Pracovní text „Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB“ pana Petra Dinuše z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (stran 134, vydal zmíněný úřad jako neprodejnou publikaci v nákladu 2500 výtisků v Praze 2004) je po mnoha stránkách čtivý a podnětný a jistě dal autoru hodně práce.
Je však zároveň nebezpečný, pokud by ho někdo začal považovat za pramen poznání, čím tato církev a hnutí nové orientace bylo. I samo přílišné soustředění na toto hnutí je chyba publikace. Státní bezpečnost se zaměřila na toto původně theologické hnutí až po roce 1970 a předchozí historii jen nedbale vykonstruovala z náhodných sdělení informátorů.
Nebezpečí je v samotné metodice. V době, kdy dále poklesá kvalita historické práce, jdou zvláště mladí badatelé až tak daleko, že považují například protokoly gestapa nebo rozsudky německých soudů za nesporný pramen poznání historické skutečnosti okupace a odboje, za „fakta“. Nemají totiž představu, jak takový protokol vzniká, jak se konstruuje soudní jednání.
Pan Peter Dinuš nejspíše nečetl Orwella a nemá asi tušení, jak vznikají protokoly, svazky, svodky a rozsudky. Jak jsou ovlivněny měnící se historickou situací a trendem v politickém světě a jak se musí stále přepisovat i staré dokumenty. Nemá ovšem historické ambice, chtěl jen zachytit obraz vytvořený StB a vlastně ho ani nenapadlo jej korigovat podle skutečných událostí.
Publikace budí dojem, že pokus StB zatlačit, rozvracet a následně likvidovat jednu církev se dál ve sterilním, neměnném prostředí. Ve skutečnosti se všechno rychle měnilo. Jiná byla situace v roce 1952, kdy jsem se měl stát asistentem na bohoslovecké fakultě za předpokladu, že se zároveň stanu tajným spolupracovníkem Bezpečnosti a že budu moci dávat pozor na Hromádku, který byl tehdy pro militantní křídlo KSČ hlavním odpůrcem asi jako v letech 1958–1959 a pak 1968–1969. A který mě údajně „hodil přes palubu“.
Takové zkušenosti panu Dinušovi nejspíš chybějí. Během let se postoje pracovníků bezpečnosti měnily, jak jsem mohl pozorovat během těch jedenašedesáti výslechů, různých jednání a při přípravě procesů.
Práce pana Dinuše nemůže být pramenem historické práce, vlastně ani nechce být. Přitom některé citované práce jsou pečlivě zpracované. Mohl jsem si přečíst tehdy právě odtajněnou práci na téma TS Dušek. Po jejím přečtení jsem pocítil úctu k tomuto bratru, který se skoro dvacet let bránil naléhání, než podlehl a stal se „vlivovým agentem“.
Druhý nebezpečný rys je přílišná abstrakce abstrakcí. Autor pracoval už s abstrahovanými svodkami a svazky. Jako příklad: informátor podá zprávu o cestě faráře do Berlína. Řídící orgán k tomu připíše nápad svého nadřízeného. Jiný po letech uvolnění zprávu přepíše a po roce 1970 to někdo zpracuje v takovýto „skvost“: „Prostřednictvím Milana Balabána zaslala NO začátkem roku 1965 do Západního Berlína k církevnímu schválení svůj teologický program, který vypracovala na podzim roku 1964“. (str. 13).
Nikoho, ale ani autora nezajímá, o jaký program šlo, koho byl Balabán navštívit v Berlíně, jak se tam roku 1965 vůbec dostal a kdo by asi tak mohl poskytnout „církevní schválení“. Vnucuje se představa zkušenosti katolíka nebo komunisty, který potřebuje schválení vrchnosti.
Velká chyba publikace je, že málo rozlišuje stanovisko „materiálů z archívů“ od vlastního převyprávění nebo hodnocení. Kurzívou tiskne přímé citace, ne vždy dost přesně uvedené.
Výběr materiálů je nahodilý. Božena Komárková („matka“ nové orientace) má jediný odkaz!
Zamlčen je J. B. Souček („otec“ nové orientace. Je znám jeho výrok: „Nová orientace? To je radikalizovaný Souček. Cha, cha!“). Z původních představitelů hnutí je zamlčena Alena Balabánová, Petr Pokorný, Kája Trusina, Blahouš Hájek. A Jaroslav Pfann!
Metodicky chybně – z hlediska autora, nikoliv čtenáře – jsou zpracovány rejstříky. Krycí jména nejsou seřazena podle abecedy ale podle výskytu ve studii. Nejsou odlišena totožná jména pro dva nebo tři lidi (například „JAN“). Není jasné, „kdo je kdo“, někdy i autorovi. Nejsou uvedena data naverbování nebo ukončení spolupráce (s výjimkou medailonků nahodile vybraných osobností). Nejsou pečlivě datovány výtahy nebo citace ze syntetizovaných zpráv nebo nejsou datovány vůbec!
Je zde spousta chybných údajů, které mohly být opraveny aspoň „pod čarou“. Na straně 68 je senioru Dobiášovi ze Semtěše přiřčeno jméno děkana fakulty Františka Mrázka Dobiáše. Svatopluk Karásek nepůsobil ve Hvozdnici nad Labem (str. 92) ale v sídle sboru, leda nad Vltavou!
Bylo by stačilo, aby autor dal text k recenzi někomu, kdo „u toho byl“, popřípadě promluvil s několika pamětníky. Byl by pochopil i napětí mezi nedbalou, nahodilou a chaotickou prací informátorů i orgánů a historickou skutečností. Bylo by možno vyřadit i terminologické nesmysly, jako že ČCE je „unionovaná“ (str. 9), trochu by se zmírnilo ubožácké pojetí Hromádky jako reprezentanta spolupráce církví se státem, které se i v očích SUCu (1951 – první pokus o vyřazení Hromádky!), KSČ a pak i StB měnilo.
Také celkové pojetí nové orientace je pod vlivem „materiálu“ nedbalé. Byla prý založena v červenci 1962, kdy ve skutečnosti vznikl první syntetický text, zveřejněný Janem Čapkem po prázdninách. Chybí sdělení, že původní návrh na založení bratrstva v duchu Hromádkově po příkladu porýnských bratrstev podal v létě 1958 Milan Opočenský, který se po zkreslených zprávách o diskusích v SEKu (Středisku evangelických kursů) proti vznikajícímu hnutí zatvrdil a od pokračujících, užitečných a pravidelných konzultací s příznivci nové orientace se pokoušel odradit i Hromádku.
K pokusu o založení bratrstva (podle příkladu Taizé) došlo až k 1. listopadu 1967, ale rychlý vnitropolitický vývoj zabránil vstupu bratrstva do veřejného života. „Měli jsme jiné starosti.“ Zamlčen je pozoruhodný vývoj Josefa Smolíka. Původně kritik hnutí (předložená kázání se mu zdála konzervativní a málo sdělná) se stal nadšeným příznivcem a nakonec jedním z leaderů. Až v březnu 1972 se od hnutí distancoval, nejspíš pod robustním nátlakem úřadů, vedení fakulty nebo přímo Bezpečnosti. Zároveň se nahlas distancoval i teologický leader hnutí Petr Pokorný. Ačkoliv tyto hovory prý byly odposlechnuty, Peter Dinuš jim nevěnoval žádný zájem.
Jiný rys celé práce je zamlčování nezdařených akcí StB (obléhání far v Libštátě, v Telecím či marné obléhání bytů a pak velkých shromáždění). Jen tu a tam zazní „Nepodařilo se“ nebo zase: „NO se podařilo prosadit Miroslava Litomiského“ (str. 38) „Nedaří se plně uplatňovat záměry“ (str. 40). Nebo rozbor nesčíslných nezdarů chybí už v materiálu? Ve stylu „lží nahoru“ by to možná odpovídalo stylu práce, který byl takový, že musel nakonec zcela zkrachovat. „Věc v současné době pozbyla operativní význam“ (30. 11. 1989)
Základní chybou je, že autor nepřihlížel k měnící se historické situaci. Hnutí šedesátých let a roku 1968 jako by ani neexistovalo! Nepostřehl proto, že stará „nová orientace“ skončila svou pouť někdy kolem 28. dubna 1968 na velkém sjezdu v Šumperku, ač soupis účastníků měla prý StB v ruce.
Cíle a metody StB se měnily rok od roku a vždy – s jistým zpožděním“ po přelomových událostech v komunistickém hnutí a někdejším Sovětském svazu.
Celá práce je výzva nám, abychom celou historii „rozpracování ČCE“ (to je termín, co!) vzali do svých rukou a nedali se odradit krachem synodní komise, do níž zvolil synod, mezi jehož členy bylo patnáct spolupracovníků StB, pohotově lidi podchycené, kteří pak rezignovali.
Nedávná historie církve a osudy hnutí nové orientace (původně zaměřeného na otázky autority Písma, Kristova božství a lidství a eschatologie) dostala po vydání Malého sociologického slovníku v roce 1970 novou podobu. A zvláštní spád po slavném prohlášení Svatopluka Karáska v Jimramově v půli sedmdesátých let. („Vždycky jsme byli proti nové orientaci. Ale teď, když po ní jdou, musíme se za ni všichni prohlásit. Všechny nás zavřít nemohou!“) Dojal přítomnou Boženu Komárkovou, rozveselil manžele Hejdánkovy (Ladislav měl už po věznění). A Sváťu zavřeli hned v roce 1976 a přispěli tím ke vzniku Charty.
Nová orientace získala nové postavení v očích komunistů, skutečných i „normalizátorů“ v roce 1970: „Současně v této církvi vystupuje tzv. ‚nová orientace‘ (skupina 30–40 mladých teologů), která navazuje na myšlenkové úsilí J. L. Hromádky, a klade důraz na jeho linii humanistickou (myšlenka ‚služby‘ křesťana hodnotám, které jsou společné lidem různého světového názoru).“ Jaroslav Hranička, Malý sociologický slovník, Svoboda 1970, str. 37. Nedali si pokoje, dokud skupinu 40 lidí nedali dohromady!
Peter Dinuš, Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB, vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2004