Déjavù. Podle psychologů tento jev zažije v životě asi 60 % lidí. Znáte ten pocit, že jste to už jednou zažili, ale vlastně ne? Jde o nesoulad mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Zaměňují pocit a rozumovou jistotu. Prožitek déjàvu je doprovázen pocitem důvěrné známosti, ale také něčeho zvláštního, neobvyklého až tajemného. Dotyčný si je vědomý, že tento blízký pocit známosti není opodstatněný.
Po nějaké době jsem byl redakcí znovu osloven, abych pro časopis připravil fotografickou přílohu. Tentokrát jsou to obrázky, které pořídil František Bína ve spolupráci s Elois Alcaraz. Na první pohled mi to zase nic moc neříká. I když, vlastně František Bína? Je mi to nějak povědomé.
Reprodukované fotografie vychází ze spolupráce autora s fotografkou mexického původu Eloisou Alcaraz, která ho oslovila na sociálních sítích. Přes jeho počáteční nedůvěru tohle virtuální přátelství vyústilo v dlouhodobou a plodnou spolupráci. Tvoří společně na dálku a navzájem se inspirují. Dva světy, ženský a mužský princip, opačné polohy se spolu setkávají, zapadají do sebe a navzájem se doplňují a nakonec vytváří harmonický celek. Setkání dvou paralelních světů se zhmotní v perfektní kompozici. Navíc do jisté míry nezávisle na sobě, na dálku.
Procházím redakcí zaslané podklady a nemůžu se stále zbavit pocitu, že mi to něco připomíná. Jako bych to už někde viděl. Ale nemůžu si vzpomenout kde. Možná jsem zaznamenal nějakou jeho výstavu nebo publikaci. Prohlížím a čtu si dál přiložený rozhovor s autorem. Ano, je mi to nějak blízké. To je teda opravdu zvláštní. Líbí se mi ta estetika a koncept spolupráce na dálku. Ale přece; kde jsem to už viděl?
Heuréka! Žádné déjavù. Konečně mi to celé došlo. Vždyť František Bína mě před pár lety oslovil ke spolupráci na výstavě v Galerii Ferdinanda Baumanna, kterou provozuji ve Štěpánské pasáži kousek od Václavského náměstí. Tehdy na výstavu nedošlo. Doufám, že jsem Františka neodbyl něčím jako nehodí se do kurátorské koncepce nebo ozvěte se v roce 2030. Nicméně si vzpomínám, že mě jeho práce tehdy zaujaly.
A teď se ke mně oklikou vrací. Jsem tomu rád, a znovu si je se zájmem prohlížím a vybírám, co by se k reprodukci do Protestanta hodilo. I když na přírodním recyklovaném papíru je to vždycky trochu jinak, věřím, že se jejich autentičnost a jistá dokumentárnost povede zprostředkovat. O tom všem a také o procesu vzniku František mluví v rozhovoru s šéfredaktorem Petrem Tureckým na úvodní straně současného vydání. Doporučuji.
Matouš Mědílek
je grafický designér
a kurátor výtvarného umění