Pročež jako člověk opatrný, jenžto neví, za kterým křem na něho náhlá smrt čeká, sestavuji tuto ještě, pokud možná, svou poslední vůli:
„Pokavad mně neb někomu jinému z našich věrných přátel, které jste nyní v roce 1849 a 1850 dobře poznali, možno bude uchytiti se jen té nejmenší nitky, toho posledního konečku svobody a konstituce, budeme se jí držeti všelikými možnými silami. Svobody tisku budeme používati v nejširších mezech, ve kterých bude možná, a kdyby utichl všechen veřejný hlas, máte alespoň mezi sebou spisy a časopisy vydané od nás od roku 1848. Ty rozšiřujte mezi sebou a nedejte myšlénce české, myšlénce svobodné uhasnouti. Po vítězství v Čechách, po bitvě na Bílé Hofe chodili po zemi Jezovité, brali lidem svobodomyslné knihy a vůbec knihy české a pálili neb hubili je. To si pamatujte, kdo ví, k čemu se to hodí, když to budete na paměti mít. Pro školy a pro vzdělání mládeže čiňte, co možná, nešetřte výloh, nelitujte toho, co dáváte učitelům. Poučujte se vespolek. Buďte opatrní a nevěřte každému křiklounovi, kterého neznáte, neboť přijdou snad mnozí najatí pokušitelové, aby vás zavedli k nějaké nerozvážlivosti a přivedli pak k tím většímu pádu. Jakožto řádný křesťan nemohu tuto svou poslední vůli ukončiti jinak než vyznáním, že věřím na slavné vzkříšení a z mrtvých vstání.“
Slovan, 16. 11. 1850