K besedě o školství 11. 4. 1992 se sešly Eliška Novotná z pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, Marie Kalábová, pracovnice ministerstva školství (a ředitelka Evangelické akademie) a Marie Cechová, učitelka národní školy na Sádku u Třebíče. Pro Protestanta krátký výtah připravil Štěpán Hájek. Kazeta bohužel vypnula těsně před rozhovorem o feminizaci školství.
Školství je nebo mělo by být v pohybu. Z novin má člověk dojem, že nějaká základní koncepce reformy je zatím spíš v nedohlednu…
M. Kalábová: Koncepce existují přinejmenším čtyři, z nichž ta ministrova hrozila přijetím ve vládě. Říkám hrozila, protože to není koncepce dobrá. Zavádí některé formální změny, např. vysvědčení gramotnosti nebo rigorózní maturitu, ale neřeší zásadní problém, jak změnit celkové pojetí a způsob výuky. Koncepce pana ministra naštěstí tvrdě narazila u školské veřejnosti a zatím není nic rozhodnuto.
M. Čechová: Koncepce pana ministra vzbudila velkou nelibost. Osobně si představuji demokratizaci školství jinak – je to nabídka, kterou školství bude rodičovské veřejnosti předkládat, aby si každý mohl vybrat. Je nepřijatelné, aby zas někdo přišel a něco určoval. Pak je tu ovšem ještě jedna věc, že totiž i dobré myšlenky z ministerstva přijdou přes školské úřady do škol strašlivým způsobem zprimitizovaně. Když se například na ministerstvu mluví o diferenciaci výuky, která by samozřejmě měla znamenat, že se dá dítěti možnost, aby si vybralo určitý směr vzdělání – tak do škol se to dostane tak absurdně znetvořené, že někteří ředitelé zavádějí třídy jedničkářů, dvojkařů atd. – a říkají tomu diferenciace.
M. Kalábová: Pan ministr je matematik a ne každý mu hned rozumí. Proto také musí neustále dementovat, že to co řekl, neřekl.
E. Novotná: Po listopadu byla koncepce školství jasná, ale velmi obecná. Zjednodušeně řečeno, spočívala v tom, že vzdělání má být rozmanité, a přitom sobě rovné; tj. soukromé, církevní i státní školství má mít stejné podmínky. Učitel má učit, jak on chce a jak on umí.
Tato koncepce ovšem během dvou let tvrdě narazila na praxi. Učitelé se s tím nesrovnali. Učit to, co sami chtějí a umějí, chápali jako bezkoncepčnost. Od začátku například volali po nových osnovách. Byli zvyklí mít rozpis na každou hodinu. Ze svobody, kterou dostali, byli bezradní. Ten obrovský skok zřejmě nejde udělat naráz, učitelé jsou, jací jsou, a je třeba s tím počítat. Proto se to teď všelijak flikuje, začínají se dělat další koncepce, a dokonce i jakoby rezervní osnovy, ale protože jsou naprosto volné a nezávazné, tak velká část učitelů je z nich bezradná a stejně by nejraději slyšeli, že v té a té hodině mají učit to a to.
M. Čechová: Nemám pocit z praxe, že bychom tak strašně chtěli osnovy. Ano, byl to náraz a šok, mnoho lidí bylo překvapených, ale během krátké doby si učitelé zvykli. Otevírají se jim totiž nové možnosti a jsem přesvědčena, že nejsem sama, kdo nějaké nové osnovy vůbec nepotřebuje. Ten tlak jde odjinud, ten tlak jde od kontrolních orgánů. Samozřejmě, určitá vrstva si nezvykne nikdy, ale kdo má o práci zájem, ten si už dávno nenechá ten pocit svobody vzít. Já už nejsem ochotná poslouchat nikoho, kdo mi bude říkat, že to musí být tak a ne jinak. Jenomže pak přijde inspektorka a má tam nainstruovaných dvanáct bodů, podle kterých jede – plníte, neplníte. Žádná diskuse. Kontrolní orgány byly ze zrušení osnov daleko nervóznější než učitelé a prosazovaly „pevně stanovit rámce a pravidla“.
M. Kalábová: Inspekce se musí vytvořit úplně nová. Problém ovšem je, že lidé se mění, ale metody zůstávají. To je právě to smutné, že noví lidé reformu vpodstatě brzdí, protože častokrát neumějí a jako tonoucí stébla se chytají starých metod.
E. Novotná: Je to všechno ještě přístup minulého století – kontrolovat znalosti. Teď jde spíš o to, aby se děti ve škole cítily dobře, aby se naučily zacházet s literaturou, aby věděly, kam sáhnout, aby se naučily komunikovat s lidmi. Metodika inspekce proto musí být úplné jiná než dosud, ale o to se tady zatím nikdo moc nezajímá.
M. Čechová: Většina ředitelů školských úřadů o tom vůbec nic neví.
M. Kalábová: Se školskými úřady je to vůbec problém. Na ministerstvu se pořád mění náměstci a ten poslední dal školským úřadům obrovskou pravomoc. Myslel, že je to cesta k demokracii – dát pravomoc dolů. Ve skutečnosti je to ovšem přesně proti tomu, co chtěli ředitelé škol hned po revoluci, totiž že je bude řídit přímo ministerstvo, které jim dá jenom ty základní obrysy a všechno konkrétní už si udělají ředitelé podle svého. Čím dál je řízení, tím větší svoboda. čím blíž, tím hůř. Neschopný ředitel školského úřadu dnes může udusit školy na celém okrese. Například: Střední oděvní škola je jediná v Praze. Školský úřad obvodu, kterému podléhá, na ni přece nebude dávat peníze, když z jejich obvodu jdou na tu školu dvě děti za rok a když potřebuje prostředky pro tisíce dětí na školách jiných. V takovém systému ta škola vpodstatě nemá šanci. To je to smutné, že co nás činí jedinečnými, zase rušíme, a aniž si to uvědomujeme, zavádíme opět nivelizaci.
Jakou rolí mohou hrát ve školství rodiče?
M. Čechová: Všeobecně zatím přežívá domněnka, že škola je ústav, do kterého nikdo zvenčí nemá zasahovat. To je omyl, spolupráce s rodiči, zejména na národní škole by měla být co nejužší. Umím si dokonce představit, jak se třeba nějaká matka zapojí do výuky, protože kolikrát podnikám s dětmi takové věci, že bych potřebovala dospělého spolupracovníka. Většina učitelů si však bohužel představuje spolupráci s rodiči tak, že dávají dětem co nejvíc domácích úkolů. To považuji za úplný nesmysl. Pokud nejde o nejnižší třídy nebo o nějakou samostatnou analýzu, tak by domácí úkoly měly být co nejméně nebo vůbec. Mám zkušenost, že úroveň se bez domácích úkolů nezhorší.
M. Kalábová: Základní právo rodičů je, že když nejsou se školou spokojeni, mohou své dítě dát jinam. Problém je v tom, že častokrát není kam. Když jsme o tom mluvili s Holanďany, říkali: To je jednoduché, sejde se dvě stě rodičů, založí novou školu a je to. Nemohli pochopit, že u nás se dvě stě rodičů nikdy nesejde, a kdyby se sešlo, tak se stejně nedomluví a kdyby se domluvili, tak nebudou mít tolik peněz, aby si mohli založit školu. Měli ovšem pravdu v tom, že rodiče nemají čekat, co škola z jejich dětí udělá, ale mají sami prosazovat svou představu. Samozřejmě to znamená dát do toho vlastní peníze.
E. Novotná: Ve Spojených státech i jinde rodiče hodně mluví do toho, jak škola vypadá. To se budeme muset naučit taky. Rodiče si teprve zvykají, že na to vůbec mají právo, ale už vím například o jednom případu v Č. Budějovicích, kde se rodiče domluvili a začali prosazovat své mínění.
Kvalita výuky stojí a padá s osobností učitele. Chystá se nějaký nový systém výběru studentů na pedagogické školy?
E. Novotná: Přijat je pouze ten, kdo v přijímacích zkouškách dosáhne určitý počet bodů. Takže se klidně stane, že se třeba určitá aprobace vůbec neotevře, protože nikdo z uchazečů patřičný počet bodů nedosáhl. Anebo se otevře pro jediného člověka. S psychologickými zkouškami se nepočítá, naopak – chtěli bychom, aby se přijímačky vůbec nedělaly. Studovat by měl mít možnost každý, samozřejmě musí potom dobře fungovat to příslovečné „síto“. Narážíme ovšem na kapacity – není místo, nejsou vyučující, nejsou peníze.
Jak by podle vašich představ měla vypadat pěkná škola – základní, střední, vysoká?
M. Čechová: Neměla by být mamutí. Komplexy o tisíci dětech, které jsou dnes běžné, by měly zmizet. Trávit většinu dne v takové fabrice je nelidské. Učit by měli jenom ti, kdo mají o tuto práci skutečně zájem a pro které bude potěšením s dětmi něco dělat. Nedojde k základní změně ve školství, pokud učitelé nebudou cítit tlak na svá místa. To bych jako odborový funkcionář neměla říkat, ale je to pravda. Zatím se všichni učitelé cítí příliš jisti, a to vede k ledabylosti. Ředitelé by měli dát učitelům co největší volnost ve skladbě rozvrhu a nikomu se nesmí bránit v experimentování. Ráda bych, aby se ve škole zpívalo a hrálo, aby tam byly děti rády, a pak by to snad mohlo k něčemu vypadat.
M. Kalábová: Ve střední škole úplně totéž, jenom bych ještě dodala, že na střední vzdělání by každé dítě mělo mít právo. Ve svém věku by mělo mít možnost zjišťovat, co chce a zkoušet, na co stačí. To u nás bohužel ještě nefunguje. Podnik si učně platí a chce od něj práci, s dalším studiem se nepočítá.
E. Novotná: Přála bych si,, aby mohl studovat každý, kdo chce. K tomu je potřeba vytvořit systém nadací, fondů, stipendií apod. Studium by mělo být tak dlouhé, jak člověk potřebuje a na kolik má peníze. Nutná je velká vůle skladebnosti, volitelnosti. Když člověk dostuduje, mělo by být normální, že začne studovat školu další. Moc bych si přála, aby se už nikdy neříkalo to, co se říkalo dosud, že studium stojí společnost zbytečné peníze.