(Skupinová psychoterapie, mýtus, kult, svátost)
Čtyři lidské aktivity v podtitulu mají při vší různosti jedno společné: jsou to modely života; určitých situací, hodnot, vztahů. Člověk si z nich odnáší zkušenost, která potom ovlivňuje jeho život. Takové počínání patři (v různých variantách) ke konstantám většiny náboženských systémů. Jsme-li nyní konfrontováni s jeho zcela profánní verzí (skupinovou psychoterapií), můžeme závěry religionistiky ještě dál zobecnit: modelování života a ovlivnění života samého zkušeností z modelu patří k něčemu substanciálnímu v bytí člověka jako kulturní bytosti.
Psychoterapeutická skupina už svým složením modeluje rodinu: terapeuti jsou dva, muž a žena. Dvanáct členů skupiny o nich mluví jako o rodičích, o sobě navzájem jako o sourozencích. Tak aspoň v pojetí doc. Skály, které má u nás nejdelší tradici. Členové skupiny a psychoterapeuti spolu hovoří a kromě toho užívají řady technik. Se zavázanýma očima se chytí za ruce, vytvoří řetěz a jdou po členité trase. Odnesou si zkušenost: být zcela odkázaný na toho, kdo mne vede, a být zcela zodpovědný za toho, koho vedu… Jindy skupina stojí ve dvou řadách proti sobě a na lavičce, kterou vytvoří ze spojených paží, pohoupá jednoho svého ležícího „sourozence“. Ten si odnese zkušenost bezpečí a intimity semknutého společenství. Atd., atd.
Kult je svatý děj, který také něco předvádí, je divadlem. Neoddělitelný od kultu je mýtus, jeho scénář. Svátosti modelují skutečnost ještě s větší mírou stylizace. „Jsou to obřady, při nichž některá srozumitelná činnost ve spojení se svatým slovem zpřítomňuje rozhodující náboženské hodnoty“ (M. Mrázek, Nástin religionistiky, s. 266). Je nesporné, že kultické i svátostné jednání přináší účastníkovi zkušenost, která potom mění jeho prožívání a chování v běžném životě.
Mysleme jen na to, co musela znamenat pro starověkého člověka zkušenost novoročního kultického jednání: v něm byl modelován často zánik starého roku a světa vůbec – aby se s novým rokem narodil i nový svět. Člověk tak zakusil zničení prošlého času, „spálení, anulování hříchů a chyb individua a celého společenství“ (M. Eliade, Das Heilige und das Profane, s. 45). Jakým zásahem do života Izraelce starozákonní doby musela být zkušenost jeho novoročního kultu: kněz vložil na hlavu kozla jeho hříchy a hříchy celého společenství. Kozel je odnesl do pouště. Oč víc než poučení: jsi křehký a pomíjivý (při svátcích stánků, kdy se cítil jistý po sklizni oliv a vína), řeklo Izraelci sedmidenní přebývání v přístřešku z větví. Situace je zjevné modelována tak, aby přinesla tuto zkušenost.
Tím nemá být řečeno, že hlavním či původním smyslem mýtu, kultu a svátosti je navození zkušenosti. Má být řečeno: vedlejším smyslem a zamýšleným účinkem těch náboženských aktivit je modelování života a navození zkušenosti. V tom se liší od svého sekularizovaného potomka, skupinové psychoterapie. A dále vtom, že mýtus, kult a svátost jsou normativní. To co je v nich modelováno, není odraz všedního života, ale jeho norma. „V ostatním životě hrozí, že hlavní věc bude zapomenuta… člověk zakouší znova, jak bohové nebo mýtičtí předkové člověka stvořili a jak ho naučili sociálnímu chování a praktické práci“ (M. Eliade, Das Heilige und das Profane, s. 53).
Je-li modelováni života a navozování zkušenosti v něm tak univerzální, že si našlo (ve skupinové psychoterapii) svoji podobu i v nenáboženském světě, musíme se ptát proč. Proč nestačí kurs života korigovat Sdělením? Proč musí být modelován v akci?
Patrně ze dvou důvodů:
1. Modelováni v akci zjednodušuje a zvýrazňuje: řadu skutečností nereprodukuje, jiné naopak zvýrazní. Tak umožňuje uvidět souvislosti a hodnoty, které v běžném životě jsou skryty nebo zastřeny. Nejčastěji skryty nebo zastřeny lidským sklonem vidět sebe sama jako lepšího, udávat ušlechtilejší motivy pro své činy, prohlašovat nedostižné hrozny za kyselé a dosažený citrón za sladký… Model, právě svým odhlédnutím od řady skutečností, které působí jako „šum“, umožňuje lépe uvidět pravdu.
Akce, v níž je člověk angažován, dává mnohem lépe určité věci zakusit, než pouhé slovo. To zůstává častěji pouhou informací (viz výše uvedený příklad izraelského svátku stánků).
Jestliže jsme dospěli k závěru, že modelování, jež přináší zkušenost, je univerzální a má své oprávnění, pak zbývá formulovat dvě otázky současné evangelické teologii a církevní praxi:
a) Zůstane vůči takovému modelování dál zdrženlivá (jak ji k tomu vede reformační důraz na slovo a prostotu bohoslužeb? Jak ji k tornu vede barthovský odpor k náboženské zkušenosti, který má za to, že zaměření na ni se chce chopit věcí, které přísluší pouze Duchu svatému)? Nechá dál hledače zkušenosti odcházet do jiných společenství?
b) Vstoupí do dialogu se skupinovou psychoterapii? (Zkušenost ukazuje, že mezi psychoterapeuty nejsou výjimkou ti, kdo o takový dialog stojí. A chtějí v něm nejen sdělit své zkušenosti, ale i s úctou naslouchat).