říká Hartmut von Hentig
Hartmut von Hentig (67), emeritní profesor pedagogiky na universitě v Bielefeldu. Roku 1971 zde založil Bielefeldský vysokoškolský seminář a experimentální školu, kde zkoušel nové pedagogické metody. Vydal mnoho knih o výchově ve škole a společnosti, mezi jinými i tyto tituly: „Co je humánní škola“ (1976), „Krize maturity“ (1980), „Zábava, poučení, osvobození“ (1985),… ten ať hodí první kamenem! (vina a odpuštění v našem světě!)“ (1992). Je držitelem Schillerovy ceny města Mannheimu (1969), Lessingovy ceny města Hamburku a ceny Sigmunda Freuda Německé akademie pro řeč a básnictví (1986). Od roku 1988 je členem presidia Německé evangelické synody.
Ve zkráceném znění přetiskujeme z časopisu Evangelische Kommentare 5/92.
Žurnalisty zneklidňuje příklon mládeže k zjednodušujícím řešením radikální pravice. Ptají se, jak je možné, že škola selhává. Profesor pedagogiky Hartmut von Hentig vysvětluje, že vychovat z mladých lidí přemýšlející občany znamená změnit německé školství.
Hentig: Společnost, která dává pocítit mladým lidem do pětadvaceti let, že je nepotřebuje, nemůže být nikdy v pořádku. Kdo nikdy nepoznal, k čemu je dobrý, ten se neučí a nepřebírá odpovědnost.
Jak zařídit, aby mládež neřešila problémy silou, ale argumenty?
Je-li někdo surový, můžeme ho nechat vybít. Leccos přitom sice poničí, není to zvlášť poučné pro něj ani příjemné pro ostatní, ale odpovíme-li mu násilím, nezachrání ho nic. Bude toužit po násilí dál a znovu. Pedagog je v nebezpečí, že začne násilnictví považovat za anomálii, za defekt, který je možno léčit pouze terapií, nikoli výchovou, přesvědčováním, vysvětlováním.
Daleko větším problémem je podle mého soudu dvě stě lidí, kteří přihlížejí desíti vandalům. Ještě horší je, když pět tisíc lidí přihlíží řádění dvou set. Těch dvě stě to udělalo s tichým souhlasem ostatních pěti tisíců, kteří jimi budou sice velmi opovrhovat, ale jinak proti nim neudělají nic. Jinými slovy, ze všeho nejvíc mne znepokojuje ochromení, které přepadá počestné občany města.
Nezradila škola své poslání?
Většina dotázaných by takovou otázku jistě odmítla. Panuje totiž přesvědčení, že škola zde není proto, aby vychovávala, nýbrž aby poučovala. K tornu je zapotřebí disciplína, pořádek, tiché chování, ale ne kuráž. Škola podle těchto pedagogů neselhala. Pro ně je to problematika, která škole vůbec není vlastní.
Zkusme se na to podívat jinak. Chceme-li vytvořit otevřenou školu, která by uschopňovala mladé lidi, aby žili samostatně a rozumně v našem těžko průhledném světě plném svodů a ohrožení, potom by nikdo z nás neměl přemýšlet tak, že mladí lidé si hlavně musí osvojit mnoho vědomostí, aby měli jakousi zásobárnu znalostí pro neznámé situace.
Lépe je přemýšlet takto: Musíme umožnit mladým lidem, aby si přivlastnili určité názory, stanoviska, dovednosti a mohli si je ověřit vlastními zkušenostmi. Na to ovšem není škola připravena. Jak máme učit děti pořádku nebo kázni tam, kde už je všechno uspořádáno, rozhodnuto a ohraničeno autoritou dospělých? Jak se mohou děti učit něčemu z vlastní iniciativy, podle vlastního úsudku a odvahy, když všechno je předepsáno a rozděleno na „správné“ a „špatné“? Jak se mohou učit odpovědnosti, když nic nemá skutečné následky? Vše je loutková hra a nic vážného. Třicet let vládnou stejné pořádky – děti zvedají ruce, jsou vyvolávány, nesmí mluvit se sousedem, protože by to rušilo vyučování. úlohy se zadávají pro celý kolektiv. Paul Goodman říká, že škola má být místem pro výchovu dětí (a place for Kids to grow up in). U nás je však stále místem starostlivého poučování.
Bylo by zapotřebí, aby děti zvládly spíše všeobecné dovednosti, uměly vést rozhovor, ptaly se věcně. My je máme nechat, aby se ptaly, aby posuzovaly a rozhodovaly se ve vymezeném čase tváří v tvář stávající nejistotě. Slovo vzdělání by pak nemělo špatný zvuk. Vzdělání může označovat něco, co mám nebo vím, co mohu nebo dělám, co je nebo se stává. Škola se převážně věnuje jen předání vědomostí a méně tomu, co se právě stává, děje a je pravděpodobně nejdůležitější k zvládnutí nestabilního světa.
Téměř třicet let promýšlíte reformu školství. S jakým výsledkem?
Chytří lidé v Americe již na počátku šedesátých let říkali, že společnost potřebuje školy hlavně jako opatrovny pro malé děti (custodial institution), ve kterých se mimo jiné zchladí touha po činech na únosnou teplotu. Kromě toho funguje škola jako třídící centrum, kde se rozhoduje o sociálních možnostech. Horlivě jsme pracovali právě v oblasti těchto hodnot. Pokud jsme změnili školu – místo nuceného pobytu – na životní prostor, kde lze prožívat rozhodující ideály i těžkosti společnosti, pak to snad nebylo zbytečné, protože funkcí školy je uvádět děti do našeho světa.
Životním prostorem tu myslím polis, která si vytváří své pořádky, řeší své konflikty, určuje své autority, zabývá se úkoly, jejichž následky pak také sama nese, i když ne s tak smrtelnými následky jako venku.
Když moje kritika vyvede z míry dílenského mistra, vyrazí mne. Učitel ve škole je však povinnen snášet, že má dospělost se teprve tříbí. Musí mi pomáhat (radou a přiměřenými vědomostmi) řešit životní problémy. To by mohl být ten hlavní zisk školní docházky, kromě učení důležitým předmětům jako jsou jazyky a matematika, dějiny a fyzika…
Děti si přinášejí do školy životní problémy z domova.
Ano, např. v pondělí ráno přicházejí děti plné televizních zážitků – kriminálky, napětí, science-fiction, strach ze zániku světa, rodinná dramata, která vyvolávají pocity viny. Deseti-dvanáctileté děti, a vězí v tom až po uši. Samy se k tomu vyjádřit nemohou, nevytvoří si svou vlastní řeč a nikdo o tom s nimi nemluví. Teď máme probírat ablativ absolutní, a hotovo! Kromě „pondělního syndromu“ existuje také cosi jako syndrom „černobylský“: podezření, že dospělí nemají žádnou kontrolu nad světem, který sami vytvářejí. K čemu je pak takové vyučování?
Co se s tím dá dělat?
Jedna kolegyně z bielefeldské experimentální školy napsala knihu „Výběžek lepšího světa“, kde ukazuje, že když některé věci člověk pochopí už v dětství, bude pak považovat dobrý život za možný. Bude hledat a bránit svět, ve kterém jsou jeho činy potřebné, kde se dá na jeho radu, kde se respektuje svoboda jinak smýšlejícího, kde se spravedlnost vždy znovu ustavuje, kde se očekává od člověka, že převezme odpovědnost. Takové dítě tomu bude věnovat svůj čas, protože to bude považovat za důležité.
K jaké odpovědnosti však vedeme děti na našich školách? K umývání tabulí a dodržování pořádku o přestávkách? Ať jsou děti raději zodpovědné za králíky a želvy, za kousek školní zahrady, za jednoho nemohoucího človíčka, za uvítání a provázen (hostů, za vztahy k patronátní škole v Zaire… – jedině tak zasvitne jejich životu naděje.
Je to vůbec uskutečnitelné?
To je otázka stejného druhu jako např. zda se vyrovnáme s růstem obyvatelstva, přílivem cizinců, vzrůstající autodopravou, pokračující závislostí na médiích. Je zřejmé, že tyto probémy řešíme špatně a že zůstávají, aniž bychom se změnili. Tak je to i se školou. Nemáme žádnou jinou alternativu. Školu je potřeba změnit, zlepšit a zejména my musíme nově myslet.
Jak se to dělá – myslet nově?
Záleží na tom, jak pojímáte vztahy mezi dospělými a dětmi. V zemích, kde se změnila vláda, v bývalé NDR, se o školství diskutuje. Ukazuje se, co se tam považuje za hlavní a jak se vzdálila školská politika a vzdělávací systém od pedagogiky. Protože diskutující nemají zásadní představu o úloze školy, jsou nakonec vedeni svými skupinovými zájmy.
Nezeslabuje vaše koncepce výchovnou úlohu společnosti, rodiny a rodičů?
Doufám, že ne. Rodina významně působí hned od počátku a má největší vliv. A ten nekončí, ani když dítě odchází do školy – v dobrém i špatném slova smyslu. Zajímavá je z tohoto hlediska kniha Jane Jacobsové „Smrt a život amerického velkoměsta“ – jak dospělí i ve velkém městě mohou vychovávat děti. Odehrává se to v malých domcích chudinské čtvrti. Děti si hrají na ulicích před otevřenými okny. Když některé křičí, vždy se najde někdo, kdo se cítí zodpovědný a jedná podle práva. Děti vyrůstají na veřejnosti, v níž potom mají žít. U nás působení veřejnosti ustalo – veřejnost nemá s dětmi nic společného. Děti jsou soukromé vlastnictví.
Jak můžeme vliv veřejnosti znovu obnovit?
To se nám nepovede. Jak jsem už naznačil, můžeme však ve škole vytvořit veřejnost náhradní. Můžeme vytvořit obecenství, v němž se děti učí stávat dospělými, kde se odehrává zajímavé a radostné. Takové obecenství by pak mohlo sloužit jako výchozí bod pro hledání ještě zahlédnutelného a nezkostnatělého světa.
přeložil Pavel Keřkovský