rozhovor s Janem Šimsou
přetiskujeme ve zkrácené verzi z kulturně společenské revue Sklepník č. 3/91
Jste jedním z mála bývalých disidentů, kteří v současné době nezastávají významnou státní funkci. Bývalé disidenty, nyní politicky činné, často napadá bulvární tisk. Zajímalo by mě, jestli vy osobně jste se v někom zklamal či naopak vás někdo svým jednáním v nové funkci potěšil?
Nejprve bych maličko poopravil domnění, že jsem jedním z mála disidentů, kteří nezastávají významnou funkci. Určitá skupina lidí se sice uplatnila, ale jsou to většinou lidé z Prahy, zcela nepatrná část pak z Bratislavy. Kdo je v nějaké významné funkci z Brna, bylo by možno spočítat na prstech – Milan Uhde, Jaroslav Šabata… Znám celou řadu lidí, kteří zůstali tam, kde byli jako disidenti.
Konkrétně mě potěšila řada lidí. Příjemně jsem překvapen, jak se osvědčil Václav Havel, ačkoliv na mě vždycky dělal dojem plachého, bezbranného intelektuála. Kdykoliv ho slyším, tak mé potěší, že slyším také jakoby jeho rodinu a kořeny, z nichž vyrůstal, že se uplatňuje jisté podnikatelství a manažerství. Na druhou stranu mé mrzí, když člověk, s nímž jsem spolupracoval, se s velkou sveřepostí vrhne do radikalistických a populistických akcí. Mám na mysli Petra Cibulku. Z těch dalších se mi líbí Daniel Kroupa, k němuž jsem měl dřív určité výhrady, ale který se v politice víceméně osvědčil a osvědčuje. Víc jsem čekal od Emanuela Mandlera a jeho přátel. Myslel jsem, že rozvine stranu liberálního typu, ale to se mu nezdařilo.
Občanské fórum, vítěz voleb, se rozštěpilo na tři subjekty – OH, ODA a ODS. Mohl byste zhodnotit jejich dosavadní činnost a charakterizovat svůj vztah k nim?
Mají hodně společného, menší či větší měrou usilují o vybudování demokratického režimu a snaží se o prosazení ekonomické reformy. To je nesporné. Nerozumím dnešnímu dělení na levici a pravici. Dříve měla pravice ráz konzervativní a levice byli ti, kteří chtěli něco měnit. Teď naopak se na „pravic“ ocitají ti, kteří chtějí nejpronikavější změny a reformu, a jsou často radikálnější než tzv.,, levice“. Ta se spíše vyznačuje pomalosti, opatrnost (a neustálým vážením toho, co řeknou zástupy. OH si chce podržet volný, rozevlátý charakter. Je to vlastně,, dědic“ Charty, disidentství a 17. listopadu. Nechápu však, proč OH nepřikročilo k založení strany. Stabilní demokracie je závislá na tom, zda fungují skutečné strany. V tom smyslu se mi líbí teorie D. Kroupy, i když po pravdě řečeno, ODA příliš jako politická strana zatím nevypadá, je to vlastně diskusní klub s celkem dobrými teoretiky, kteří mají v mnoha věcech jasno. Kroupa navíc umí promluvit. ODS se jeví nejvíc jako strana, ale je tam ten problém, že je to strana tak trochu Klausova, struktura té strany je nezřetelná, není jasné, nakolik je to strana politická ve smyslu koncepční politiky. Když se strana zaběhává na tom, že podporuje Klause, tak je to strana jednoho muže. Můj vztah ke všem třem je střídavý. OH je mi lidsky nejbližší, u ODA se mi líbí slova a u ODS chápu, proč vystupují jako strana a snaží se vystupovat na okresech a krajích jako energický prosazovatel reformy.
Jste z Brna a nelze tedy vynechat v současné době tak aktuální otázku nacionalismu a státoprávního uspořádání Československa.
Řešením by byl unitární stát, kdyby se podařila najít formule pro samostatnost regionů nebo zemí. Systém první republiky nebyl tak špatný. Byl to stát unitární a přitom třeba země Moravskoslezská měla rozsáhlé možnosti starat se o své záležitosti. Velice dobře to vyhovovalo Podkarpatské Rusi a Slovensku zpočátku také, což se málo ví. Později se ve slovenské reprezentaci objevili autonomisté, ale ani ti nechtěli rozbít republiku, chtěli pouze zvýšit vlastní podíl na uspořádán (slovenských věcí. První republika se osvědčila. Lidé z toho, že po roce 1938 došlo k rozdělení, zabrání Sudet a potom Čech a Moravy, vyvozují, že zkrachovala. Jistěže byly chyby, ústava nebyla dokonalá, idea československého národa se neprosadila, i když to nebyla nacionální teorie, spíš koncepce národa v anglosaském stylu, kde je možno mluvit o americkém národu, ačkoliv je složen ze strašné spousty jazyků, ras atd. Ale ten národ politický stojí nad tím – Američan za války padl v boji za USA, a ne za Texas. Zdá se mi, že takové rozumné zemské uspořádání není špatné, pokud to neznamená další zdvojení úřadů. Co však brání tornu, aby lidé zvolení do parlamentu poměrným zastoupením tam nevytvořili komory, kde by se zabývali čistě moravskými, slezskými či slovenskými (nebo i českými) problémy? prakticky jde dnes o to, udržet společný stát a pokusit se federaci udělat přijatelnou pro všechny. V tom smyslu jsem pro čs. porozumění.
Je jistě pravda, že se u nás mnoho Slovákům nerozumí a že oni dělají také málo pro to, aby se jim rozumělo. Seznámil jsem se nedávno s Františkem Mikloškem a pochopil jsem, jak je možné, že tento citlivý, duchovní člověk někdy řekne naprosto nehoráznou věc. To je proto, že na Slovensku nepřekonali romantický způsob přemýšlení. Pro něho to, co cítí v určitou chvíli, je důležitější než co rozumem ví předtím i potom. Považuje za věc svého svědomí a cti, že se řídí svými city. Koneckonců, to je i u Mečiara, ale to je člověk, který nemá hluboké duchovní zázemí. Velice se mi líbí Fedor Gál, toho skutečně obdivuji, je to člověk mého srdce.
Současná situace je příznivá pro různé sociální demagogy a populisty typu Mečiara a Sládka. Jak lze podle vás tomuto jevu účelné čelit?
Takové postavy patři k otevřené demokracii, je potřeba se naučit s nimi žít a jediná možnost, jak jim čelit, je propagovat rozumné věci, odmítat romantismus. Mám dojem, že jsou to romantici. U Sládka je to chorobná vůle vyjádřit to, co lidé říkají a jeho částečný úspěch je v pocitu, že on řekl to, co lidé říkají nebo slyší ve frontě. Je tedy nutné, aby lidé slyšeli na své otázky odpovědi kvalifikovanější, političtější, státotvornější. Sládkův program je rozbíječský. U Mečiara je to komplikovanější, umí pohnout masami, ale myslím, že i na Slovensku budou lidé postupně střízlivět a přestanou ho obdivovat.
Účastníte se práce v Nadaci Charty 77. Jaká je její současná Činnost a jakým způsobem získáváte a rozdělujete prostředky?
Činnost je velmi rozvětvená a získávání prostředků – to je celá věda. Naše Nadace má to štěstí, že v ní pracuje paní Wendy Luersová, manželka někdejšího amerického velvyslance v Praze, která je profesionální nadační odborník. Další štěstí je, že s Nadací spolupracuje pan G. Soros. To je americký multimilionář maďarského původu, který má skvělou představu, že by měla opět povstat střední Evropa a hrát integrační roli v Evropě a tím na celém světě. Podporuje akce, které čelí nacionalismu, klerikalismu, komunismu, fašismu, prostě všem -ismům, které Evropu dezintegrovaly a dezintegrují, ať už tím, že ji půlí, anebo ji přímo štěpí. Nadace se angažuje například v akci Míša, na získání Gama-nože, i když to je trochu výjimka, protože jinak je činnost zaměřena na rekvalifikace, vzdělávání, mezinárodní styky, stipendia, tedy vše, co podporuje rozvoj demokracie, integrované Evropy a světa.
Jaké je právě nyní vaše největší přání?
Bylo by potřeba rozvinout morální a duchovní podporu demokratickým snahám v naší republice. Všechny záporné jevy – útoky na menšiny, kriminalita, morální poklesky, to je příznak morální a duchovní krize Evropy, která je rozsáhlejší než se nám zdálo. Nezastavila se od časů, kdy o ní psal Masaryk. Je to krize duchovní a s nf spojená krize mravní. Demokracie se neudrží, nebude-li nesena lidmi, kteří mají v základních věcech jasno. Demokracie podle mne není jenom forma správy společných věcí, ale také určitý Morální přístup odpovědného občana, který ví, že svoboda je darem, že platí svoboda pod zákonem, tím myslím ovšem pod zákonem Božím. Demokracie zakotvila v zemích, kde bylo právě v základních věcech dost jasno. U nás se nedostaneme z ohrožení různými nacionalismy a radikalismy, dokud se nám nepodaří z té morální krize dostat. Křesťansky viděno, je to nekončící zápas, protože je nutno počítat – hlavně v politice – se sklonem člověka k hříchu. Člověk dokonalý nebude, leda až v Božím království.