Evangelium podle Lukáše 2,1–7
Od začátku svého spisu evangelista Lukáš naznačuje, že v Ježíšově narození se má stát něco nesmírně důležitého – událost, která změní životy mnoha lidí, která se stane zdrojem naděje, která bude odpovědí na tužby všech, kdo s Bohem nepřestali počítat. A přitom, když se dostane ve svém vyprávění k věci samé, líčí vlastně úplně obyčejný příběh o narození dítěte. Stalo se to tak nenápadně, že by si toho narození sám od sebe nikdo ani nevšiml. A přece nám právě tento úplně obyčejný příběh sděluje něco nesmírně důležitého – o Bohu i o nás.
Zbylo-li v naší povrchní době nějaké ponětí o Bohu, pak je to asi představa, že Bůh je ten, který všechno může a všechno ovládá. Sedí kdesi nahoře a odtamtud všechno řídí. I v tom vánočním příběhu cosi z této představy nalézáme. JENOMŽE: kdo tu představu tady ztělesňuje? Císař Augustus! Král, zvaný Vznešený! Na jeho rozkaz, sepsat lidi a majetky, se všechno dalo do pohybu. Evangelista to líčí velice podmanivě. Vyšlo nařízení a všichni se vydali na pochod do rodného města. Jako kdyby ten Augustus zmáčkl vypínač od obřího pimprlového divadla a všechny figurky se rozhýbaly. Opravdu, všemohoucí panovník…
Proti tomu nevyznačuje příchod Ježíše, kterého pak jednou vyznají jako Božího Syna, vůbec, ale vůbec nic zvláštního. Až zoufale tu chybí něco, čím by v lidských očích byla naznačena jakákoli jedinečnost a důležitost. Kdesi na okraji toho všeobecného mumraje, vyvolaného císařským nařízením, se narodí miminko. Může být větší kontrast – císař a novorozeně? Lze nalézt něco bezmocnějšího?
Co vyznačuje čas Ježíšova narození? Čas císařů, čas vládců, čas mocných, ten se počítá podle letopočtů vítězných bitev, revolucí, důležitých nařízení a reforem. Čas Ježíše se však počítá podle měsíců těhotenství – podle toho, v kterém měsíci byla nejdřív Alžběta a pak Marie. A když se naplnil čas, nestalo se nic mimořádného, jen to, že Marie porodila.
Takhle bezmocně, bez reklamy, přichází tedy ten, jehož příběh bude znamenat opravdový převrat ve vztahu mezi Bohem a lidmi. Na první pohled to vypadá, že dobu jeho příchodu nevyznačuje nic jiného než Mariin porodní termín. A přece se tu vskrytu naplňuje ještě jiný čas: Bůh přichází úplně odjinud, než ho lidé čekali, odjinud, než by si kdo pomyslel. Ten příběh bude vždy znovu udivovat a pohoršovat: Lze brát vážně Boha, když pohrdne silou a mocí, když přichází odjinud, než bychom ho rádi viděli? Lze brát vážně Boha, když to není žádný potentát, u kterého bychom měli aspoň kus protekce?
Doprostřed světa, kde se člověk musí hodně ohánět, aby se prosadil, přichází Bůh v tak bezbranné podobě, až to šokuje. Tak nás vánoční evangelium učí nově rozumět tomu, co říkáme, když vyslovujeme slovo Bůh: Už ne ten nahoře, ale ten, který přichází odsdola a podstupuje úděl těch, které nikdo nebere vážně.
Víra v tohoto právě narozeného Ježíše smí ovšem vidět ještě jednu důležitou věc. My jsme obvykle náchylní vždy znovu propadnout přesvědčení, že kvalita našeho života neoddělitelně závisí na tom, kdo vládne a jaká vydává nařízení. Jako bychom měli svobodu a pokoj mít v srdci jenom podle toho, jaká je vláda.
Evangelista Lukáš nám tady také zatáhl politiku až do vánočního příběhu, ale hledí na ni jinýma očima, očima víry. Celý ten císařský výnos zmiňuje jen proto, aby se měli Josef s Marií proč vydat do Betléma a naplnit tak prorocká zaslíbení. A tento pohled je osvobodivý a radostný: základní možnosti se nerozhodují na těch, kdo podle našeho domnění hýbou dějinami. Základní možnost pro náš život se rozhoduje na Boží lásce a věrnosti, která právě v tomto dítěti nabývá tak jedinečné podoby.
Těžko mě budete podezřívat z toho, že bych tvrdil, že na způsobu vlády nezáleží, že věci veřejné nejsou pro svobodu a pokoj důležité. A přesto zakládat svou naději na rozhodování politiků a ve způsobu vlády vidět hned záchranu či zkázu svého života je OMYL. Naše naděje, naše svoboda, náš pokoj, spočívají na něčem hlubším. Na tom, zda svůj život otevřeme tornu, co ztělesňuje ono betlémské dítě, zda necháme do svých životů vstoupit bezbrannou moc milosrdenství a pravdy.
Toto zjištění – zjištění víry – je zdrojem vánoční radosti. Nejsme loutky v rukou mocných; nemusíme trpně čekat, zařídí-li nám ti nahoře život pokojný a bohatý – nebo ne. Navzdory státním financím je tu ten, který přináší možnost skutečně lidského a plného života. Tuto možnost smíme přijímat, přestáváme být loutkami dostává se nám důstojnost Božích dětí. Skrze vín. i’v bezmocné přišlého Božího Syna smíme vidět sebe i všechny okolo nás jako bytosti Bohem milované, jako ty mají podíl na jeho Království. A tak sláva Bohu, který takto působí pokoj mezi námi lidmi.
Amen