Měl jsem možnost dlouho hovořit s jedním komunistou, který komunistou zůstal. Dá se říct s chytrým komunistou, v dobrém i zlém významu slova. Ptal jsem se ho, zda cítí vinu za minulost a její viditelné následky. „Prosím vás, já nevěřím na ty vaše metafyzické pojmy,“ reagoval. Přeloženo: pocit viny mi nic neříká. Chtěl jsem znát jeho názor na soudruhy, kteří ještě nedávno stíhali soukromníky, Západ byl úhlavní nepřítel, kapitál jim páchl a nyní jsou v mnoha oblastech čilejší – v soukromničení, v rozmnožování vlastního kapitálu i bratřeni se Západem. Jeho odpověď byla výmluvná: „Každý přece má právo na změnu smýšlení!“
A jsme u toho. Změna smýšlení tehdy, když se mi to osobně hodí a můžu z toho něco mít. Bylo‑li nutno odhodit pravdu, rodinnou tradici či své přesvědčení kvůli tornu, abych mohl žit v klidu a dělat si to, co mě baví – kdo odolal? Kdo toho nevyužil a kdo takto nejednal? Lákadla jsou přece mocnější než naše vnitřní síla, je‑li vůbec jaká. Víme‑li to o sobě, pak je v pořádku vědomí, že všichni jsme vinni.
Ale u toho nelze skončit – a ono se právě u toho skončilo. Všichni jsme vinni, hotovo, jdeme dál. A kdo jen trochu sleduje život této společnosti, ten vidí, že se jde dál stále stejné: Zase rozhoduje strach, nemístné ohledy, krásně bují závist – se vším, co to s sebou nese. Nedávno ušlechtilí a vzoroví bojovníci, třeba Občanského fóra (ale nejen toho), nedokáží čelit nejrůznějším pokušením. A občan na to zírá, neví si s tím rady a brání se po svém: buď velebí „staré dobré časy“ totality, anebo vyhrožuje, že nepůjde volit, protože si svobodu a demokracii takhle nepředstavoval.
Ale ani tady nelze skončit. Je třeba se rozhlédnout a znovu objevit ten starodávný termín: vina. Neoživujme staré a svůdné iluze, že je možno člověka dovést k dokonalosti. Zůstaňme na tom (i to bude dost), že člověk může vstříc dokonalosti kráčet. Cesta vede přes jasné a pravdivé viděni vlastní bytosti s její vinou. (Už jen pouhá existence každého z nás se podpisuje negativně na stavu světa. Onen komunista na tento způsob uvažování reagoval: „Já topím málo, abych kouřem z komína nikoho neotravoval.“ Cítíte? Ne ten kouř, ale tu omezenost uvažování, v které byl vychováván národ?) Pocit viny není něco, co vede ke zkormoucenosti a popelení se v postech (jak jednoduchý obřad), ale něco, co vytváří základ nutný k tomu, aby lidé, které neváže žádný pokrevní vztah, spolu dokázali žít, a když ne to, tak alespoň vycházet.
Kde toto vnitřní zázemí chybí, tam vidíme dnes a denně lidi s máslem na hlavě, vládci svůj život, lidi, kterým možná už dochází, kolikrát chybili a teď nevědí, kde se toho břemene zbavit Lidi, kteří nemají sílu žít, sílu odolávat pokušením a překonávat nebezpečí. Pak se jen živoří, byt zdánlivě spokojené a k závisti druhým.
Tehdy zas hlava začíná bolet – pro ty, kteří svědomí nemají, kteří mění přesvědčení podle potřeby, neboť kde není metafyzika, tam není ani sebekontrola. Nevěřím, že vědomí viny je skutečnost zbytečná a zastaralá. Stojí však na metafyzických souvislostech: uvědoměni si viny vede k vyznání a vyznání zas k hledání odpuštěni, bez něhož není možno znovu a v pokoře Učit. Absolvovat tento proces znamená setkávat se i s Božím soudem, který už dávnému Izraeli přinášel spasení, tj. svobodu.
Nepodlehněme proto lacinému závěru, že všechno zůstává Při starém. Při starém zůstává jen osud člověka, který je příliš spřízněn s tím, co vidí a co miluje a ne s tím, v co věří. Neopakovatelné cenné a pravdivé je lidské bytí, které je ztělesněním probojovávaného spojeni metafyziky s fyzikou, poznání s vírou a viny s pokorou.