Jinou významnou položkou hebrejské antropologie je „kategorie“ času a z toho vyplývající dějinnosti.
Kněžský spis (Gn 1) začíná slovy NA POČÁTKU STVOŘIL, hebrejsky BEREŠÍT BÁRA'. Nejprve si všimněme zvukové souhry liter B-R : br-br. Tato aliterace má teologický význam (podobně jako ÁDÁM – ADÁMÁ atp.). Stvoření souvisí s časem, není bez času myslitelné, zakládá naši existenci v čase.
REŠÍT = začátek ja abstraktum, které odpovídá konkrétu RÓŠ = hlava. Běží o „první slovo věty“, o to, co Němci pěkně nazývají Auftakt. Je to signál-předznamenání dalšího rozvinu. Jako by se řeklo: Tady, v židovském evangeliu (o) stvoření nejsme v mýtu. Tady je s mýtem konec, tady je konec s takovým přístupem ke skutečnosti (skutečnostem), který nepočítá s časem jako komponentou všeho smysluplného dění v tomto světě. Proto žádná kosmogonie (zrod kosmu z Božstva či božstev). Proto ani slovíčko o tom, „co dělal Bůh před stvořením“. THEOS (= Bůh) a Logos (= Slovo = Princip = Idea) jsou v řeckém myšlení kongruentní s bezčasím, bezdějinností či protidějinností. THEOS a KAIROS (= Čas) stojí v hebrejském myšlení v protikladu. V židovském evangeliu (o) stvoření se Bůh a čas nevylučují. Bůh, Slovo, Výzva vytvářejí „zónu času“, aby mohlo dojít ke sdělení, oslovení, komunikaci mezi Slovem a Člověkem. Slovo v hebrejském pojetí „sestupně“ komunikuje s člověkem bytujIcím v určitém čase, čase vždy jiném (čtěme starozákonní knížku Kazatel), ale tím to nekončí. Slovo (Výzva) uvádí, ano vnáší (či přímo strhuje) člověka do času. Odmítá ho oslovit v jeho mytických náladách či horečkách, jimiž se člověk chce vysmeknout z „jařma času“. Oslovujíc člověka zvýrazní mu Slovo jeho specifickou situaci „nyní a zde“. POČÁTEK theo-logicky předpokládá, že stvoření pokračuje (creatio continua). ZAČÁTEK je začátek něčeho, co „není před očima“, co neodpovídá „danému stavu“, co tu ještě není. A právě „to, co tu ještě není“ je to rozhodující, a to je budoucnost.
Zůstali bychom na povrchu, kdybychom podlehli mínění, že Gn 1 mluví o dílu stvoření jako o něčem hotovém: Bůh odpočinul, a konec. Tak se to jeví v legendární (či mytické) rovině židovského podání. Ve skutečnosti inspiruje evangelium stvoření k meditaci, k rozvažování, k reflexi, jakože už samo verbální provedení Kněžské zprávy je reflexi víry, jež sama je inspirací věrotajné reflexe. Židovský člověk měl promítat „stvořitelský týden Boží“ do svého pracovního i odpočinkového týdne, aby mohl ve stvořitelském díle pokračovat. Za celé komentáře vydá janovské: „Otec můj až posavad dělá, i já dělám“(J 5,17). Bez tohoto „dělání“ není času, není dějin, jsou jen trsy či shluky holých, bezprizorných a bezcílných „fakt“.
Bez přílivu NOVÉHO – zcela nového – by čas byl leda jakousi tůní, v níž by se nesouvisle plácaly shluky jakéhosi beztvarého dějstvování – bez řádu a vůně života. Bez času by všechno rádoby nové bylo jen staré = nejstarší = praminulé = rigidně vzorcové = obracející člověka dozadu, k údajnému zlatému věku, do nějž se lze realizací k tornu určených obřadů „znovu nastěhovat“.
O dalším, výrazném znaku (či charakteru) hebrejského člověkoslovl jsem zčásti již mluvil. Stvořitelská evangelia znamenají degradujíc/ demýtizaci světa i člověka. To, co pohané pokládali za božské, nebo přímo za bohy, je v Gn 1 důkladně odbožštěno a detabuizováno. Můžeme lidově říci, že se generálové stávají vojáky bez frčky. Odmýtičtěný Chaos se může v Ž 89,11 nazývat RAHAB, což byl mořský netvor podobný babylonské Tiámatě, v Gn 1 je to už jen „země nesličná a pustá“, i když hrozba Nicoty zůstává mimo oblast víry stále aktuální. – Světlo není něco, co emanuje z Boha či bohů, nýbrž je „pokřtěno“ na DEN. Slouží časovému rytmu střídání dne a noci. – Nebeská tělesa jsou degradována z božstev lunárních, solárních a astrálních na lampy připevněné na klenbě nebes a určené k praktické službě člověku: mají určovat čas, poskytovat životodárné světlo a teplo. – Moře již není „říší zla“, rejdištěm „zlých potvor“, nemá nic společného s ugaritským božstvem JAM, které představuje zánik a smrt. – Země již není „věčnou božskou dělohou“, z níž se vše rodí a do níž se vše vrací, nýbrž prostorem, kde to hýří zelení i živočichy.
Demýtizace je provedena také Božím příkazem „Ať (lidé) panují nad mořskými rybami a nad ptactvem nebeským ... a nad celou zemí“ (Gn 1,26). Není bohů ve zvířecí, ptačí, rostlinné atp. podobě, čáp je čáp, a nikterak nenosí děti, nic z mimolidského stvoření nezasluhuje božskou poctu. Touto striktní demýtizací všeho tvorstva „má být svět zbaven model“ (Fromm).
O tom, že „demýtizace“ neznamená „desakralizaci“ budeme ještě mluvit později.
Obrovskou roli hraje v biblické antropologii ještě jeden zvěstný důraz, který je metaforicky vyjádřen tézí, že člověk je OBRAZ BOŽÍ. Tímto přirovnáním chtěl kněžský spekulátor vyjádřit dvojí:
1. vztah blízkosti: Bůh a člověk jsou si velice blízcí, člověk naléhavé a přiléhavě připomíná, ne-li zpřítomňuje Boha, je „konkrétní bůh“ na konkrétním místě. Chcete-li se o Bohu dovědět to, co je pro vás rozhodující, jděte za člověkem, ten to přece vyhlašuje, ten to (v jistém smyslu) „je“.
2. rozměr suverenity, jíž je člověk jako „obraz Boží“ vybaven, aby se mohl vůči jakémukoliv lidskému stvoření chovat „vladařsky“, s odstupem vůči celému světu v jeho materiálnosti i mysterióznosti i s vědomím odpovědnosti za celou přírodu.
Rozhodující pro pochopení tohoto dvojaspektu je exegeze Gn 1,26-28. Zarážející je už plurál „Učiňme ...“ Pominu výklady trinitární, které tu vidí „svatou Trojici“, poněvadž to je vnášení křesťanských dogmatických kategorií do starého židovského textu. V pozadí je nepochybně stará představa Hospodina obklopeněho nebeskými bytostmi (srv. 1Kr 22,19; Jb 1,6nn). Hospodin by předkládal své rozhodnutí svému poradnímu sboru. Podle talmudu (Šulchan aruch) se Elohim radil se svými služebníky anděly. Nedopustíme se chyby, když tu budeme vidět tzv. plural deliberationis: Pak by šlo o Boží poradu se sebou samým (tak v podstatě i Karl Barth). Stvoření člověka je záležitost komplikovanější než stvoření mimolidského veškerenstva. Jako by zde režisér zazvonil: pozor, ted to přijde, už je to tady!
„K obrazu svému“ – hebrejsky BECALMÓ – „ve svém obrazu“, má se rozumět „svým obrazem“. Obraz - hebr. CELEM znamená božský obraz, rozumí se socha (reliéf atp.). Orientální panovnici bývali nazýváni „na zemi žijícím obrazem Božím“. Takovým božským obrazem byl například Ramses II. Na jedné stéle o něm stojí psáno: „Ty jsi na zemi žijící obraz svého otce Atuma.“ Aniochos IV. Epifanés, antikristovská postava v pozadí Danielovské apokalyptiky, byl titulován jako „žijící obraz Diův“. Člověk je odpovědný reprezentant Boží královské vůle na zemi. Je to zviditelnění „neviditelné“ přítomnosti Boží v našem světě. To jsme slyšeli už z liturgického poselství Žalmu 8. Totéž christologicky aplikuje apoštol Pavel, když mluví o NOVÉM ČLOVĚKU (KAINOS ANTHRÓPOS), obrazem Božím je „člověk podle Boha“ (KATA THEON), člověk svlékl to staré a oblékl to nové - tj. vyrůstající z víry a zacílené k Eschatu (Ef 4,23; Kol 3,10).
„Podobenství“ – hebrejsky DEMÚT (lat. similitudo) znamená stejnost, či podobnost. V 2Kr 16,10 se mluví o „nákresu oltáře“ (RSV': model; NEB : sketch = nákres, náčrtek; JB : Nachbildung; Bernfeld: Gestalt; Buber: Gleichnis podobenství). Jde tu tedy o jakýsi mikrokosmos odpovídající makrokosmu. „Podobenství“ exegeticky jasnozřivého Bubera je patrně nejtrefnější: člověk je živým podobenstvím toho, co se nazývá „Bůh“, člověk není s Bohem totožný (jakákoli identita by znamenala pád do pohanství!), avšak něčím Boha nepřehlédnutelně připomíná. Kromě toho je výraz „podoba“ (Kraličtí: podobenství) ve smyslu náčrtku, plánu či mikromodelu velice inspirativní: Podle náčrtku či plánu se vybuduje dům, město, svatyně; náčrtek je nutný, ale předběžný, nejde o nákres, jde o to, co se podle něho vybuduje. Člověk není podle theologie tohoto výrazu „to, co je“, nýbrž „to, co bude“. Člověka nemůžeme pochopit, odmyslíme-li si jeho eschatologické nazáření.
Příkazný pokyn, aby člověk vládl přírodě (jako člověku vládne Bůh), je v klíčovém místě Gn 1,26-28 vyjádřen velmi tvrdými výrazy označujícími panování a podmaňování (RDH + KBŠ). Tyto výrazy jsou na některých jiných místech Starého zákona aplikovány na nejtvrdší „stisknutí“ nepřítele určeného k likvidaci (srv. JI 4,13). Tomu se často velmi chybně rozumělo jako bezohlednému zacházení s přírodou, která je tu proto, aby byla svévolně vykořisťována. Ozvali se religionisté (Eliade a jiní), umělci, ekologové. Avšak smysl vladařského mandátu je jiný: moudře spravovat všechno mimolidské. Formulace (ne zrovna šťastná) je polemická: chce zablokovat přirozenou touhu identifikovat se s přírodou, splynout s ní, ztratit odstup, pozbýt své lidské tváře. Člověk jako Boží „obraz“ Či „náčrtek“ si má být důstojně vědom toho, že má výchovnou pastýřskou odpovědnost za veškerý svět kolem sebe. Neuznává se tu božská Natura, která si člověka podrobuje a zavazuje a která si ho připodobňuje svému obrazu. Člověk si nesmí zadat tím, že by si zadal oddaností někomu či něčemu jinému, než je Bůh jako Pravda a Výzva.