek úctyhodné monografie Františka Šmahela (Praha, Historický ústav AV ČR, 1993), kde je zmíněná husitologická produkce předchozích desetiletí, ba staletí, dostatečně představena. A Šmahelova kniha sama ve svých předchozích svazcích dostatečně prezentuje stupeň vědění, který dnes o Husovi máme.
Přesto beru prof. Kučeru a P. Holečka s plnou zodpovědností v ochranu.
Za prvé je jejich (přiznávám, že ledabyle formulovanému) výroku nutno rozumět tak, že jako mýty a klišé lze označit to, co o Husovi a jeho nauce ví publikum, nikoli to, co je uloženo v odborné a mnohdy i popularizační literatuře (např. „Husité“ Jiřího Kejře, řada článků v revui Dějiny a současnost aj.). Tento překvapivý stav obecného povědomí mám sama často možnost nahlédnout. A vím také, že právě tato všeobecná dezinformovanost vede k posilování konfrontačního konfesijního povědomí na obou (katolické i protestantské) stranách. Jako příklad si dovolím uvést oboustranně narušený stav ekumenických citů ve chvíli, kdy se v denním tisku dopustil omylu o teologickém názoru Husově (uvádím věc na pravou míru: to Viklef – nikoli Hus – učí, že svátosti, udílené nehodným knězem, jsou neplatné!) sám kardinál Vlk, vzděláním původně historik; omyly tedy mohou vzniknout, aspoň jde-li o věc subtilnější, nejen v publiku, ale i mezi lidmi zasvěcenými.
Za druhé, což ovšem z prvého plyne, nechtějí zcela jistě „pp. Kučera a Holeček“ (označení, jehož Jan Fiala rád užívá) „pasovat sebe samy na první, kdo jsou schopni podat objektivní obraz Jana Husa“… Ba dokonce za instituci k něčemu takovému kompetentní nemají ani husovskou komisi, ustavenou pražským kardinálem z římského podnětu. I když se, žel, katoličtí bratří ve zprávách o úkolech husovské komise leckdy vyjadřují nepřesné, vědí dobře a měli by jasněji ’říci to, co se zde snažím říci já, že úkolem komise je především rozšířit to, co víme exaktního o Husově životě, učení, a zejména o učení teologickém, mezi publikum, tj. proniknout s těmito informacemi k věřícím nejprve snad katolickým, a pak i evangelickým.
Kdyby šlo katolické straně o to, aby měla papežská rada pro jednotu křesťanů a hlava katolické církve, Jan Pavel II., po ruce materiály, na jejichž základě by bylo lze Jana Husa „rehabilitovat“, nebylo by nic snazšího než sáhnout po knihách belgického benediktina Paula de Vooghta poloviny 60. let, které zjevně obsahují takovouto vnitrokatolickou výzvu a nepochybně dostačující argumentaci. Takže při menší informovanosti opravdu nakonec „je možné mít pochyby o názorech a záměrech pp. Kučery a Holečka“. Jako členka husovské komise a jako člověk, který vedl aspoň s P. Holečkem na tato témata nejednu diskusi, vím, že záměr katolických ekumenických pracovníků, mezi nimiž je P. Holeček mužem číslo jedna, který se s úctyhodnou vehemencí (hodnou barokního jezuitského rekatolizátora, řekl by asi J. Fiala) pohybuje po Česku a osvěcuje publikum, že tedy tento záměr je přibližně potrojný: přesvědčit o Husově lidské i teologické čistotě kompetentní vyšší představitele své vlastní, tedy katolické církve, dále rozšířit příslušné smírné povědomí v publiku katolickém i evangelickém, a to povědomí jak o historických skutečnostech, tak o současných vstřícných snahách, a ještě dále dát pověřeným členům katolické i protestantských církví u nás možnost sedět jednou za dva měsíce u jednoho stolu (spolu s bezkonfesijními odborníky) a učit se ekumenické práci. V tomto smyslu lze mluvit o „záměrech pp. Kučery a Holečka“, ale asi i o záměrech ostatních, i nekatolíků, kteří v husovské komisi zasedají. Posuďte, jsou-li to záměry odsudku hodné. Nevím, jak prof. Kučera; já osobně mohu říci, že čím déle pracuji v husovské komisi, tím výrazněji se profiluje mé evangelické stanovisko, tím lépe vím, že, kde a proč se střetáme. Nesouhlasím plně se vším, co sleduje P. Holeček, vím, v čem jsou problémy a meze katolických snah. Považuji sama sebe (pro sebe samu ovšem) za dobrý důkaz, že napadané husovské snahy nejsou evangelíkům nikterak nebezpečné, že jsou naopak dobré a inspirativní.
Dodávám, že mne (přinejmenším) zarmucuje konfrontační tón, jejž Jan Fiala zvolil, a tážu se, kam míří s neméně konfrontačními informacemi o banálních skutečnostech, P. Holečkovi samozřejmě dobře známých, např. o Husových „až příliš pozemských pravdách“, o stanovisku pražského arcibiskupství na konci minulého století, či o názorech Jana Sedláka atd. (Evu Kantůrkovou – ač je to historička, a to vzdělaná – s jejím románem-esejí bych neřadila do série badatelů o Husově díle, a rovněž bych ji ani Jiřího Kejře nekladla chronologicky – s adverbiem „nejnověji“ – před zatím opravdu nejnovější (1993) monografii Františka Šmahela. Tak odvážná polemika vyžaduje naprostou a nenapadnutelnou přesnost.)