Už skoro dva roky rozesílá své dokumenty iniciativa Babičky bez hranic. Dvou jejích představitelek, psychoterapeutky Věry Roubalové a socioložky Jany Hradilkové jsme se zeptali na její kořeny i záměry. S Věrou Roubalovou, která se uprchlíkům věnuje již 30 let, jsme podrobněji probrali i její osobní motivaci. Otázky připravil Tomáš Trusina.
Kde se vzaly Babičky bez hranic?
JH: Na jaře 2020 jsme debatovaly o otřesných podmínkách a situaci uprchlíků na řeckých ostrovech a o několika českých dobrovolnických iniciativách. Bylo jasné, že Řecko to opravdu těžce zvládá a Evropa jako taková v řešení migrační vlny působí bezradně a roztříštěně. Sledovaly jsme s velkým respektem vlnu „gerilově-humanitárních“ aktivit dobrovolníků po celé republice, což iniciovaly především mladé matky. V době, kdy veřejná debata o přijetí dětí bez doprovodu do Čech uvízla na mrtvém bodě, jsme si sedly v kruhu někdejších Pražských matek a rokovaly o možnostech další komunikace s politiky na toto téma. Jedna z nás měla zrovna na misi Lékaři bez hranic v Řecku syna, i zavolaly jsme mu s prosbou o radu, jak je možné dostat se k věcným informacím o aktuální situaci bezprizorných dětí. On byl prvním, kdo nás přitom v žertu nazval Babičkami bez hranic a my jsme to přijaly. Babičky proto, že stáří indikuje koktejl výhod – svobodu a odstup nabytý jistou sumou zkušeností, schopnost vnímat společné téma z různých perspektiv, radost z tvůrčí komunikace. „Bez hranic“ proto, že je to signál, že to co děje u sousedů, se netýká jen jich, a taky proto, že teritorialita je častým argumentem politiky, jak působit trápení lidem, kteří si to nezaslouží.
Zaráželo nás, jakou reputaci máme jako Česká republika v Evropě – na jednu stranu zcela odmítavý postoj vrcholných politiků vůči přijetí pár desítek dětí, na druhou stranu konzistentní, čistě svépomocné a praktické činy iniciativ jako Pomáhejme lidem na útěku, My je v tom nenecháme nebo Češi pomáhají. To nás vedlo k uspořádání červnové debaty zástupců jednotlivých iniciativ na téma Solidarita s obětmi humanitární krize v Řecku na půdě Senátu. Tím byl také dán náš základní záměr – být zcela otevřenou, různorodou a neformální komunikační platformou, která svobodnou optikou zralého věku sleduje dění ve veřejném prostoru.
Potřebujeme vytvořit něco, co tu schází – prostor pro mnohostranný dialog a vůli formulovat takový názor na řešení konfliktních situací, který se dnes v politických řešeních nenosí – totiž že hodnota lidského života má být prioritou. Což se bohužel z populismem intoxikovaného evropského prostředí drasticky vytrácí.
VR: Vzniklo to u Jany, ona je autorkou i tahounem dobrých nápadů. Napadají mě k tomu tři věci:
1. Obdivuji Lékaře bez hranic. Jsou to lidé, kteří slouží zdraví bez rozdělování lidí. Dělají nejenom velice záslužnou odbornou práci, ale také nás seznamují s velkými problémy ostatního světa. Vlastně nám připomínají, že naše problémy nejsou to jediné a nejdůležitější.
2. Babičky. Bohužel jsem ve svém životě žádnou babičku neměla, a tak jsem se jí teprve učila být. Velmi bych chtěla být dobrou babičkou, ale stále mám pocit, že mám na svých skvělých dvanáct vnoučat málo času. Mám je moc ráda, ale jsem i dost aktivní babička, snad jim to nevadí.
3. Bez hranic. Covid nám ukázal, že ať děláme, co děláme, hranice jsou jen pomyslné a čím více se propojujeme, tím jsou hranice absurdnější. Ale bohužel jsou. Ve vzpomínkách na komunistický režim i ve stále aktuálním tématu uprchlickém.
Proč nestačily dosavadní iniciativy?
JH: Těch iniciativ je sice dost, ale na příkladu Polska je vidět, že jsou čím dál tím víc zatlačovány do disentu. Společnost byla intoxikovaná a lidé, kteří pomáhají uprchlíkům, jsou automaticky opatřováni nálepkami vítačů, sluníčkářů apod. Přitom v zahraničí mají české humanitárky a dobrovolnické akce velice silnou reputaci. Náš babičkovský způsob je tedy specifický možná tím, že se snaží najít způsob, jak tu kvalitu, kterou oni svým konáním produkují, bránit. A změnit způsob komunikace, protože správně pochopenou a doceněnou existenci pomáhajících iniciativ pokládáme za nesmírně důležitou i pro českou společnost, nejen pro ty příjemce pomoci. To je totiž indikátor výskytu druhu citlivosti, který je nutný pro přežití každé společnosti. To, k čemu došlo v Řecku, ale i jinde na Balkáně, a posléze na polsko-běloruské hranici, je bezprecedentní problém evropské společnosti.
Je váš způsob v něčem specifický?
JH: Naše skupina je velmi různorodá, jsou mezi námi aktivistky, disidentky, bývalé političky, literátky, lékařky a často dlouho o problémech diskutujeme. To, co nás spojuje, je věk a potřeba dívat se na problémy z různých úhlů pohledu. A zároveň narůstající znepokojení nad nárůstem atomizace, neschopnosti si naslouchat a potažmo nesmiřitelnosti ve společnosti, z níž mizí schopnosti vést dialog.
Inspirovala vás nějaká podobná iniciativa odjinud?
JH: Co se týče inspirace, tak spíše než odjinud z naší vlastní historie – například způsobem, jakým pracovala Charta 77, která reagovala na neblahé jevy a snažila se hledat svůj jazyk při jejich formulování. I proto naše Dopisy a dokumenty číslujeme, abychom se k nim mohly s odstupem vracet a diskutovat o nich, protože to nejsou problémy, které by tím, že je pojmenujeme, skončily. Naopak, vnímáme posuny ve společenském vědomí během posledních let, kdy zásluhou politické instrumentalizace došlo k velkému zmatení kolem otázek spojených s uprchlickou krizí. Dochází tu zjevně k jakési neonormalizaci (násilí na těch, kteří jsou označeni jako původci obecného ohrožení), což si možná málokdo uvědomuje, a proto se na to zaměřujeme.
Jaké jste dosud publikovaly výzvy? Komu jste je adresovaly?
JH: V říjnu a listopadu r. 2020 jsme dvěma dopisy reagovaly na situaci v Náhorním Karabachu – nejdříve jsme psaly ministrům zahraničí Arméne, Ázerbájdžánu, Turecka a Ruska, potom členům Minské skupiny. V září následujícího roku jsme reagovaly na situaci v Afghánistánu a psaly jsme českému ministru zahraničí s žádostí o pomoc rodinám tlumočníků a spolupracovníků, které se nedostaly do evakuačních letů. Toto pociťuji jako extrémně bolestnou záležitost, protože jsme i v osobním kontaktu s rodinami, které se musejí skrývat, nemůžou pracovat, nemůžou ani vyjít ven a jsou ohrožené nejen hladem a zimou, jsou v pasti. Ve snu by mne nenapadlo, že to takhle špatně může v Afghánistánu skončit. Lidem v uprchlických táborech se alespoň dá nějak pomoci, ale tady je to prakticky nemožné. Co tato situace indikuje ve vztahu k nám?
Poté následovaly tři dopisy v souvislosti s krizí na polsko-běloruské hranici, od listopadu každý měsíc jeden. Říjnový byl adresován polskému prezidentovi, a na ten jsme dostaly celkem rychlou odpověď, obhajující postup polské vlády, která údajně humanitární pomoc poslala na běloruskou stranu, ta ji ale odmítla a vrátila zpět. Listopadový dopis adresovaný české vládě, poslancům a senátorům reagoval na záměr vyslat na hranice v Polsku 150 českých vojáků – jako alternativu jsme navrhovaly vyslat tam polní nemocnici. Poslední prosincový dopis týmž adresátům vyzýval české politiky, aby se vyjádřili ke způsobu polského řešení situace, abychom nemlčeli jako země k tomu, když naši sousedé porušují mezinárodní právo. Pár politiků na naše dopisy reagovalo a doufáme, že se časem projeví prospěšnost oboustranné komunikace. Je nám jasné, že tato vláda to nebude mít lehké, protože téma je diplomaticky velmi složité a uměle vyprodukované emoce ve společnosti to ještě víc komplikují.
VR: Opět dodávám, že iniciátorkou je hlavně Jana.
Afghánistán: Roky 1998 a 1999, kdy k nám přišlo tři a půl tisíce žadatelů o azyl z Afghánistánu, byly pro mne velmi intenzivní. Každý týden jsem po léta v uprchlických táborech organizovala ženské skupiny a Afghánky byly jejich důležitou součástí. Jejich životní příběhy byly otřesné, ale vůli k normálnímu životu měly obdivuhodnou. Byly přátelské, pohostinné, seznamovaly nás se svými tradicemi, krásně jsme spolu tancovaly i zpívaly. A teď po dvaceti letech musejí Afghánci opět prchat ze své země. Nápad obléci se i jako babičky do jejich krojů a připomínat tím možnost barevného, individuálně zvoleného života, mě velice nadchnul.
Polsko-běloruské hranice: S obdivem jsem v loňském roce sledovala dlouho trvající demonstrace proti Lukašenkovi v Bělorusku, které byly krvavě potlačeny. Pak jsem u nás koncem roku 2021 neměla příliš chuti nakupovat na svátky, když jsem věděla, že v Bělověžském lese v zoufalé situaci bloudí bez léků, jídla a v zimě uprchlíci včetně rodin s dětmi. Lukašenko manipuloval s uprchlíky, když je hnal na hranice a nepouštěl zpět, a Polská vláda se začala chovat protiprávně, když je vyháněla zpět do Běloruska a nepouštěla k nim humanitární pracovníky. Např. mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic v pátek 7. 1. 2022 oznámila, že stahuje své týmy z polsko-běloruské hranice. Jako důvod uvedla, že jim polské úřady během tří měsíců, kdy vrcholila migrační krize, bránily v přístupu k pacientům. Starost o tyto zubožené lidi a hledání cesty, jak jim pomoci – to bylo v našich dopisech.
Jaký byl ohlas?
JH: Nějaký byl, a to je pro nás důležité. Ale ještě důležitější pro nás je zpětná vazba od těch, kteří se rozhodli naše dopisy podpořit podpisem, ale i od těch, kteří je nepodepsali, protože od nich sbíráme argumenty, které hodně vypovídají o vnímání problému. Okruh podporovatelů je pokaždé jiný. V průměru se k našim dopisům stačí připojit tak 40–50 signatářů a signatářek. Jejich skladba je generačně i profesně velmi pestrá, a to nám přijde dobré. Taky jsme zavedly pravidelná klábosení, kde se obsah a téma dopisů rozebírá a diskutuje se o možnostech dalších způsobů komunikace. Pod dopisy se podepisují vnímaví lidé často zvučných jmen, kteří tak či onak působí či působili ve veřejném prostoru – duchovní, učitelé, spisovatelky, političky, aktivistky, sociální pracovníci, dokumentaristky, babičky i dědečkové. Jde tedy o to, co nejvíce se snažit rekultivovat prostor pro svobodné a otevřené sdílení znepokojujících jevů, což dnes opravdu není samo sebou.
VR: Citliví lidé to vnímali empaticky a souhlasně. Ale jinak se projevil intenzivně šířený strach z uprchlíků, který u nás šíří někteří politici a média, včetně internetu, minimálně od roku 2015. Česká vláda nabídla té polské 150 vojáků, ta je odmítla. Ale vojáci, to není humanitární pomoc trpícím lidem. Od roku 1991 pracuji s uprchlíky, a tak vím, že naše země přijímala již od devadesátých let desetitisíce žadatelů o azyl, většinou z muslimských zemí. Zvládali jsme vše, hlavně díky NGO, ale i MVČR, celkem dobře, bez incidentů. A najednou Babiš prohlásí „ani jednoho uprchlíka“. Některá média dál zastrašují a výsledkem je častá nejistota, strach, nesnášenlivost a xenofobie, namísto humanismu a racionálního přístupu k tomuto důležitému celosvětovému tématu. A tak výsledkem z oficiálních míst byla většinou formální odpověď nebo mlčení. Ale byla tu i vstřícnost některých senátorů i poslanců, hlavně těch pirátských.
Jak jste se, paní Věro, dostala k uprchlíkům?
V roce 1991 mě oslovil Pavel Hlaváč, evangelický farář a v té době ředitel Odboru pro uprchlíky Ministerstva vnitra. Nabídku na sociální práci s uprchlíky jsem s radostí přijala, ač jsem neměla v tom směru žádné vzdělání. Ale doba byla jiná. Šlo o to, tuto novu oblast naší polistopadové historie zvládnout po praktické i lidské stránce. Důležitá byla vstřícná atmosféra ve společnosti. Jako by se lidé po té prolhané normalizaci, plné nedůvěry a strachu, chtěli spojovat a chápat druhé a pomáhat si.
Mně osobně k uprchlíkům, sociální práci a pozdější psychoterapii s nimi asi vedla generačně předaná citlivost k diskriminovaným, k vyháněným, k nepřijímaným. Pocházím ze židovské rodiny a Židů se toto vše bohužel bolestně po staletí všechno dotýkalo. Systematické vyvražďování za holocaustu bylo vyvrcholením. Zřejmě i mě se týkalo to, co je časté pro druhou generaci po holocaustu, že hledá uplatnění v pomáhajících profesích.
Ale když se vrátím k „Babičkám bez hranic“, tak třeba situace na polsko-běloruské hranici připomíná také „zónu smrti“ z konce třicátých let, kdy přibližně v tom samém prostoru, v lesích, bloudili většinou Židé na polském území mezi Němci z jedné strany a Sověty z druhé. Takže uprchlické osudy se bohužel opakují a stále mě provázejí. Dělala i dělám tu práci velmi ráda, ale přijde mi neuvěřitelné, co všechno hrozného si lidé navzájem mohou udělat, a nespravedlivé, jak to často odnášejí ti nejslabší. Protože v Rafael institutu pracuji i s transgeneračním přenosem traumatu, tak také vím, že všechna ta válečná, násilná i psychická traumata se přenášejí i na další generace.
Oproti vstřícnosti 90. let pozorujeme ovšem zásadní změnu v mentalitě – od pro k proti-uprchlické. Kde podle vás nastal zlom, resp. jaké má změna příčiny?
Jak jsem již psala výše, naše společnost je systematicky zastrašována jak politiky, tak některými médii a aktivisty na sociálních sítích. No a bohužel většina lidí tráví čas u obrazovky, kde je snadněji ovlivnitelná. I ty nelidské příběhy násilí hltáme na obrazovkách snadněji, než při osobním setkání s uprchlíky, kdy můžeme alespoň projevit empatii, nebo i pomoci. To je bohužel velká změna oproti společenské situaci po roce 1989. I humánní přístup Václava Havla jako prezidenta nám chybí. Napadány a zpochybňovány jsou bohužel i nevládní organizace, které se v minulosti v přijímání uprchlíků velmi osvědčily. Musí stále zápasit o přežití.
Největší zlom nastal v roce 2015, kdy místo abychom o tématu otevřeně mluvili a zvažovali reálně, kolika uprchlíkům můžeme pomoci, tak jsme opět komunistickým způsobem uzavřeli hranice a odmítli pomoci i jen menšímu počtu uprchlických rodin. Máme přátele ze Sýrie, jejichž příbuzní měli to štěstí, že je přijalo v roce 2015 Německo. Dnes již umí německy, mají práci, jsou přínosem. Ale myslím, že nešlo jen o zlom v roce 2015. Ta proměna ze vstřícné do nevstřícné společnosti byla postupná, v roce 2015 vygradovala. Myslím, že se postupně měnily hodnoty, které lidé upřednostňovali. Jako bychom se vraceli k hodnotám totalitním – nedůvěře, lžím, manipulaci, sobectví, potřebě vůdce a vedení, tedy k „hodnotám“, které se v nás po desetiletích nacismu a komunismu usadily. Chyběla zřejmě otevřená reflexe společnosti i reflexe osobní – přiznání si sobě, kdy jsem se třeba já bála, kdy jsem raději mlčela, nebo dokonce podlehla.
Máte v tomto směru nějaká pozitivní očekávání od vlády, která nastoupila po posledních volbách?
Já mám již několik let velikou naději v Milionu chvilek pro demokracii. Myslím, že mladí lidé z této iniciativy byli málo pochváleni za všechno, co udělali a co se stalo jejich velkou zásluhou. Oni rozpohybovali naši společnost a to bylo to nejdůležitější. Myslím, že hodně díky jim vzniklo mnoho malých iniciativ a lidé nabrali naději. I ve vztahu k nové vládě mám naději v Milionu chvilek a ostatních iniciativách, protože doufám a věřím, že i u nové vlády budou sledovat dodržování práva a také přístup k sociálně slabším a k ekologii. No a nová vláda? Velice se raduji, že už tam není Babiš a jeho pod sebe hrabající politika. Doufám, že členové nové vlády nebudou už tolik populističtí a budou vidět dále než jen na čtyři roky dopředu.
Lidé, které téma uprchlíků pálí, jsou často frustrovaní xenofobní politickou a mediální manipulací a celkovým zlhostejněním, nejen v Čechách. Co byste jim – jako terapeutka – poradila?
Když ona terapeutka neradí. Spíš spoluprovází. Asi bych jim přála osobní setkávání s příchozími. Pro mě je to vždy povzbuzení. A také setkávání ve společenstvích stejné krevní skupiny, která pomáhají a podporují se navzájem.
A všem nám bych přála co nejvíce osobních rozhovorů (ne přes obrazovky), nejlépe v přírodě, nebo v kavárně. A taky paměť, abychom si cenili svobody.