Nad anketou Mladého světa
Často se dnes ohlížíme zpět, abychom hledali odpovědi na otázky, po čistotě a pravdivosti své minulé cesty. Bez ohledu na to, jaká vysvědčení si za minulost napíšeme, může nám pomoci svědectví ze zcela jiné strany.
Redaktor Mladého světa Michal Bartůšek se při koncertě vítězů Zlatého slavíka ptal diváků i účinkujících, zda věří v Boha. Jejich odpovědi uvádí v anketě „Zeptali jsme se“ spolu s fotografií otázaných, jménem, uvedením věku a zaměstnání (č. 10/90, s. 3). Odpovědi jsou pochopitelně různé, nejčastěji však neurčité, např. „věřím ve svého boha“, „věřím v něco“, „věřím ve vyšší moc“, „něco, o čem nevíme, nad námi existuje, ale bohem bych to nenazval“, „věřím jen částečně“, „svůj chrám si nosím v sobě“, „bohů je hodně“. Musíme si, ač neradi, přiznat, že biblický Bůh to tentokrát prohrál (z 19 odpovídajících vyznali víru v něho zcela jednoznačně 3, tj. necelých 16 % respondentů). Jasné odmítnutí se objevuje asi čtyřikrát.
Ostatní sice Boha odmítají, ale vzápětí svým výkladem (pochopitelně omezeným) naznačují svou otevřenost tímto směrem.
Anketa odráží úroveň ohlasu společnosti vůči křesťanství. Je zřetelné, že nejpřirozenější a nejpohodlnější pro člověka se zdá vše si sám určovat podle svých hledisek a měřítek. Tak se soudí i o Bohu, chápe se mnohdy spíš jako pomůcka, berlička na cestě k osobnímu zdaru, prospěchu a štěstí. Dokud se vlastní představy o životě plní, člověk je ochotnější víru v Boha přijmout, stejně jako při druhém extrému, kdy člověk upadá do beznaděje. Ale pro ten běžný život, kdy člověk klopýtá („ale mohlo by být daleko hůř“), nebo kdy se ocitá ve fázi vzestupu („o nějaké spokojenosti není možno mluvit“), je Bůh jaksi zbytečný a nepotřebný. Není pak divu, že i v této anketě se objevila příznačná odpověď, že kdyby Bůh byl, tak by se neděla různá zvěrstva, viz Rumunsko. Na jednu stranu je člověk svého štěstí strůjce, na druhou však cítí odpovědnost za svá slova i za důsledky svých rozhodnutí jako něco zcela nepatřičného. Soustředěnost na sebe sama je stále aktuálním měřítkem orientace člověka a zároveň stále přítomným nebezpečím, schopným kdykoliv rozbít leccos dobrého, schopným snadno ohrozit vývoj v naší ’republice, protože není možná harmonie a soulad tam, kde na sebe narážejí sobě střední jedinci a soběstředné autority. Zatímco vědci již hodně dávno zjistili, že na Zemi může být dobře proto, že není sama sobě středem a že dobré podmínky k existenci života jsou na ní jenom proto, že střed všeho je mimo ni, ve všeobecně lidské společnosti toto dávné zjištění stále ještě nenalezlo ohlas a pochopení.
Anketa také prozrazuje, jak respondenti asi hodnotí křesťany, s nimiž se museli nutně setkat. Z odpovědí na ně dýchlo obvinění způsobu práce křesťanských církví, i když možná mnozí z odpovídajících na to ani nepomysleli. Jak je možné, že jsme zprostředkovali svému okolí tak pokřivené představy o Bohu? Jak to, že jsme lidem kolem nás neuměli zvěstovat Boha živého? Není to tak, že i v nás bylo jen matné vědomí o Bohu, ale ne víra?
Jestliže nám okolí dává najevo, jací jsme byli, můžeme na základě toho také rozpoznat, co dál. Patrně o Bohu méně mluvit a daleko více svědčit vlastním životem, že za vnějšími projevy existuje vztah k Bohu, vztah respektu (o poslušnosti raději nemluvě). Nedojde-li k tornu, poznáme to brzy. Dojde-li, pozná naše okolí podle ovoce (Lk 3,8), že jsme o pokání jen zbytečně nemluvili a neměřili jím druhé, ale sami jim žili a přijali je jako předpoklad dobrého dneška i zítřka, předpoklad rehabilitace Božího jména mezi našimi současníky.