„Kdo ti dal vyniknut? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království, a my ne! Kéž byste skutečně vešli do království, abychom i my kralovali spolu s vámi! Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt; stali jsme se podívanou světu, andělům i lidem. My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti. Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje.
1. list Korintským 4,7–13
Vypadá to tak, opravdu to všechno ve mně vzbuzuje dojem, že my apoštolé máme vykázáno to poslední místo v průvodu stvoření. Právě jako odsouzenci na smrt, co vcházejí do cirku, aby se šelmami sehráli bůhvíužkolikáté dějství na prknech, která znamenají smrt. Tak to mohl Pavel říci. Ocitáme se všichni v jednom procesí, vcházíme na obrovský stadión. Ti vpředu nesou zdaleka viditelné transparenty, hlásající boží vítězství, jeho vládu a moc. Na nás, kdo jsme na konci, utrmáceni posměchem, mnohdy i z vlastních řad, hladem a nevyspáním z neustálé ostražitosti před loveckými psy, na nás, vyprahlé svědky umučení božího Syna, nezbývá už místa k sezení. A tak musíme předstoupit a přehrát truchlohru o tvrdošíjném selhávání. A už jdeme, pobavit je. Ať se podivují. Ať je pohled na nás nepěkný. Ať jsou o to šťastnější. Ať se ještě více radují ze své rozumnosti, opatrnosti a skvělosti. Jdeme, my svědkové. Rozeznívá se chvála toho, který neslavně skončil a pak ve slávě začal. Svědčíme svědectvím unavených kůží, řídké krve a bušícího srdce. Tys Kriste neslavně skončil, ale znovu jsi mohl povstat do slavnějšího života. Náš neslavný příchod do života převýší slávou ztěžklé vyvrcholení prázdnoty. Tvůj začátek bude naším koncem.
V textu je divadlem církev, ale církev je také spolu se světem divákem. Apoštolé – to je církev. Korintský sbor – také církev. Pavel je solidární s celou církví, obrací se ke sboru v Korintě a naprosto uznává milost boží, která našla svůj výraz i v růstu tohoto sboru. Apoštol a korintští – jedna církev. Najednou se však ocitají proti sobě, jedni jakoby na vrcholu poznání a spasení, druzí jako tuláci, kteří si pod tou horou nemohou ani brambory upéct. A přeci je sjednocuje hora. Tou je ukřižovaný a znovuvstalý, jeden a ten samý Kristus. Jak vypadá ten rozkol mezi nimi, je na jednom z obou pólů místo pro pravou církev Kristovu? Pavel tyto protikladné postoje víry vyjádřil v souhrnu takto: korintští mají za to, že jsou něčím výjimeční. Kdo vám ale přiznal tuto nadřazenost? Sami říkáte, že vše, čím žijete, se vám dostalo nezaslouženě, že je to nesamozřejmé a jen zázrakem padlo zrovna k vám. Ale proč si potom právě na tomto daru zakládáte svou jistotu? Proč nevsadit raději na toho dárce, který ve vás tu sílu působí? Jenže vy už víc nechcete, milí korintští. Vy už máte vše, co jste si mohli přát. Jak vám závidím, že už k životu nic nepotřebujete, že máte milosti a odpuštění plné sklady. Opravdu, nic vám neschází, praví s lehkou ironií apoštol, a nám, zdá se, schází vše. My nemáme ani to nejpotřebnější k fyzické existenci a vy už jste se tělem octli v říši věčnosti. Skutečně obdivuhodné, jaké krajnosti máme v jedné církvi! Kéž byste opravdu dosáhli plnosti setkání s Pánem života a smrti. My Jsme jen pošetilci a blázni, poznali jsme Boha až v jeho kříži a jenom tam. Vy už si s ním tykáte v jeho království. Proto máte dost chytrosti, všechno už víte, vám nebude nikdo nic povídat.
Zajímavý jev – jedněm se ve víře otevírá rozum, druhým se ve víře rozum kalí. Nám se asi rozum zatemnil, píše apoštol, my horujeme pro kříž – tam jsme uviděli boží moudrost naplno zjevenou. A ta naše moudrá sebejistota dostala na Golgotě zásadní úder a úplně se už nevzpamatovala. Korintským se zřejmě oškliví pohled na popravčí nástroj, místo ponížení, dobu zatracení. Tuto trapnou epizodu přeci zastíní a přetře velké Kristovo vítězství, jak je dosvědčuje Duch divotvorce, který dal zelenou vůli člověka a moudrosti, Bohem nedotčené. Vy jste také silní a mocní. Něco znamenáte. My jsme nedůležití, bezmocní. Vám je vše jasné, my zase trpíme nejistotou. Umíte se zařídit, to je úctyhodné. My jsme opovrhované nuly, slušný člověk by své cti brzy pozbyl, kdyby se s námi ukazoval.
Korintští jsou ve své víře pozdviženi do vyšší životní úrovně: mají moc, důvěru ve vlastní schopnosti, jsou vychytralí. Víra je jako recept na štěstí, na zlepšenou kvalitu dosud prázdného života. Ve víře si korintští potvrdili správnost své životní orientace a teď už se s nimi bude radit i Pán Bůh. Neboť právě oni – jejich skvělost, bezúhonnost a mazanost jsou dokladem Kristova vzkříšení.
Ubohá církev kříže – jak ta může získávat stoupence. Je na ni nepěkný pohled, jen se podívejte. Pavlova církev kříže Kristova přiznává svou účast na božích prohrách. Touží po příchodu Pána, po vytržení z vnějšího strádání. Nijak se nemohou pochlubit tím, že nic nepotřebují. Naopak – přiznávají, že vše, co mají, je věcí údivu, je darované. Jsou nesamostatní a nemožní. Svou ubohost vůbec neskrývají. Jdou s námi světem jako pouští, někdy se na ně díváme a jsme pyšní na to, co my znamenáme. Vlastně je i potřebujeme, abychom si znovu uvědomili, jak vysoko jsme se dostali. A takto jde dějinami církev křesťanská. Korintská samolibost a pavlovští vyvrhelové. Korintská sláva a ukydanost kříže.
„Ze šibenice se hledí na svět jinak a vidí se jinak i jiné věci,“ praví německý básník. Z té boží šibenice nahlížíme jinak i moudrost korintských a pošetilost apoštolů. V moudrosti rozpoznáváme dobře budovanou snahu o nezávislost a ospravedlnění toho, co bylo už předem jasné. Taková moudrost přesunuje věci minulé dopředu a jimi si vykládá cestu, na jakou se vydala. Bláznovství naopak vstřebává vysvobozující moc, která tak radikálně proměnila existenci člověka. Bláznivec přijímá kříž jako vskutku Nezávislou iniciativu boží, jako svobodný dar. Přijetím tohoto daru je Kristův blázen osvobozen od své chytrosti – nemusí vynalézat život a nemusí se jím také nechat unášet jako mocným proudem. Kristův blázen je svobodný člověk. Svobodný od úsilí někam to dotáhnout, udělat se, zajistit si před Bohem slušnou pozici. Kristův blázen to samozřejmé může někam dotáhnout, může se společensky udělat – ale ve svobodě od vlastních porážek, od vrtkavého štěstí přízně, jako ten, koho to „dotažení“ nemůže ochromit.
Z Kristovy šibenice se moudrost jeví jako pošetilost a pošetilost jako moudrost. Moudrý je hlupákem a blázen má rozum. I v tom ostatním si apoštol s korintskými prohazuje místo: moc a sebejistota se ukazují jako síly, které se pokoušejí vytlačit zdroj života z dějin. Bezmoc je naopak ve svém účinku strašnější než atomová puma. Ta umí rozmetat hmotu do věčného zmaru a chaosu. Ukřižovaná bezmocná trpělivost umí projít tím nejposlednějším zánikem a opět v tichosti povstat. Jestliže apoštol je vydaný na smrt, pošetilý, beze cti, bezmocný a nedůležitý – čím spíše byl takový jeho Pán.
Kdo je dnes divadlem tomuto světu? Má církev stále tyto krajní póly – korintského triumfalismu a pavlovského pokoření? Učiněni jsme divadlo tomuto světu. Už nejdeme jako odsouzenci na popravu, spíše jako mravokárci. Už nejsme smetí světa.. Nesloužíme jako obětní kozlové, kteří musí čas od času odklusat obtíženi vinami do věčného zapomenutí. Tuto úlohu přiřkli svět i církev našim židovským bratřím a sestrám. Dnes by se apoštol nemusel obávat tupení a pronásledování. V dějinách sehrávala církev různé divadelní kusy a dnes je opět na scéně. Opět je předmětem zájmu. Může se dnes církev s apoštolem těšit z vlastní svobody, se kterou na tupení odpovídá žehnáním? V novinách se objevil literární pokus o netradiční vylíčení poslední večeře. Mnozí křesťané jsou tím uraženi, třebas i právem, cítí povinnost mluvit v této věci za všechny křesťany, tupit autora. Jsme-li tupeni, žehnáme, píše apoštol. Když, nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Tato svoboda víry je věru vzácným jevem. Dnes chce víra vidět svá vítězství, prosadit svou. Možná se prosadí církev, ale boží království?
Ať chceme nebo ne, jako církev budeme vždy divadlem pro svět. Můžeme být fraškou, rozhádanou italskou komedií, jestliže nevstoupíme do solidarity s celou církví obecnou. Můžeme odehrát i tragédii, jestliže svým uplatňováním nároků, ať majetkových či jiných, budeme působit neštěstí a vztek. Církev je a bude posuzována podle svého základu. Její myšlení a život stojí pod křížem. To je měřítko, které uznáváme a které svět při nás tuší. V tom budeme vždy menším či větším pohoršením tomuto světu. O to se však vůbec nemáme starat. Řečeno s ap. Pavlem: mně pramálo záleží na tom, soudí-li mne někdo z církve či odjinud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou! A tak i kdyby nás někdo přesvědčoval, že hrajeme důstojný kus, neberme to jako důkaz správnosti naší cesty. Někdy se nám daří zůstat bdělí, jindy spíme. Nic víc. Zrak má být upřen na Pána církve, jeho se sluší chválit, jen jemu patří všechna čest.
Jde ještě o to pavlovské představení. Ti z nás, kteří máme blíž ke zbožné korintské bezbožnosti a chceme mít hlavně církev krásnou, bez vady a v jednom lesku, otevřeme oči pro apoštolem podtrženou ubohost. U Boha je církev ubohá. Jako taková je zároveň svatá– Bohem držená při životě. Církev je na tom jako kříž Kristův. Viditelná v bídě jako součást světa, který teprve přichází a lehce se nás dotýká. Proto ani ta ubohost ještě neznamená, že je zaručené od Boha. Že by měřítkem Kristovy cesty bylo pronásledování, sociální nevážnost a naprostá bezectnost. Jen Pán církve ví, kdo mu patří, kde se nachází jeho církev.
Stvořením světa se začala kosmická premiéra hry na život a na smrt. V Kristově smrti se roztrhla divadelní opona, která dělila herce od diváků. Smrt nás pozvala k životu rozmanitých překvapení: často netušíme, kdo všechno hraje s námi a kdo Proti nám. Nevíme ani, která komedie bude utopena v krvi a které drama zesměšní sebe samo. Není možné, aby byl v jedné hře každý sám sobě režisérem. Vsadili jsme celý život na přesvědčení, že máme jednoho režiséra a že každý akt dějství je neopakovatelný. A máme-li být dobré divadlo, které budou se zaujetím sledovat i andělé, pak takovéto: chaotické pobíhání po scéně, sliby a zrady jsou přetvořeny nasloucháním jednomu režisérovi. On nás nevodí na špagátě: sedí na balkóně a s napětím se účastní našich pokusů o vtělení jeho volného scénáře do svých rolí. Pamětlivi poslušnosti, která se v režisérově synu naplnila nad míru našich schopností, neztrácíme ze zřetele jeho osobu. Ani po smrti svého syna se režisér nestáhl do šera zadních řad, aby nezaujatě přihlížel, jak se to hemžení a bláznění spolu srovná. Vyslal do nápovědní budky svého inspicienta, který nám našeptává, lak by se to režisérovi nejvíc líbilo a která role je ta naše. Víc udělat nemůže, ale ani Méně. Hlas nápovědy, Ducha, který nám sděluje, co máme činit a jak si máme rozumět, je nepřeslechnutelný a neumí se urazit.
A tak se můžeme učit i tomuto způsobu herectví. S důvěrou v dobrotu režiséra, ve smrti a vzkříšení jeho syna svobodni pro tvoření nových jedinečných postav a s vírou v Ducha přímluvce, který nás nikdy dlouho nenechá v nejistotě, můžeme sehrát dobré a hodnotné dějství. Takové, při kterém náhodný divák a kolega herec vydechne: Vskutku je mezi vámi Bůh!
Amen