V červenci letošního roku vyšel v holandském deníku Trouw článek Tona Crijnena o českobratrské církvi evangelické. Vůbec to není článek lichotivý a asi nás příliš nepotěší. Jisté nás však zajímá, co Holanďané čtou o ČCE ve svých novinách, a proto článek přetiskujeme v českém překladu.
Počátky holandského deníku Trouw jsou spojeny s odbojovým hnutím za 2. světové války. Trouw znamená víru, věrnost, spolehnutí, a vydavatelé podzemního odbojového listu vybrali pro něj tento název, aby vyjádřili, že Holanďané zůstávají věrni hodnotám křesťanství, národa a demokratické konstituční monarchie. Z morální autority, kterou podzemní časopis získal za těžkých dob, plyne dodnes značná obliba jeho nástupce, deníku Trouw. Přestože je nezávislý na evangelické církvi, zůstává na ni orientován, a při celkové objektivnosti se občas znovu ozývá angažovaný tón. Vyhovuje tak široké vrstvě obyvatelstva, pro kterou je NRC-Handelsblad příliš suše ekonomický, Volkskrant příliš levicový apod.
Trouw je jedním z nejčtenějších holandských periodik. Komunismus ve východní Evropě skončil. Jsou církve schopny odstranit pocit odcizení, který u mnoha lidí panuje? Zdá se, že českobratrská církev evangelická v Československu s tímto úkolem sotva počítá.
PRAHA – Kdysi bylo Československo protestantskou zemí. Tomu učinila konec protireformace v 17. století. „Tehdy jsme byli pronásledováni hůře než za komunismu,“ říká Pavel Smetana. „Důsledek: teď právě protestanté tvoří sotva dvacet (patrně myšleno dvě – pozn. red.) procent obyvatelstva.
Farář Smetana (55) je synodní senior čili předseda synodní rady ČCE. Tato církev, která vznikla v r. 1918 fúzí luteránů, kalvinistů a skupinky bývalých katolíků, odvozuje své zdroje z husitské tradice 15. století. Není největší z protestantských církví v zemi, ale je nejdůležitější.
Smetana uvádí, že během uplynulých čtyřiceti let počet členů silné klesl. „A ještě stále lidé církev opouštějí.“ Ukázalo se, že v roce 1991 ze 190 000 Čechů, kteří se přihlásili k evangelické církvi, jich 30 000 není v církevních kartotékách. Smetana: „Hlavním úkolem příštích let je navázat s těmito lidmi kontakt.“
„„Nesmysl,“ míní farář Jaromír Dus (54). Je to bývalý politický vězeň, byl známým disidentem, a ani dnes, jako farář v pražské čtvrti Vinohrady, neskrývá, co má na srdci. „Synodní senior sám sobě něco namlouvá, když myslí, že tito lidé mohou mít vůbec nějaký zájem o církev. Při sčítání lidu se označili z řady důvodů za evangelíky, ale ve skutečnosti nemají k církvi žádný vztah. Mysleli jsme, že v našem sboru máme 1 600 členů, ale když jsme to začali ověřovat, ukázalo se, že jich je sotva 700. Myslím, že podobná situace je v mnoha evangelických sborech v Čechách a na Moravě.“
„Naše církev byla tradičně silná v hornatých oblastech. Ale později, když se tamější obyvatelé stěhovali do měst, vznikala i tam silná církevní střediska, zejména v Praze. Na venkově jsou naši členové většinou zemědělci, ve městě střední stav. Za komunismu jsme ztratili čtvrtinu členů, zčásti v důsledku nuceného přestěhování v rámci kolektivizace zemědělství v 50. letech. V 70. a 80. letech počet členů znovu trochu stoupl, zvláště ve velkých městech. Tam dost pomohli mladí.“
Členové z protestu
„Byl to jediný způsob přípustného protestu,“ vypráví Jonathan Tomeš (39), který tlumočí němčinu, angličtinu, ruštinu a holandštinu. „Vstoupit do církve mnozí považovali za něco podobného jako být disidentem. Do které církve – to nebylo ve skutečnosti důležité. Mezitím mnozí zase vystoupili. Dnes nemá mnoho mladých lidí k církvi žádný vztah. Část se připojila k silně rostoucímu charismatickému hnutí. Je tam spirituálnější prostředí, které dovede mladé lépe přitáhnout.“
Dusův závěr: „Vidím budoucnost oficiálních církví v této zemi temné. Stojí příliš daleko od průměrného věřícího, nemají skoro žádné vazby na mládež, na inteligenci. To je rozkládá. Vezměte například církev jako je naše, která se teologicky či prakticky ani trochu nepřizpůsobila dnešnímu vývoji. Nemáme žádné priority, chceme zůstat u všeho: od práce v diakonii až po získávání nemocnic. Tak to nejde. Tím ztrácíme jak finanční prostředky, tak lidské síly.“
„Považuji za velmi dobře možné, že naše církev časem zajde. Sekularizace vzrůstá, v Čechách určitě. Lidé jsou zavalováni novými událostmi, vidí, že jsou postaveni před nové možnosti, ale i před nová nebezpečí. Jsou unavení, podráždění, nedovedou se rozhodnout. V takovém ideologickém vzduchoprázdnu se chápou toho prvního, co jim duchovně padne pod ruku – a to většinou není tradiční církev. A velká část nemá vůbec žádný zájem o spiritualitu a hledá svůj smysl v konzumu a západním hedonismu.“
Hluboce zakotveni
„„Může se stát, ža naše církev vymře,“ uznává Zdeněk Susa. „Doufám, že se to nestane, ale možné to je.“ Susa (49), primář plicní kliniky, je synodním kurátorem, což je „nejvyšší laická funkce v naší církvi“. Také on konstatuje, že mládež se přestává zajímat. Ale: „Že by zmizelo křesťanství jako takové z těchto zemí, tomu nevěřím. Je příliš hluboko zakotveno v naší kultuře. Možná že mládež najde zcela jiné, nestrukturální cesty k víře, ale jsem si jist, že mládež k víře dojde. Mnozí již ted hledají.“ Ovšem dr. Susa připouští, že jeho optimismus není ani tak založen na faktech, jako „na důvěře v Hospodina“. Prof. dr. Ladislav Hejdánek se ptá, proč by se taky měli lidé přidávat k takové církvi, která po čtyřicet let „nestydatě kolaborovala s komunistickým režimem a která se ještě stále zdráhá, osobně i psychologicky, vyvodit z toho důsledky?“
Hejdánek je jeden z mála, kteří ve své církvi již před rokem 89 nahlas mluvili a musel za to zaplatit ztrátou zaměstnání. Je také mezinárodně uznávaným filosofem a teologem. Říká: „Evangelická církev silně zhřešila. Jenom se to nedálo tak primitivně a nápadně jako u husitské církve nebo u římsko-katolického hnutí Pacem in Terris. Činila tak sice více ‚sofisticky‘, ale její vina tím není o nic menší.“
„Naše vedení nebylo například režimem přímo placeno, ale obvykle se účastnilo zahraničních kongresů a vzbuzovalo dojem, že je zde všechno v pořádku. Ti, kterých se to týká, teď předstírají, že uzavírali jen nevyhnutelné kompromisy, aby tak církev mohla přežít. Jakýkoliv náznak obvinění z kolaborace dalece odmítají. A přece právě to dělali.“
Církev jako spoluhráč
Tomeš připojuje: „Na rozdíl od římsko-katolické církve mohla ta naše celkem bez překážek pokračovat v práci. Ovšemže i ona ztratila mnoho majetku, ale jinak netrpěla tak masovým pronásledováním jako církev římsko-katolická. Režim zneužíval národního cítění, které u obyvatelstva vzbuzovaly postavy jako Hus a Komenský – a naše církev v této hře hrála svoji roli.“
Pavel Smetana, od června 91 nástupce sporné osoby synodního seniora J. Hromádky, ale dlouhá léta jeho podřízený, hájí chování církevního vedení: „Mnozí v církvi věřili, ve stopách našeho velkého teologa J. L. Hromádky (neplést s odstoupivším synodním seniorem!), že s příchodem komunismu v r. 1948 může vzniknout lepší sociální struktura, která by odrážela něco z evangelia. Do srpna 1968 se věřilo v dialog s marxismem. Ruská intervence tuto naději definitivně vyloučila.“
Roztrpčení
Farář Dus: „Po r. 1968 se vedení církve snažilo udělat všechno pro to, aby zůstalo mimo politickou hru. Jenomže zapomnělo, že nedělat nic – to v sobě zahrnuje politické stanovisko. Snažilo se s církví co nejpružněji vymanévrovat skrze těžké období a cítilo se uraženě, když jednotliví členové církve a kazatelé rušili ‚klid‘ tím, že se dostávali do otevřeného konfliktu s komunismem. Takoví lidé nemohli počítat vůbec s žádnou podporou církevního vedení, když byli režimem napadeni a odvoláni ze svých míst. Církevní lid, včetně kazatelů, v převážné většině zastával stanovisko vedení.“
Dva roky po pádu komunismu konstatuje profesor Hejdánek: Ve vedení evangelické církve není cítit ani stopy po vědomí viny, a zdaleka ne po nějaké formě sebekritiky. Zdá se, že si nejsou vědomi žádné chyby, jdou dál tak jak byli zvykli; dokonce s týmiž lidmi. Církevní vedení chce za každou cenu zabránit tomu, aby staří disidenti získali vysoké pozice ve správě církve. Dívá se na ně jako na emotivní horlivce.“
Pavel Smetana, podporován Zdeňkem Susou, který mimochodem přežil bez poskvrny, popírá, že by církevní vedení nechtělo kriticky zhodnotit vlastní minulost. „Samozřejmě, že jsem pro. Jen se to musí dít nuancované a bez pocitů nenávisti. A určitě bez osobních vazeb. Církev nemá za úkol lidí pranýřovat, ale pomoci jim, aby došli k obratu ve vlastním srdci.“
Pro synodního seniora jsou všechny hříchy stejné: „Kolaborace, a to i s tajnou policii, je pouze jedním aspektem lidské viny. Stojí v jedné řadě s manželskou nevěrou, krádeží; zlostí, zanedbáním povinnosti.“ Načež vypráví o jednom rozvedeném faráři, který patří k těm, kdo vyžadují, aby uvnitř církve došlo k očistnému procesu. „Někdo takový by učinil lépe, kdyby diskrétně mlčel.“
Jaromír Dus, který je mimochodem zásadně proti honu na čarodějnice, přikyvuje s naprostým pochopením, když se o popsaném přirovnání dovídá: „Přesně takové je církevní vedení. Neuvědomuje si, jak veliká byla jeho vlastní vina. Říká se – synod v listopadu 90 přece vyhlásil veřejné pokání! To souhlasí. Ale během pražského jara se také často přiznávaly viny – a potom po ruské invazi se titíž lidé chovali ještě hůře než předtím. Vzhledem k této historické zkušenosti nejsou slova dostatečná. Musejí následovat konkrétní činy, a k tomu ještě zdaleka nedošlo.“
„Dobrá, Hromádka odstoupil poté, co vyšlo najevo, že byl pod krycím jménem zapsán v registru StB, ale nic jiného se nestalo. Pavel Smetana byl po celá léta Hromádkův zástupce a je tedy spoluodpovědný za kolaboraci tehdejšího církevního vedení. Nebyl však odhlasován návrh, aby byly zkoumány možné svazky všech církevních funkcionářů s StB.“
„Skutečná diskuse o oportunistickém chování vůči bývalému režimu se nekoná. Mnozí se bojí, že taková diskuse by ukázala, že církev se v převážné většině totálně mýlila, následkem čehož by ztratila důvěryhodnost. Avšak tím, že nedělá nic, ztratí ji nakonec také.“
Přeložil -jad-