Po tvářích stékají slzy a dětský pláč se rozléhá opuštěnou pískovnou…
Drobné prstíky nabírají sypký písek a nechávají ho, skropený slzami, propadávat na zem do neforemné hromady – do trosek pískového hradu.
Maminko! Tatínku!
Jen ticho a pláč. Žádná maminka, žádný tatínek. Ne, nikdo tu není. Je třeba sám si pomoci a z písku skropeného slzami vystěvt nový hrad. Sám.
Nikdo tu není?
Tam v dálce (nebo je to blízko?) je bělovlasý stařec. S úsměvem, jenž se skrývá pod prořídlým plnovousem, sleduje plačící děcko. Sedí na poraženém kmeni a bradu si podpírá holí – kouzelnou holí. Vždy stačilo jen trochu jí zarýt do písku a tekly slzy – jak jednoduché to bylo kouzlo.
Ale slzy oschnou brzy. Dítě se vypláče a začne stavět znovu. Začne podruhé, potřetí, nebo je to už posté? Kolikrát ještě? Jak dlouho to ještě vydrží? Kolik je ještě sil?
Z písku stmeleného slzami roste nový hrad. Jeho půdorys je už zřetelný. Prstíky zručně zpracovávají to nepřeberné množství materiálu. Ještě tady dodělat věž…, a tady hradby… a cimbuří a co příkop… copak může být hrad bez příkopu! A teď už jen padací most a bude hotovo. Už jen padací most! Jak málo chybí!
Dítě cupitá k lesu nasbírat klacíky. Tak, to už bude stačit – a teď rychle zpátky dokončit veledílo.
Dětské nožky trochu znejistí, když se oči setkají s pohledem záhadného starce, který nehnutě sedí, opřen o svou hůl. Dítě se znovu rozbíhá k haldám písku, dokončit ten velkolepý hrad… Pak se zastavuje a z tváře rychle mizí úsměv…
Po tváři stékají slzy a dětský křik se rozléhá opuštěnou pískovnou…