Emancipované řeholnice jako několikanásobné disidentky

Číslo

Mnohé čtenářské oči na jaře opět zajásaly, neboť po několikaleté románové odmlce se objevila na pultech nová tučná kniha od Kateřiny Tučkové (1980). Nadaná spisovatelka se dostala do širší povědomosti dvěma romány – Vyhnání Gerty Schnirch (2009), kde znovuotevřela společensky choulostivé téma poválečného divokého odsunu Němců, a zejména hojně překládaným „bestsellerem“ Žítkovské bohyně (2012). V něm se věnovala podivínkám z osad ležících poblíž bělokarpatských Moravských Kopanic, které nabyly mimořádných léčivých schopností neboli uměly „bohovat“, tedy prosit Boha o pomoc. Tyto „bohyně“ se ocitly pod soustředěným likvidačním dohledem komunistického režimu, jenž prosazoval vědeckou medicínu a nechtěl připustit žádné alternativy. Po těchto dvou oceňovaných počinech vydala autorka ještě román Fabrika (2014) a participovala na několika popularizačních knihách (To je Brno, Hrdinky). Kromě toho se věnovala řadě dalších aktivit (např. kurátorství, založila Meeting Brno), vydala několik odborných publikací v oboru dějin umění a sepsala divadelní hru Vitka (2018).

V nedávno vydaném románu Bílá Voda Kateřina Tučková zpřístupňuje širší veřejnosti další polozapomenuté místo české (ženské) historie. Tentokrát se spisovatelka zaměřila na ženské řeholní řády a kongregace, které ve druhé polovině 20. století usilovala komunistická diktatura vymýtit z povrchu zemského.

Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách, které se postupně přibližují a na konci knihy ústí do jedné. Před 15 lety klášter Anežčiných panen v Bílé Vodě navštívila bývalá redaktorka Lena Lagnerová, která se zde schovává před všetečnými zraky světa a snaží se zapomenout na své trauma. Aby se ukryla i před řeholnicemi, rozhodne se třídit archiv kláštera. V neuspořádaném archivu nachází dokumenty z minulého století, které vypovídají o životě kláštera v době komunismu i po sametové revoluci. S minulostí se tak čtenář setkává skrze nalezený deník jedné sestry a skrze fiktivní historické archiválie – např. dopisy komunistického okresního církevního tajemníka. Hlavní hrdinka se postupně probírá dokumenty, čímž posouvá vpřed historickou linku (zázračně vždy najde v chaosu materiálů příhodný historický pramen). Zároveň se Lena stává svědkem podivného dění v klášteře, které ji čím dál tím více vtahuje do hry. Někdejší redaktorka se pomalu seznamuje s jednotlivými sestrami, s jejich minulostí, s mizernou pověstí kláštera ve vsi, a také odhaluje čtenářům své nezhojené rány.

Historické pozadí a dějová osa knihy

Román se odehrává v Rychlebských horách v pohraniční Bílé Vodě, kde se rozprostírá klášter, k němuž autorka pro potřeby svého díla přemístila několik desítek kilometrů vzdálené poutní místo Mariahilf. S tímto nábožensky silným místem mohutně zatřásly „velké dějiny“, které jej chtěly vyrvat z kořenů.

Po převzetí moci vnímala komunistická strana katolickou církev jako jednoho ze svých největších ideologických protihráčů. Snažila se proto církev násilně podmanit, ochočit a sebrat jí jakýkoli vliv mezi československými občany. Hned po roce 1948 spustila řadu represivních opatření. Pro dohled nad církvemi zřídila státní úřad, skrze nějž církve financovala, kontrolovala a dávala kněžím souhlas s výkonem povolání. Vedle toho chtěla komunistická strana odstřihnout církev od jejího centra Vatikánu a vytvořit kolaborantskou církev na státní bázi. K tomu hodlala využít tzv. vlastenecké kněze, kteří „se nebáli pokroku“ a byli ochotni s novou státní mocí spolupracovat. Tento krok se však komunistům příliš nepovedl, a nakonec vznikla jen politická instituce Mírové hnutí katolického duchovenstva, skrze niž chtěli komunisté ovlivňovat dění v katolické církvi. Jeho předsedou se stal kněz a politik Josef Plojhar, který v románu vystupuje pod jménem Leopold. Vedle předsednictví zastával i pozici ministra zdravotnictví a proslul svým sklonem k alkoholu. Zvládal dokonce i tempo moskevských soudruhů, od nichž si vysloužil přezdívku „tovarišč pop“. V knize je líčen – navzdory svému kolaborantství – s jistou dávkou pochopení a je představen jako tragická postava.

Se samým počátkem padesátých let postihla represe i řeholní řády a kongregace. Nejprve se komunisté zaměřili na mužské řehole. S jejich čelními představiteli uspořádali monstrprocesy a všechny řeholníky nuceně soustředili v několika klášterech. Poté přišla řada na řeholnice, které byly rovněž násilně internovány ve vybraných klášterech. Jedním z klášterů, v němž byly sestry koncentrovány, byla právě Bílá Voda. Na tomto odlehlém místě se sestry z různých řádů a kongregací hromadně tísnily a zakoušely různá příkoří od komunistického režimu, který doufal, že jednoho dne starší řeholnice vymřou a mladé násilně či dobrovolně „zastaralý“ způsob duchovního života opustí.

Starší řeholnice v místních podmínkách musely vykonávat fyzicky namáhavou práci a s přibývajícími léty zde odcházely na věčnost. Novicky a sestry do čtyřicátého věku byly odvezeny z kláštera do textilek a konzerváren, kde z nich měla být jejich náboženská roucha doslova strhána (dokonce i znásilněním).

Oporou se internovaným sestrám nestala podle knihy ani matka církev, neboť místní biskup příliš podléhal komunistickému tlaku. Kolem něj se navíc začal točit ambiciózní kněz Havraj, který více než ochotně spolupracoval s komunistickou mocí. Tuto knižní postavu lze do značné míry ztotožnit s Josefem Vranou, pozdějším olomouckým apoštolským administrátorem a jedním z vrcholných členů kolaborantské organizace Sdružení katolického duchovenstva Pacem in Terris (potomek Mírového hnutí katolického duchovenstva). Havraj reprezentuje nejtemnější postavu románu, která je bez skrupulí schopná čehokoli.

V druhé polovině 60. let se církevní dohled nad řády ztenčil a v roce 1968 se zdálo, že nad klášterem začíná svítat. Lepší časy však zastínila „bratrská pomoc“, po níž se v románu vrátil k moci bývalý církevní tajemník a objevily se nové urputné tváře.

S počátkem normalizace se pozornost knihy obrací k podzemní neboli tajné moravské církvi, jejíž ústřední postavou byl biskup Felix M. Davídek (v knize vystupuje pod jménem Daniel Felix). Na něj se Anežčiny sestry obrací, aby jim ve svízelné situaci – kdy jsou znovu odstřižené od kněží poskytujících svátosti – pomohl. Davídek se v této době, po Druhém vatikánském koncilu, odhodlal světit na kněze jak ženaté muže, tak vysvětil několik málo žen. Jednou z nich byla Ludmila Javorová, která se stala jednou z předloh pro knižní postavu sestry Evaristy (mezi další by pravděpodobně patřila řeholnice Marie Vojtěcha Hasmandová).

Děj Kateřina Tučková překvapivě neuzavírá s rokem 1989, ale rozvíjí jej dále a ukazuje, jak bylo obecně naloženo s lidmi z okolí tajné církve. Tučková tímto krokem – pravděpodobně nezáměrně – navazuje na tezi historika Michala Pullmanna, že normalizace nekončí s rokem 89, ale v mnoha ohledech hranici tohoto roku směle překračuje.

Emancipační snahy a zhodnocení

Celou knihu prostupuje emancipační linka, neboť román se neodbytně dotýká tématu nerovného postavení žen v katolické církvi. Nerovnost vyplývá především z nemožnosti svěcení žen na kněze, což má výrazné dopady v pastorační péči, neboť katoličkám chybí větší porozumění v jejich životních situacích. Tučková svým emancipačním uchopením a zliterárněnou historickou látkou naznačuje možné směry, jimiž by se mohla katolická církev vydat, pokud se nechce stát ještě minoritnější než v současnosti. Samotná autorka, která byla jako dítě pokřtěna, se pokoušela o vnitřní konverzi, ale právě kvůli nekomfortním podmínkám v církvi k ní nakonec nedošlo. Přesto svým románem zobrazuje, jak být zbožná a zároveň emancipovaná, což „mainstreamový“ diskurs dlouhodobě staví proti sobě.

Kvůli zmíněnému zápasu o náboženskou konverzi považuje Tučková tuto knihu za nejprožitější a nejosobnější. Své dílo autorka připravovala deset let, během nichž ho dvakrát cele přepracovala, než dospěla ke konečné verzi. Ta čítá bezmála 700 stran a vyšla v obrovském nákladu 125 000 výtisků (u knih s očekávaným úspěchem bývá náklad 30 000–60 000), přičemž již za první dva měsíce se rozprodalo na 40 000 výtisků.

Přestože kniha nabyla požehnané objemnosti, stránky se díky poutavosti, umě konstruovanému napětí i krátkým kapitolám otáčí velice snadno a rychle. Předně je však nutné ocenit, že se autorka s tématem detailně seznámila – vedla rozhovory se zkušenými řeholnicemi a prostudovala velké množství sekundárních a primárních pramenů. V podstatě by se dalo říci, že autorka je badatelkou, která si pro výsledky svého bádání zvolila za médium krásnou literaturu.

Na můj vkus se v knize objevuje příliš nadpřirozených jevů a román se mi jeví v některých momentech nadmíru patetický (např. smrt Havraje). Zároveň se domnívám, že je nadbytečné, aby byli hlavní hrdinové, jak se v průběhu knihy ukáže, provázáni příbuzenskými vazbami. Část čtenářů může být také lehce zklamaná tím, že nový román v mnoha aspektech připomíná Žítkovské bohyně.

Literární kritici (např. Čopjaková) často zmiňují, že postavy jsou příliš schematické. Literární teoretik Petr A. Bílek k tomu dodává, že všechny postavy (s výjimkou otce Staubera) a dokumenty „mluví a píšou stejně. Podobný slovník, podobná větná stavba, ať jde o hlas vypravěče, hlášení okresních tajemníků či estébáků, anebo o deník matky představené.“ Tento nedostatek podle Bílka odhaluje, že jsou mladé autorce cizí některé způsoby, jimiž se vyznačuje dobrá literatura. Možná by se větší psychologizací a lepší diferenciací jazyka dostala na úroveň světových autorů (např Olgy Tokarczuk), avšak na obranu autorky je dobré uvést, že jejím hlavním záměrem bylo zobrazit komunistickou persekuci a rozporuplné jednání církve za minulého a současného režimu. Oba navrhované postupy by tento záměr pravděpodobně oslabily. Čtenáře, kteří nejsou seznámeni s nedávnými dějinami katolické církve, by mohla psychologizace informačně zahltit (popř. odradit) a větší jazyková diferenciace by pak mohla zhoršit srozumitelnost a kohezi (soudržnost) knihy. Určitou jednotností podání tedy Tučková udrží řadu čtenářů nad vodou a dává jim jasná vodítka, aby se v knize neztratili, či ji rovnou neodložili.

Přes různé nedostatky patří Bílá Voda podle mnoha odborníků mezi nejlepší prozaická díla tohoto roku. Je však otázkou, zda se titul, zaobírající se religiózní tematikou, prodá v takovém nákladu v českém antiklerikálním prostředí. Pro církve by statistika prodeje mohla čítat pomocný materiál, jak odhadnout jejich misijní potenciál, a možná i poodhalit způsob, jak oslovovat „nevěřící“.

TUČKOVÁ, Kateřina. Bílá Voda. První vydání. Brno: Host, 2022. 686 stran. ISBN 978-80-275-1057-3