„Proto zajisté i pracujeme, i pohaněni neseme, že naději máme v Bohu živém, kterýž jest ochránce všech lidi, a zvláště věřících.“
1. list Timoteovi 4,10
Ta slova byla napsána v době, kdy křesťanská církev měla už kus své pozemské cesty za sebou. A nebyla to ani tenkrát žádná snadná cesta. Na jedné straně doléhala nepřízeň zvenčí, často vyslovené pronásledování. Svět sice nebral církev mnoho na vědomí, ale kdekoliv ji na vědomí bral, tam jí odpíral. A na druhé straně obtíže zevnitř: ani první křesťanské sbory nebyly sbory, které by zářily všemi možnými křesťanskými a lidskými ctnostmi. Byli tam stateční lidé, plní Ducha, za které jsme vděčni, ale bylo tam také plno lidské slabosti, všelijaké člověčiny. Jen čtěte listy ke Korintským, co se musel apoštol Pavel nabojovat s rozmanitými a vskutku nedůstojnými rozpory, napětími a frakcemi uvnitř křesťanských sborů. Když to sečtete, na jedné straně nepřátelství zvenčí a na druhé mnohou slabost uvnitř sborů, pak pochopíte apoštola, že si kladl otázky – k čemu to vlastně všechno je? Proč pracovat a proč nést to mnohé pohanění? Proč pracovat v církvi?
Myslím, že tyto otázky si i dnes, po tolika staletích kladou naši kazatelé, naši presbyteři, a nakonec každý, komu leží na srdci život sboru. Vy jste si je zvlášť naléhavě kladli v období – chvála Bohu – minulém, kdy na církev stále znovu doléhala tíseň: proč pracovat a proč to nést? Právě proto, že těmto otázkám dobře rozumíme, že také někdy trpíme svými církvemi a napětím mezi různými skupinami, právě proto, že nás tohle zaměstnává, smíme teď slyšet nejen apoštolovu otázku „proč pracuješ?“, ale smíme slyšet i jeho odpověď: „Proto zajisté pracujeme a pohaněn (neseme, protože naději máme v Bohu živém.“
Ty první křesťanské sbory byly uprostřed své tísně sbory dobré naděje. Je to až nápadné, když se podíváte na různé ohlasy křesťanství ve světské literatuře té doby. Lidi, kterým byla křesťanská církev cizí, na té hrstce křesťanů přitahovalo nebo dráždilo, že křesťané jsou zvláštním způsobem nadějní. Tehdejší doba nebyla dobou naděje. Byla to doba přechodu, v mnohém ohledu ne nepodobná době naší, a byli mnozí, kteří si nevěděli rady a kteří ztráceli orientaci. Staré poměry se zhroutily a nové nebyly ještě patrny, teprve se rodily za mnohých nesnází. Pro naději jako samozřejmou vlastnost nebo samozřejmý životní postoj nebylo mnoho předpokladů. A tak se mnozí ptali – jak to, že ti křesťané se uprostřed všelijaké trudnomyslnosti snaží žít nadějný život? Jsou křesťané optimisté?
Optimisté jsou sympatičtí lidé, ale vy víte, že často ne zcela důvěryhodní tam, kde si stále přikrašlují skutečnost. Jsou křesťané notoričtí optimisté? Když otevřete Nový zákon, tak zjistíte velice rychle, že to není kniha jalového a povrchního optimismu. V samém středu Nového zákona je kříž Kristův a kříž Kristův mluví mnoho o zlobě a zradě, která postihuje lidský svět a lidské očekávání. Kříž Kristův je varováním, abychom si nepřikrašlovali skutečnost. Svět člověka je do značné míry labyrint světa. A přece ovšem křesťané vědí, že kříž je nejen soud nad odcizením a hříchem člověka, ale že kříž je zároveň znamením věrnosti Boží i uprostřed bezvýchodných životních situací. Velikonoční zvěst, to není jen Velký pátek, to je také velikonoční neděle, která svítí do našich nedělí Po celý církevní rok. My nejsme v Životě sami. To uvádí apoštol jako zdůvodnění naděje. Vy slyšíte v textu „my pracujeme a pohanění neseme“ – a teď zdůvodnění je jasné: „protože naději máme v Bohu živém“.
Apoštol se rozpomíná právě na Velký pátek a velikonoční neděli a vidí v těchto událostech důvod, abychom v životě ani smrti nezoufali. Kříž a velikonoční neděle, to je předznamenání našeho života. Apoštol to vyjádří na jiném místě, když řekne:,, My jsme nevěrní, on zůstává věrný.“ Tím je řečeno – my nejsme hozeni napospas ani sami sobě a nejsme dojista hozeni napospas těm druhým. Nejsme hozeni napospas ani těm, kteří se před našima očima a pro náš život vydávali za poslední architekty lidských osudů, za inženýry lidských duší, za ty, kteří rozhodují s poslední platností o osudu člověka, Když řeknu Bůh, pak říkám: Můj lidský, pozemský život má perspektivu, má výhled, není docela pohlcen tím, co nás jinak zaměstnává. My jako křesťané nejsme ti, kdo zrazuji svou zemi v tom smyslu, že by pěstovali nějakou zásvětnickou zbožnost a na všechny starosti pozemské pohlíželi jako na malichernosti. V životě jsou malichernosti, ale také vážná rozhodování, vážná starost o osud náš, našich dětí, rodiny, dneska jistě i o osud sborů a osud našeho státu. To jsou věci, které zbožnému člověku nejsou lhostejné. Naděje v Bohu živém, to je ovšem důraz na to, že poslední naše očekávání nezávisí, chvála Bohu, na tom, jak všechno zvládneme, jakými virtuosy se v životě prokážeme být, nýbrž že koneckonců naděje pro tu cestu poslední, jíž jdeme vstříc, je v tom, že nejsme sami svoji. Je tady skutečnost Boží. Svět není jen labyrint, svět má svůj cíl a stojí za to, aby se člověk na tento Boží cíl orientoval. Aby se ve chvílích vlastního znepokojení a vlastních starostí rozpomenul – já nejsem kořist osudu, slepých životních okolností, já jsem v rukou Božích a tato ruka se ke mně vztáhla v Kristu, ve Velkém pátku a velikonoční neděli. Mám naději i pro konec své životní pouti. To je to, proč apoštol – a od té doby každý z věrných svědků Kristových – při vší lidské slabosti pracuje a nese i pohanění. Naše naděje není jenom z nás, ale z milosrdenství Božího. To je to první a základní, co bych chtěl připomenout.
Ale ještě to pokračuje a je tam druhá věta: „naději máme v Bohu živém“, a teď to přijde – „který je ochráncem“ (a řecké slovo říká zároveň Spasitelem) „všech lidí, zvláště pak i věřících“. Je to zvláštní výraz – všech lidi, zvláště pak i věřících. A myslím, že bude dobře, když si všimneme obou důrazů této věty.
Nejprve si všimněme toho,, zvláště pak i věřících“. Co tím apoštol chce říci? Naděje lidu Božího, naděje v Bohu živém, se vztahuje především k těm, kdo se na věrnost Boží snaží odpovědět svou vlastní věrností, ve vztahu k Pánu Bohu, ve vztahu k lidem okolo sebe. Lid zvláštní – tak jsme si někdy říkávali, když jsme hovořili o církvích. Tím je řečeno, že církev má zvláštní poslání. Rozumějte – lid zvláštní ne tím, Že by křesťané byli ve všem dokonalí, že by byli ve všem o hlavu výš než ti zmatení lidé za branami našich kostelů. Takový postoj církvi nepřísluší. Zvláštní život je Život, který ví o svém povolání. A který se snaží tomuto povolání odpovědně odpovídat, tedy život, který vf, že nelze Žít jenom naslepo z chvíle do chvíle, nýbrž máme povolání svůj život odpovědně vytvářet. Je rozdíl, zda se člověk snaží žít život víry, anebo nechá‑li se strhnout do oblastí všelijaké nedověry a nevěry. Víra nikdy není hotová, víra je vždycky zápas, ale víra je přece jenom rozhodnutí i ve vší slabosti, i uprostřed všelijakých pochybností – vydat se tím směrem, který nám byl v Kristově evangeliu předznačen. Dát na Boží zaslíbení, nezpanikařit, když přijdou bouře, vědět, Že zaslíbení Boží má svou váhu a poslední slovo nad světem. Není jedno, zdali věřím a zápasím o svou víru, anebo plynu s proudem, jak to život přináší. Na mém rozhodnutí záleží. A není také jedno, zdali se orientuji na Kristův příkaz lásky, anebo zdali si ve svém vztahu k druhým lidem hraju také s jinými možnostmi. Není jedno, zdali se nesnažím je podrazit, odepsat ze svých životních rozpočtů, a pokud možno odstranit. Jsou lidé, kteří mají za to, že nabydou štěstí a zdar svého Života podrážením těch druhých. To je hluboký omyl a krach života, když na tohle namlouván (dáme. Není jedno, říkám, zdali dáme na slovo Kristovo, na přikázání lásky, a není jedno – a to se týká toho dnešního textu – zdali si uchovám, i když se setmí, výhled k světlu naděje, anebo zdali svou vlastní bezradností a beznadějnosti druhé ještě oslabuji. Není jedno, jak to řekl prorok ve Starém zákoně, zdali podpíráme kolena klesajících, anebo zdali je zezadu podrážíme. Není jedno, zdali jsme svědky naděje nejen pro sebe, ale i pro ty druhé, anebo jestli si hrajeme, koketujeme s vlastní beznaděj(. Na tom všem záleží, protože Bůh naděje se vztahuje zvláště k těm, kdo věří. Když tohle řekneme, když zdůrazníme zároveň, že má smysl, abychom se jako lid zvláštní – všelijak chatrný, ale lid zvláštního povolání shromažďovali, pak také není jedno, jestli pracujeme ve svých sborech, anebo jestli často zklamáni tím, jak to ve sborech vypadá, toto zklamání ještě prohloubíme tak, že s pokrčením ramen jdeme svou cestou mimo ně. Není to jedno, velmi na tom záleží.
Ale když tohle řeknu, pak musím říct ještě to další. Apoštol dřív než,, který je ochráncem zvlášť těch věrných“ řekne –,,který je ochráncem, Spasitelem, všech lidí“. Naděje křesťanova, to není jednom naděje pro nás osobně. Ona platí osobně, ale není jenom osobní, neplatí jenom lidu zvláštnímu. Ano, ona platí především věřícím, ale ne výlučně. Naděje v Kristu zažehnutá, naděje Velkého pátku a velikonoční neděle je nadějí všech – i těch, kdo se k ní (zprvu obracejí zády. To byl důvod, proč první křesťané nezůstali sedět v koutku světových dějin, utěšujíce se tou nadějí, která platila především jim, nýbrž proč i přes všechno nebezpečí vyrazili do světa a vzali na sebe poslán (a nesli pohanění a pracovali. Důvod, proč pracovat a proč pracovat i v církvi, byl nepochybně ten, že naděje, která mě nese, rozžehuje výhled i tam, kde se zdá, že výhledu není. Naděje platí mně, ale nejen mně. Církev tady není jen pro sebe, církev tady je pro svět. Věřící křesťané tu nejsou jen pro úkoly mezi našimi čtyřmi stěnami, nýbrž i venku na náměstí.
Změny v naší zemi znamenají možnost vykročit i na širší prostranství. Navštívil jsem celou řadu našich sborů i obcí a doslova mne posílilo poznání, že naše evangelíky je vidět i v různých oblastech, do kterých nás dříve nechtěli pustit, o které jsme stáli a ze kterých nás odstraňovali – ve školách, na úřadech, v politických gremiích. Jistě to není to první, kam patříme, ale patří to k našemu životu a važme si těch, kteří často za cenu mnohé a trpké práce, ba pohanění veřejnou odpovědnost nesou. I to patří k životu. Proč?
Protože jak říká text – naděje v Bohu živém není určena jen nám, nýbrž i těm druhým. Není (snadné vždycky naději v Bohu živém osvědčit v každodenních otázkách. To je často svízel, a přece to patří k životu víry. Proto stojí za to rozpomínat se ve sborech, nejen pro sebe, ale i pro naši společnost, dnes na poselství naděje. J. A. Komenský je pro mne věrohodným svědkem křesťanské naděje – myslitel, který prošel peklem své doby a vytrpěl tolik, co málokdo. Jeho život se v základech otřásal. Jednou napsal větu, která patří do tohoto kázání: „Zoufání je člověku blízko, ale zoufání je koneckonců urážkou Boží.“ On tím myslel – zoufat je lidsky pochopitelné, a nikoho nesmíme soudit a posuzovat, když se jeho život zatmí tak, že si zoufá. A přece pro nás, pokud zápasíme o svůj život, platí: Docela zoufat si můžeš jen tehdy, když zapomeneš na skutečnost Boží. V tomhle slova smyslu Komenský žil a tvořil. Dílo obrovské, neslýchané, na které dneska vzpomíná nejen náš národ, ale i národy světa. To je příklad jistě velký, příklad, který vede i nás k tomu, abychom při utváření svého života v našich sborech, našich rodinách, ovšem i osobním utvářením života nezapomněli v čas tísně to osvobodivé slovo, které platí nám všem:„Proto Zajisté pracujeme a pohanění neseme, protože naději máme v Bohu živém, který je ochráncem všech lidí, a zvláště věřících.“ Amen.