Biblická (hebrejská) antropologie

Číslo

Zřetele hebrejského člověkosloví

A. Výzva

Obrazové učení (o) stvoření chce vyslovit, že člověka jakožto člověka profiluje VÝZVA. Na počátku Genese slyšíš JEHÍ – fiat – staň se (bud) – Gn 1,2. Jsi, poněvadž jsi vyzván. Jsi, poněvadž se stáváš. Stáváš-li se, budeš. Budeš, poněvadž jsi byl – jsi pověřen (srv. „dělání Zahrady“, Gn 2,8.13). Jsi vy-zván, vystrčen z Nic (TOHÚ), aby ses podílel na Pravdou vy-slané moci Světla. Jsi vy-zván – naléhavé pozván ke spolutvoření světa. Jsi vlastně přizván: Pravda koná, i ty konej! Touto výzvou se člověk stává KDO, mimo tuto výzvu, která člověka verbuje, aby VYŠEL z Egypta či Uru navyklosti a beztázavého setrvávání v uvyklosti, vyvolává ho ze šerožravé anonymity kolotajícího zlomku všehomíra k odpovědnému vládnutí s Bohem. Tato proměna CO-člověka v KDO-člověka se neděje samočinně, není podmíněna nějakým vývojem, jedno zda biologickým, či spirituálně-náboženským. Děje se to cestou a na cestě obrácení – obrácení se (ŠÚB) k příštímu, jež má a smí být očekáváno. (O tom více později.)

Výzvou člověku se člověk sám stává výzvou. Výzvou mimolidskému světu. Vzpomeňme si na scénu u Jahvisty, kde Ádám pojmenovává zvířata – Gn 2,18–20. V apokryfní a pověstní židovské tradici nejde jen o označení (v jakémsi nominalistickém slova smyslu), nýbrž o tvoření slovem. Předpokládá se ovšem ještě „éterický, světelný člověk, nevázaný na čas a prostor a zcela svobodný vůči hmotnému. Biblický (kanonický) text máme pochopit jako výzvu mimolidskému tvorstvu, aby bylo víc než pouhé „co“, fakticita. Mimolidské tvorstvo nemá být ovšem jen „k ruce“ člověku – má se spolu s člověkem účastnit díla, jež ve světě a se světem provádí sama Pravda Oslovením, jež je vždy znovu konkrétní, není zvíře toliko „bestia bruta“. Je prolomeno silentium, v němž zvíře žije. Příroda (a to platí o celé přírodě, nikoli jen o živých tvorech) už není = nemusí být „muta“, „tacita“ (němá a mlčící). Stojí již pod výzvou Pravdy. Je to ovšem výzva zprostředkovávaná člověkem.

Tato Výzva je v teologicko-zvěstné spekulaci Kněžského pisatele (Gn 1) viděna = pochopena diferencovaně. O předživém (spíše než neživém, poněvadž v Genesi a celém starozákonním písemnictví všechno cílí k živému, a od biologicky živého dál a výš ke kvalitativně jinému (či nadto ještě i jinak živému) se říká BUĎ = staň se. O rostlinstvu se mluví v souvislosti se zemí: Zazelenej se země zelení (Gn 1,11). Je to výzva zemi. Ta nemá být „tohú“, nýbrž piná pestrého vegetativního života. Podobně vznik vodního živočišstva se týká vod (1,20). Vody nemají být „pusté a prázdné“, ale piny bujného života.

A co člověk? Zde Pravda obrací svou výzvu k SOBĚ: UČIŇME (Gn 1,26). To je výrazem toho, že zde (si) chce Pravda přijít nejvíce NA SVÉ. Výzva se obrací k Výzvě. Výzva „sbírá aktivitu“, „shromažďuje potenciality“. Je tu jakási kontemplace Výzvy, jakási její sebereflexe. Tato sebereflexe je zúročena ohlášením rozsáhlého projektu člověk. A tento Projekt má povahu Experimentu. Pravda tu nepoužívá žádné delegace, žádného zastoupení jako u zvířat a rostlin. Tady je Pravda nejvlastněji při díle. Tady, in puncto člověk, je výzva nejautentičtěji výzvou. Smysl OBRAZU je v adekvátním odpovídání na výzvu Pravdy. Chce se tu říci: Touto výzvou já Pravda ukážu, co jsem já sama. A víc: Touto výzvou se teprve stávám sama sebou. Bez modelace této výzvy PODNIKEM ČLOVĚK bych byla jen Otázkou, otázkou bez odpovědi. Teprve otázka + odpověď dává smysl. Jinak, toliko půlí věty, bychom se ocitli (nýbrž spíše: ještě zůstávali) v šerohltném zdání, v plavavém mýtu. (K tomuto tématu se vrátím v kapitolce o „patických rysech“ Pravdy.)

Pravda jako tvořící Výzva prostupuje a proznívá, ano zakládá celé dílčí tradice zkompletované v Tradici biblického kánonu. Zmínil jsem již podání (o) Exodu rotující kolem Hospodinova jevitele Mošeho. Moše měl vyjít ze své vlasti v Midjansku a jít do Egypta za svými bratřími (Ex 3,10). Tak se tu konkrétně uplatňuje ona Výzva (z Gn 1–3), tj. cesta víry, která přemáhá drtící a rozdírající danosti, fakticitu jakožto osud. A to vše je položeno do dějinného kontextu. Boží POVOLÁNÍ u (kultického) Keře (Ex 3) – to je ono JEHÍ z Gn 1,2. Egypt – to je ona Tiamat „chaosu před počátkem“, v němž se neuplatňuje Milosrdenství a Pravda. Moše – to je onen Ádám, který se vzbouří proti Danostem a vykročí z nich do laskavě vysvobozujícího Jinam. Totéž platí o mladší tradici abrahamovské (praotecké), kdy se poslušným Ádámem stává Abraham – vyjitím z lunárně-ďábelského Uru. Podobné zvuky polnice ryčí z poselství Druhého Izajáše: Genesické JEHÍ je zde zaplikováno v NEBOJ SE (lz 43,1nn)’, a to v době deprese a pokušení resignovat na naději. Nejcennější rudou izajášského Poselství jsou písně Ebedské (o Služebníkovi JHVH). „Trpící služebník“ je aktualizací, ba akutizací Výzvy „Staň se“. Ebedové ozřejmují, že brát na sebe odpověď – odpovědnost znamená vzít na sebe Kříž (viz dále: patické rysy Pravdy).

Inkarnace znamená, že Výzva učiní sama sebe natolik zřetelnou, že se stane nepřeslechnutelnou. Tak Ješaja sám se stal inkarnací stvořitelské Výzvy. V jeho zjevu vyjadřujícím akutně neobvyklý postoj k „příštím věcem“ (týkajícím se každého Judejce sedícího v zajetí) bylo něco zcela NOVÉHO, řečeno s Genesí „rešítového“. Tak souvisí stvoření a inkarnace.

Ježíšova inkarnace se liší od inkarnaci předchozích (v ortodoxní terminologii „přípravných“) v tom, že byla jakožto Výzva nesrovnatelně nepřeslechnutelnější než inkarnace Výzvy v Mošem, Ješajovi, Jirmejovi, a vůbec v každém, kdo se ocitl na cestě víry a prezentoval „boží podobu“ v tomto světě.

V této poloze Výzvy lze vidět také prorocké volání k OBRÁCENÍ (švb). Jde o to, aby se člověk zapadlý v TOHÚ mrtvé minulosti obrátil do směru víry – to je k budoucnosti. Tedy: z pouhé jsoucnosti provázené znicotněním a ztrátou smyslu k Bytí, které sytí existenci budoucností, tedy nadějí, důvěrou a odvahou, a ovšem zúčtováním se zamilovanými ohavnostmi kořenícími v TOHO. Toto po-volání k obrácení zní z úst Jirmajahových (Jr 15,19; 24,7 aj.) a jiných proroků. Když se na konci bezprorockého údobí objeví Jan Křtitel, volá „čiňte pokání“ (METANOIA – Mt 3,8.11; Mk 1,4). Na Jana a proroky navazuje Ježíš. Povolávání k obrácení-pokání se stalo základním pilířem jeho Zvěsti (Mt 9,13; Lk 13,3; 15,7 aj).

Tady všude – v proudu a v síle tohoto volání – se děje to, co Genesis nazývá „stvořením“. Zde se tvoří Ádám mocí Pravdy, tlakem bezodkladného nároku obrátit se k budoucnosti.