O nachýleném čase
Možná dolehne stáří, možná se nám jinak v životě sešeří, a jak to tak vypadá, žijeme nejspíš vůbec v době velmi pokročilé. Kdekdo už to cítí, že naše slavná epocha je pomalu u konce s dechem, a to doslova. Příroda umírá, mezi národy to zlověstné kvasí – připozdívá se.
Ale co bude dál? Jak žít za soumraku? Cynikové si urvou ještě něco pro sebe, fanatici budou strašit koncem světa, humanisté a jiní donkichoti, k nimž se také zčásti počítáme, se budou snažit ze všech sil zachránit člověka a zachránit svět. Co však uděláme my, křesťané? Moderní v době postmoderní?
Víra nás vede jinudy. My čekáme na rozhraní věků něco nového a dobrého od Ježíše Krista! Když už to vypadá, že křesťanství dohrálo, že odchází s dobou, tak s námi najednou začíná cloumat naděje a my cítíme, že Kristus je tu přítomen a má ještě co říci. Nepoznáváme ho přesně, netušíme zatím, že je jiný ale když nás zasáhne jeho slovo, pak rádi voláme: Zůstaň s námi! Když se připozdívá a den se nachýlil, zůstaň s námi nepoznaný Kriste a pokračuj ve své řeči, která zapaluje naději! (Lk 24,29)
Takovou modlitbou žijeme za soumraku a to nás zbavuje strachu a pasivity. Má-li se v budoucnu stát něco zásadně nového, pak se to nemůže dít jinak než skrze společenství naděje, kde se budeme ve své víře posilovat, kde budeme u toho, kde budeme to nové spolu tvořit. Nemyslíme si, že bychom to zatracené paradigma mohli změnit sami. Ale slovo Ježíšovo nás dokáže tak pobláznit, že najednou ’mizí soumrak, prchá stín.“