Když začaly v březnu 2011 v Syrii nepokoje, zdál se být obraz událostí jasný. Každý pátek po odpoledních modlitbách vyráželi demonstranti protestovat původně za reformy režimu a pokaždé byli se strojovou pravidelností odstřelováni a zabíjeni jednotkami policie a armády. Nad krví obětí se vznášel přízrak masakru z roku 1982, kdy otec současného prezidenta Háfiz Assad potlačil vzpouru tamních sunnitů ve městě Hamá a povraždil odhadem 20 000 lidí.
Postupem doby se však začal obraz měnit ve zmatenou mozaiku, kde se na jedné straně část syrské společnosti semkla v odhodlané obraně režimu jako záruce svého přežití, na druhé straně do země přišly mnohé islamistické skupiny a dlouho nebylo jasné, jakou agendu chce opozice realizovat v případě, že převezme moc. Syrská armáda se víceméně bez odporu stáhla z kurdských oblastí a umožnila, aby je převzaly síly, od nichž očekává jednak konfliktní postoj vůči jednotkám povstalců, jednak nepřátelský postoj vůči Turkům a pokusy přenést kurdské nepokoje do nitra Turecka.
Tato nejasnost syrské scény se odráží i v rozpačité zahraniční reakci. Na půdě RB OSN trvá patová situace, kde přes Rusko s Čínou neprojde žádná rezoluce obsahující náznaky sankcí proti režimu, a západní státy se až dosud staví zdrženlivě k myšlence vyzbrojení povstaleckých rebelů z obavy, že by se těžká výzbroj mohla dostat do nesprávných rukou.
Stručně zmíním historické pozadí vzniku současného režimu, aby byly zřejmé důvody, proč se těší oddané podpoře syrských křesťanů a alevitů. Syrie vznikla po 1. světové válce v důsledku rozpadu Osmanské říše. Podle tajné Sykes-Picotovy smlouvy z roku 1916 připadla do francouzské sféry vlivu, ač tehdejší Spojenci slibovali Arabům, že udělí po dosažení vítězství jejich státům nezávislost. Po válce potom potlačili Francouzi arabský odpor a dosadili do Damašku svou vojenskou vládu. Ta se opírala o tamní křesťany a zvláštní uzavřenou sektu alevitů proti sunnitským muslimům, kteří tvoří tři čtvrtiny obyvatelstva. Po 2. světové válce se Francie vojensky stáhla a v roce 1946 vyhlásila Syrie nezávislost.
Jestliže podle ústavy byla formálně zavedena demokracie, politický vývoj počátečních let byl nesmírně chaotický. Neúspěšná válka s Izraelem v roce 1948, vojenský převrat v roce 1949, nepopulární spojení s Egyptem v letech 1959–1961. Mezitím zaznamenala vzestup strana BAAS založená v roce 1945 v Damašku. Tato sekulární a radikálně panarabská nacionalistická strana se dočkala úspěchu zejména v Iráku a v Syrii. Do parlamentu zde pronikla poprvé v roce 1954 a 8. 3. 1963 provedli baasističtí důstojníci vojenský převrat, který vynesl jejich hnutí k moci. Strana BAAS se stala jedinou povolenou politickou stranou a po převratu v listopadu 1970 zkoncentroval dosavadní ministr obrany Háfiz Assad politickou moc do rukou svého rodinného klanu. Tento stav trvá dodnes, přičemž mladší syn Bašár, původním povoláním oční lékař, převzal moc po otci poté, co jeho starší bratr Basil zemřel při autonehodě.
Ve srovnání s jinými diktátorskými režimy působila Syrie dlouho relativně umírněným dojmem. Chválena byla náboženská neutralita přinášející ochranný statut křesťanům a alevitům, přičemž islamistická vystoupení byla v náznacích potlačována a náboženská tolerance zaručena. Syrský režim se stal věrným spojencem Íránu a Západ se mnoho let snažil neúspěšně toto spojenectví narušit. Syrie se rovněž stala předním obchodním partnerem a odběratelem zbraní Ruska.
Za rok a půl ozbrojeného povstání se nejeví ani náznak možnosti politické dohody na nenásilném převodu moci. Posledním trumfem režimu jsou jedny z největších zásob chemických otravných látek na světě, jejichž sebemenší pohyb je sousedními státy nervózně sledován.
Domnívám se, že dnes akutně hrozí zánik syrského státu jako takového, pokud by si alevitské a křesťanské enklávy vyvzdorovaly oddělení od zbytku Syrie. I když tento cíl všichni popírají, připadá podle mne v úvahu, že se sunnité rozhodnou bojovat až do úplného potření nepřátel a mezinárodní síly provedou intervenci s cílem zabránit masakrům a vyhánění vzdorujících menšin. V každém případě budeme svědky dobytí posledních bašt starého režimu způsobem dům od domu a úplného rozvratu všech funkcí státu. To způsobí rozsáhlou humanitární katastrofu, kdy se přežití množství lidí stane závislé na mezinárodní pomoci a fungování místních rodinných a kmenových struktur. Chválím proto pohotovost synodní rady ČCE, že úplně na prvním místě sbírá peníze na humanitární pomoc, která je dnes naléhavější než politické deklarace.
Syrská občanská válka je součástí rozsáhlejších změn, které zasáhnou celý přilehlý region. Pád režimu předznamená násilný konflikt uvnitř libanonské společnosti, možnou konfrontaci Arabů a Kurdů v Iráku a otevře dveře k akci západních sil s cílem zabránit jadernému vyzbrojení Íránu. Proto dnes oba tábory – Západ ve spolupráci s Tureckem, Egyptem, Katarem a Saúdskou Arábií na jedné straně a Írán v pozadí s Ruskem a Čínou na druhé straně – napínají usilovně svaly s cílem ovlivnit vyústění syrské krize v souladu se svými zájmy.
(prosinec 2012)