Konrad Raiser je od roku 1983 profesorem systematické teologie a ekumény na teologické fakultě university v Bochumi (SRN). Narodil se roku 1938. Na universitě v Tübingen promoval a stal se asistentem teologie. Od roku 1969 do 1973 byl sekretářem studijní komise pro víru a církevní řád v Gentu a od 1973 byl po deset let zástupcem generálního sekretáře Světové rady církví.
(Uvedený rozhovor Je zkráceným překladem z Evangelische Kommentare 7/92).
Proč se vám zdá, že ekumenické hnutí stagnuje?
Je to dáno tím, že většina členských církví světové rady, které v uplynulých desetiletích formovaly tvář ekumenismu, jsou nyní znejistělé, trpí velkými problémy se svou vlastní orientací. To platí o církvích v Americe i západní Evropě, ale obzvláště to platí o církvích ve východní Evropě, v Africe a Latinské Americe. Církevní instituce i politické organizace se zjevně nalézají ve fázi hledání svého místa ve společnosti i způsobu jejího ovlivňování. Světová rada se nechala vtáhnout do těžkostí s novou orientací, které jsou spojeny s koncem socialistického systému ve východní Evropě. Stále víc vychází najevo, jak hluboce určovala v posledních desetiletích naše reakce protichůdnost světových soustav. Světová rada církví se vždy snažila nenechat se vtáhnout do konfrontačního myšlení, přesto v něm uvízla. Světová rada musí nově promyslet to, co si během uplynulých let zcela samozřejmě vytvořila. Tak konflikt Severu s Jihem, v němž se Světová rada silně angažovala, byl zastíněn konfliktem zájmů obou velkých mocenských bloků. Silné angažmá ekumenického hnutí podporovalo ty, kdo byli v nebezpečí, že je konflikt mezi Východem a Západem převálcuje.
Konečně si myslím, že se celé ekumenické hnutí ocitlo na konci jedné velké etapy. Není to první období přehodnocování. Podobně se po druhé světové válce znovu rozvažovalo o zásadních, teologických a církevních problémech, které v sobě zahrnovaly také metody ekumenické práce. Stojíme opět na takovém rozmezí, které plodí nejistotu a je výrazem určité stagnace.
Neztratila Světová rada církví u veřejnosti na autoritě, když se jí během občanské války v Jugoslávii nezdařilo hrát prostředkující roli mezi světovými náboženstvími?
Této námitce se mohu jen těžko bránit. Musím ovšem říci, že Světová rada spolu s Konferencí evropských církví se pokoušely intenzivně zasáhnout od samého počátku konfliktu a navázat rozhovor. Nedopadlo to ovšem tak, jak jsme si přáli. Ukazuje se, že se nashromáždilo mnoho konfliktních problémů na starých kulturních hranicích mezi východním a západním křesťanstvím a na hranici mezi jihovýchodem dlouho ovládaným muslimy a západem Evropy. Dosavadní metody konflikty neřeší.
Odkud chcete začít s obnovou?
Velké projekty, které prožívalo celé ekumenické hnutí v posledních desetiletích, byly silně ovlivněny teologií Karla Bartha, vposledu silnou koncentrací na Ježíšův příběh, na jeho osobu a dílo. Z toho se vyvozovaly určité důsledky pro dějiny a také porozumění vztahům Krista a církve. Tato koncentrovanost se prokázala jako mimořádně plodná. Nyní se naskýtá šance, že se nám otevře trojiční perspektiva dochovaná starocírkevní tradicí. Dříve v naší teologické hrálo trojiční myšlení vedlejší roli, dnes se poznenáhlu uplatňuje víc a více, ačkoliv v teologii Karta Bartha bylo přítomné vždycky. Budeme-li teologii Ducha svatého přijímat promyšleněji a budeme-li svůj myslitelský horizont rozšiřovat tímto směrem, budeme též vytvářet nové vize a projekty.
Vstupujeme tak do nového věku, podobně Jako New Age? Co oproti christologickému soustředění představuje nový důraz?
Christologie nás koncentrovala na instituční oprávněnost církve a na dogmaticko-naučný charakter teologie. Charismatická skutečnost církve oproti tomu ustoupila do pozadí. Nyní vychází najevo, že jsme si tím zúžili pohled. Nemusíme si nic vypůjčovat od New Age. Můžeme promýšlet bohatství své vlastní tradice, která byla během staletí uchována ve východní církvi.
Kde má toto obnovení teologie Ducha svatého sociálně-etické a společenské těžiště?
Myslím v tom, že se začíná od vztahů mezi lidmi místo od analýzy struktur. Dlouho jsme si mysleli, že můžeme pochopit problém pomocí analýzy společenských struktur a jejich změn. Tuto iluzi jsme zamítli. Objevujeme, že musíme decentralizovat velké společenské a hospodářské systémy a odbourávat hierarchie.
Jak posuzujete dubnovou synodu evropských protestantů v Budapešti?
V dubnu tohoto roku jsem byl několik týdnů v jižní Evropě a měl jsem příležitost hovořit s protestanty z menšinových církví Československa, Maďarska a Rumunska. Zřetelněji jsem pochopil, co jsem pociťoval již dříve, že tyto církve ve východní Evropě žijí pod velkým vlivem nastalých změn a jsou nuceny vymezovat svou identitu a své místo vůči velkým církvím.
Nyní velmi dobře chápu, proč především od těchto církví vyšel podnět k intenzivnějším kontaktům mezi protestanty na evropské úrovni, aby se vzájemně ochraňovali před nebezpečím reagovat na změny defenzívně. Je naopak třeba vzájemně si objasnit, které specifické impulsy protestantské tradice jsou nosné, tvůrčí a mohly by být pomocí v procesu změn.
Co říkáte římsko-katolické snaze o opětnou evangelizacl Evropy?
Heslo rekatolizace je nejednoznačné. Zaposloucháme-li se hlouběji do vnitrokatolické diskuse, uslyšíme, že toto heslo je mnohem diferencovanější, než působí na prstní pohled. Mám ovšem dojem, že diskuse o nové evangelizaci Evropy vyrůstají z hluboké obavy před sekularizačním procesem. S tímto jevem se ekumenické hnutí vyrovnává již po několik desítek let. Před katolickou církví má v tomto ohledu do jisté míry náskok. Katolická církev se začala zabývat sekularizací až po II. vatikánském koncilu. Tehdy-se začala intenzívně vyrovnávat s moderním sekulárním světem. V katolicismu je vesměs slyšet hlasy, které poukazují na nebezpečí vidět sekularizaci pouze jako teologickou nebo etickou výzvu a vidí ji jen jako úpadkový proces, který musí být zastaven misií a opětným pokřesťanštěním.
Proč má smysl zabývat se sekularizací?
Sekularizace je ze všeho nejvíce analytická kategorie, která pomáhá rozlišit proces sociální a kulturní diferenciace a potud se jí nelze zřeknout v žádné části Evropy. Mám dojem, že setkání v Budapešti to mohlo naznačit: tváří v tvář této domnělé katolické ofenzívě nepropadnout konfesionalistické obranné reakci. Na negativní analýzu modernizačního procesu Evropy je zapotřebí odpovědět jinak, než se děje z katolické strany, totiž specifickou blízkostí protestantské tradice k dějinám osvícenství, k evropskému hnutí svobody, k dějinám uvědomělého rozlišování mezi církví a veřejností. Církev a politicky pojatá společnost. Těmto impulsům máme zůstat věrni a ze svých vlastních zkušeností formulovat jinou odpověď, než jakou nyní nabízí katolicismus.
Jaké zkušenosti a rady může nabídnout Světová rada, abychom zvládli tuto rozporuplnou situaci?
Následky sekularizace se projevují nárůstem religiozity a také plurality, nárůstem individualizujících tendencí a také náboženského jednání. Tyto zkušenosti a intenzivní vyrovnávání uvnitř ekumenického hnutí mohou napomoci těmto vývojovým tendencím nerozumět v prvé řadě jako spřízněným s nejvlastnějším obsahem křesťanství, nýbrž přijmout je jako výzvu. Musíme dosáhnout nové formy křesťanské existence a svědectví, jedná se vědomě o zapojení do situace pluralitní společnosti. Zdá se mi, že to je ústřední výzva pro dnešní ekumenické hnutí. V každém případě doufám, že se podaří, aby v ekumenickém rozhovoru vyšly najevo naznačené defenzivní postoje vůči tomuto vývoji a také aby se navázalo na ekumenické tradice, které se již dříve s procesy modernizace a industrializace konstruktivně vyrovnávaly.