Ve studii „K otázce bratrské odpovědnosti za svět“ (SAT 1, Kalich 1977) napsal Amedeo Molnár, že Jednota bratrská v 16. století „vyorala svou brázdu činnosti kulturní, jazykovou, literární a výchovnou“. Na dotaz studenta Jiřího Mrázka (bylo to někdy v roce 1983), zda a v čem se chovají současní evangelíci obdobně, odpověděl Molnár skepticky, že právě pasivita v tomto směru je možná největší bídou současného protestantismu v Čechách.
Zmapovat aktivity uplynulých desetiletí a analyzovat přínos evangelictví pro kulturu národa bude úkolem příštích historiků, nicméně jeden závěr se zdá jistý už dnes: v oblasti beletrie nemají evangelíci mnoho co nabídnout.
O to zvědavěji sáhne čtenář po románu Davida J. Novotného „Život a sny“ (Kalich 1991), který byl napsán v roce 1988 a je evangelický přímo transparentně. Jak napovídá už motto příběhu „Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův“ (Ga 6,2), autor nás zve k odpovědnosti víry, ke spontánnímu životnímu stylu, kde víc než dobré bydlo váží poctivost, zájem o druhého, umění odpustit a v neposlední řadě i odvaha k oběti. Jsou-li evangelíkům misijní metody jiných poněkud protivné a sami moc nevědí, jak na to, pak z tohoto hlediska lze román označit za průlom, za novou misi i typicky a dobře evangelickou a pro pochopení evangelia velmi výstižnou. Není právě beletrie (poezie, píseň, film, divadlo) ten dlouze hledaný (nebo spíš ztracený) způsob, jak adekvátně sdělit víru Beránkovu?
Z hlediska literárního ovšem právě v jednoznačnosti záměru spočívá největší úskalí jinak čtivého a dobře míněného příběhu: Ačkoli autorovi rozhodně nehrozí moralistní přepjatost či nějaká náboženská křečovitost, přece jen se staví na stranu životního stylu formovaného vírou a vyznávajícího křesťanské hodnoty tak výrazně a tak neustále, že se nakonec neubrání určitému zeschematizování čtyř ústředních postav. Ludvíka Dobrého přítele a zdravotní sestru Julii líčí v každé větě jako lidi výborné, zatímco Balvana a Elišku v každé větě jako naprosto hrozné. Kladní v podstatě neudělají nic záporného a záporní nic kladného. Jedinou rozpolcenou figurou (bohužel na samém okraji příběhu) je tu hospodský marxista Kozelec, a to vzhledem k stavu společnosti v roce 1988 na dobrý román prostě nestačí.
Černobílost postav naštěstí neupadá do nevkusu (Ludvík je například častěji v hospodě než v kostele), dělá však z románu poněkud oddechové čtení, které náročnějšího čtenáře jen těžko uspokojí. Soudě z poznámky v závěrečné pasáži – o znechuceném kritikovi – autor podstupuje toto riziko vědomě. Zda k užitku svého snu, jenž se má stát životem, ukáže čas; možná nakonec kvalitní lidové čtení, které prostředkuje hodnoty víry zábavným a sdělným způsobem, je právě to, co dnes citelně chybí a co má šanci společnost oslovit.
30. 1. 1992