Josef Šlerka (*1974) je český sémiotik, odborník na analýzu dat ze sociálních sítí, vedoucí oboru Studia nových médií na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a člen vršovického sboru ČCE.
Zdá se mi, že čím dál častěji narážíme na vymyšlené zprávy, hoaxy, ničím nepodložené konspirační teorie a tak dále. Často je přitom těžké určit, čemu můžeme věřit a čemu ne. Je to jen můj dojem, nebo to skutečně narůstá?
Velmi obtížně se to měří. Různé konspirace tu byly odjakživa a nová média přispívají k jejich šíření svou schopností rychle a prakticky levně přenášet informace. Hoaxy jsou něco jako viry v lidském vědomí. Dokáží využívat slabostí, předsudků, stereotypů i pocitu křivd a velmi rychle se v nich usadit a dál šířit. Není těžké určit, čemu můžeme věřit a čemu ne. Těžké je si udržet pod kontrolou, zda se podle toho skutečně řídíme. Lidské myšlení často podléhá nejrůznějším iluzím a zkreslením.
Podle čeho se v takovém prostředí třeba ty rozhoduješ, jakým informacím důvěřuješ a jakým ne?
U konspirací nejčastěji asi principem energetické náročnosti. U spousty teorií o spiknutí si snažím představit, jak asi drahé by bylo takovou věc vymyslet, realizovat a ututlat. Je to vlastně docela srandovní hra s představami. Pokud jde o běžné zprávy, snažím se dohledávat původní informaci a pokud je mimo obvyklé věrohodné zdroje jako jsou pro mne třeba Financial Times nebo New York Times či The Guardian, raději od toho dávám ruce pryč. Někdy se ovšem taky nechám strhnout.
Úplně praktická otázka: Když narazím na hoax, nebo mám podezření, že jde o hoax, kudy vede cesta k jeho odhalení?
Já se obvykle podívám nejdříve na Twitter, kdo tam tu zprávu sdílel. Jestli to byly nějaké důvěryhodné zdroje a bylo jich víc. V případě, že mám pochybnosti, jdu na Google a opět kontroluji původ. Dobré je taky využít hledání podle obrázků na Google Image Search, tedy vyhledat si, kde a odkud se bere fotka k článku.
K těm konspiračním teoriím – je to pojem, který se používá spíš jako nadávka nebo označení nějakého nesmyslného, absurdního, tvrzení. Na druhou stranu konspirace existují (Reichstag si například nacisté patrně asi opravdu zapálili sami) a podobných případů z historie známe víc. Dá se jednoznačně určit, že nějakou teorií nemá smysl se zabývat a jinou ano?
Tak ono zapálení Reichstagu nebyla žádná velká konspirace, ale snaha nacistů využít situaci. Pokud bychom považovali každou takovou manipulaci za konspirační teorii, můžeme ten pojem opravdu přestat používat. Navíc ho popravdě řečeno používáme stejně spíš jako nadávku. Nicméně zpět k otázce: konspirační teorie bývají mnohdy vedeny snahou najít nějaké relativně jednoduché nebo i relativně komplikované vysvětlení pro komplexní jevy. Snaha si to zjednodušit. To je vcelku přirozená zkratka myšlení. U konspirátorů k tomu ale přibývá ještě tendence chápat všechno dění ve světě jako výsledek skryté moci, která vše řídí. Důležité je, že jsou nejen skryté, ale i omnipotetní. Nic se neděje náhodou! To je hlavní krédo každé spiklenecké teorie.
Co soudíš o tom, že konspirační teorie šíří i postavy tzv. velké politiky, ať už je to u nás Miloš Zeman nebo třeba Donald Trump ve Spojených státech?
Popravdě je to pro mne jen kamínek do celé mozaiky jejich osobnosti a ani v jednom případě ji nepovažuji za úctyhodnou. V případě Miloše Zeman mi to přijde navíc jako smutný konec: Měl kdysi větší formát a přiznám se, že s jeho nástupem jsem si sliboval víc racionality na Hradě než za jeho předchůdce.
Popularita konspiračních teorií a různých médií, která je šíří, se dá zdůvodnit i představou, že ta mainstreamová média jsou zmanipulovaná a slouží nějakým konkrétním politickým zájmům, což si minimálně dost lidí u nás myslí – a když je vlastníkem několika významných médií člověk jako Andrej Babiš, není se ani čemu divit. Co s tím?
Dá se tak zdůvodnit, ale nejsem si jist, jestli to skutečně souvisí. Víra v konspirační teorie je mnohem menší problém než postupná oligarchizace médií, která spíš přináší obecnou nedůvěru v média než nutně víru v konspirace.
Konkrétní případ: v souvislosti s uprchlickou krizí občas padne, že je to mediální bublina, která politikům slouží k odpoutání pozornosti od jejich „skutečných“ průšvihů. Je na tom něco pravdy?
Důležitý je důraz na to, že slouží. Sama ovšem jimi nebyla za tím účelem vyvolána. Migrační vlna je reálná událost, kterou politici u nás naprosto nezvládli v technické rovině. Nebyli a stále nejsou schopni tuto událost uchopit jako problém s jasnými konturami a pravidly. Zajímavé bude sledovat výsledky voleb na Slovensku a v Německu, kde se stává imigrace tématem v čase pro politiky nejcitlivějším. Uvidíme, jak to dopadne. První signály ale naznačují, že snažit se vytřískat politický kapitál z morální paniky nemusí být dobrá cesta.
Někdy se mluví o tom, že za napětím a polarizací společnosti v Evropě stojí také ruské tajné služby. Je to jen konspirační teorie nebo skutečně existují důkazy, že konkrétní politici nebo strany jednají v součinnosti s ruskými orgány?
Trochu mne pobavila ta naivita v otázce, že buď je to konspirace nebo tu musí být nějaká součinnost. Ovlivňovat chování těch druhých ve svůj prospěch pomocí práce s informacemi je skoro přesná definice informační války a čeští politici a média jsou jejím předmětem, protože Česká republika je součástí konfliktu na Ukrajině a v českém mediálním prostoru vidíme docela hodně případů, kdy zpravodajské servery či známé osobnosti zcela nekriticky přijímají putinskou verzi světa. Za všechny uveďme třeba Miloše Zemana. Není efektivní kupovat si lidi, efektivní je umět je přesvědčit. Ruské propagandě se u nás daří oslovit často právem frustrovanou část společnosti a nabídnout jí takové vidění světa, v němž se jejich postavení dostává ospravedlnění a uznání. Třeba jako masy, která je manipulována mocnými a systémem bez možnosti se bránit.
Role nových médiích se hodně vyzdvihovala třeba v souvislosti s Arabským jarem, kdy se protestující organizovali právě přes Twitter a Facebook a represivní složky je nestíhaly sledovat. Jiní odborníci jako třeba Jevgenij Morozov naopak tvrdí, že nová média jsou nebezpečná tím, jak snadno je může státní moc i v diktátorských režimech zneužít. Kam by ses v tomhle dialogu postavil ty? Vidíš v nových médiích a sociálních sítích spíš naději nebo hrozbu?
Já jsem v tomhle ohledu pragmatik. Nová média za určitých situací mohou plnit roli velkého urychlovače dění, ale sama o sobě nepřináší automaticky zlepšení. Ostatně to naznačují i výzkumy. Někdy sehrají sociální sítě zásadní roli při určité emotivní choreografii společnosti jako v případě Egypta a někdy úplně zklamou jako třeba v případě hnutí Occupy Wall Street.
Nová média s sebou nesou nutnost určité zkratky. Jaká míra zkratkovitosti nebo zjednodušení je podle tebe ještě únosná, aby si – řekněme – článek na internetu vůbec někdo přečetl a zároveň to nebyla jen manipulace?
Co nenese nutnost zkratky? Novinová zpráva? Dopis? Rozhovor po telefonu? Pokud se podíváš na délku článků na zpravodajských serverech, řada z nich je delší než texty v printu. Zkratkovitost není otázka média, ale myšlení. Jiná věc je ta, že si v mediální sféře konkurují tisíce článků denně, takže jejich autoři mají tendenci je často uměle bulvarizovat, aby dosáhli čtenosti. Ale to je obchodní záležitost, nikoli věc médií jako takových. Podobné je to i se zjednodušením. To je především otázka oslovení masy: pokud ji chci oslovit, musím být ve svém vyjadřování maximálně jednoduchý.
V internetových diskuzích, ale i na Facebooku, který zdaleka není tak anonymní, člověk naráží na daleko intenzivnější výrony nenávisti a černobílého vidění světa než mimo internet. I lidé, kteří jinak působí umírněně a klidně nebo jako takoví vystupují v médiích, často na Facebook píší dost děsivé věci. Máš na to nějaké vysvětlení?
Výzkumy ukazují, že se lidé na sociálních sítích nechovají nějak radikálně jinak než v realitě. Mírně se posunují ve své extrovertnosti, ale nejsme reální Jekyllové a virtuální Hydeové. Jen některé projevy v písemné podobě vypadají radikálnější, než když je říkáte v hospodě. Jednoduše řečeno: nová média a sítě nečiní člověka zlým, jen jeho zlo činí více viditelným. Naštěstí to platí i naopak.
Za rozhovor děkuje Jan Škrob.