Dopis ministru Dienstbierovi

Číslo

Vážený pane ministře,

od našich německých přátel jsme dostali materiály o osudu iráckých dětí po válce v Perském zálivu. To, co jsme se dozvěděli, námi otřáslo. Následky této války dopadají nejtíže právě na ty nejbezbrannější, především na děti. Umírají hlady, podvýživou, nedostatkem léků. Lékaři, kteří o ně pečuji, píší, že tyto děti jsou kost a kůže, plné otoků a skvrn. Jsou hluboce depresívní, bojí se smrti, bojí se ztráty svých rodin, bojí se budoucností. Všechny jsou válečnými zážitky poznamenány, žádné z nich už nebude normální,pokud se vůbec vyššího věku dožijí. Ještě 300 000 je jich dnes odsouzeno k smrti. Žijí v tunelu, ve kterém není ani jiskřička světla.

Lékaři ze sdružení Lékaři proti atomové válce, kteří v Iráku proti této apokalypse bojují, vidí jedinou pomoc v tom, že bude odvoláno embargo a že bude Iráku dovoleno pod mezinárodní kontrolou nakoupit a dovézt nezbytné potraviny a léky.

Vážený pane ministře, prosíme Vás, abyste se k tomuto úsilí připojil a pomohl je prosadit. Jsme přesvědčeni, že naše odpovědnost za tuto končinu světa neskončila s nasazením československé jednotky do boje proti Saddámu Husajnovi. Víme, že ve hře je mnoho politických aspektů a víme, že se v zákrutách mezinárodní diplomacie nevyznáme. Ale je nám jasné, že žádné politické řešení by neměly platit děti. My v Československu jsme dostali mnoho pomoci z nejrůznějších stran. To nás zavazuje, abychom učinili totéž.

S bratrskými pozdravy

členové farního sboru ČCE v Praze 3-Jarově, shromáždění na bohoslužbách dne 5. ledna 1992