rozhovor s Danou Němcovou
V lednu tohoto roku vstoupil v platnost nový zákon o azylu a o pobytu cizinců. O jeho dopadech a o možnostech jak uprchlíkům pomáhat, přinášíme rozhovor s Danou Němcovou, spoluzakladatelkou Poradny pro uprchlíky Českého Helsinského výboru. Rozhovor navazuje na výklad, který na toto téma měla na setkání neformálního společenství evangelických kazatelů „Libštát“ na jaře tr.
Jak u nás vypadá situace uprchlíků poté, co vstoupil v platnost nový zákon o azylu a nový zákon o cizincích?
Nezapomínejme především, že lidé, kteří k nám přicházejí, jsou vesměs lidé v nouzi. Jsou to žadatelé o azyl, kteří procházejí azylovou procedurou. Nový azylový zákon obsahuje spoustu zpřesnění a je poměrně dobrý. Oproti předchozímu zákonu představuje zlepšení, protože se v něm např. objevuje možnost přiznat azyl z humanitárních důvodů. Není sice možné o azyl z humanitárních důvodů přímo žádat, ale humanitární důvody mohou sehrát určitou roli, aby byl azyl přiznán: např. pocházíli člověk ze země, kde by jeho existence byla velmi obtížná vzhledem k věku nebo nemoci.
Azylový zákon dále obsahuje ustanovení, která budou vyžadovat delší čas, než se v praxi nějakým způsobem zvládnou – konkrétně institut strpění. Oč přesně jde?
Pokud žadatelé neuspěli ve správním řízení, podávají žalobu k vrchnímu soudu. Po tu dobu, kdy se vrchní soud zabývá jejich žalobou, mají právo na určitou ochranu, která spočívá v tom, že mohou být ubytováni, získat peněžní dávky do výše životního minima, pokud jsou nemajetní, a mají právo na bezplatnou lékařskou péči. Z tohoto hlediska jsou na tom trochu lépe, protože v době platnosti předchozího zákona byli žalobci u vrchního soudu považováni za cizince. Zejména v případech, kdy neměli platné doklady, cestovní pasy, nemohli u nás jako cizinci pořádně obstát. Potřebovali garanci, platilo se za ně vízum, platil se za ně pobyt v uprchlickém táboře, jen tak se mohli nějakým způsobem dočkat rozhodnutí soudu na území ČR. Teď je to „ošetřeno“ o něco lépe.
Nepředstavují uprchlíci v této situaci vlastně „třetí kategorii“?
Právě. Nejdřív jsi žadatel. Správní řízení o poskytnutí azylu je dvouinstanční. Jeli tvá žádost napoprvé zamítnuta, podáváš odvolání (rozklad). Jeli zamítnuto odvolání, máš možnost podat žalobu k vrchnímu soudu. To je potom „třetí kategorie“ lidí, kteří mají vízum jen za účelem strpění, ale podle azylového zákona.
Horší variantu představuje institut strpění podle zákona cizineckého. Ten je určen cizincům, kteří pocházejí ze zemí, kam není bezpečné je vrátit, protože se tam např. válčí a v jejichž případě platí zásada „nonrefoulment“. Takoví lidé potom mají právo na bezplatnou zdravotní péči. Také je určen cizincům, kteří mají propadlé pasy a jimž brání ve vycestování objektivní, na jejich vůli nezávislé důvody. Těch se strpění týká po dobu, než si zařídí potřebné doklady. Velký problém ovšem spočívá v tom, že tito lidé nemají právo vůbec na nic. Jak si mají obstarat doklady a prostředky k vycestování, když nesmějí pracovat?
Vrátímeli se ke kategoriím, o kterých jsi hovořila, sluší se poznamenat, že žadatelé v uprchlickém táboře (v uprchlickém středisku) jsou po dobu vyřizování svých žádostí v péči státu. Kam jsou zařazeni ti, kteří obdrží azyl?
Jsou zařazeni do integračního programu, který představuje státní garanci a poskytuje za účelem integrace uznaných uprchlíků jistou finanční pomoc. Ta jim má především umožnit ve spolupráci s obcemi a okresními úřady získat byt. Prostředky jsou určeny k adaptaci určité bytové prostory, která se dá azylantům do pronájmu na dobu deseti let.
A kdo má v péči ty dvě kategorie uprchlíků na strpění podle azylového zákona a na strpění podle cizineckého zákona?
Tady jde o dvě věci. Ti, kteří získají vízum za účelem strpění podle azylového zákona, jsou stále pod ochranou státu. Pokud jsou nemajetní, mají právo na sociální minimum, a nemajíli kde bydlet, mají právo na ubytování a na nezbytně nutnou bezplatnou lékařskou péči. Ti tedy mají po dobu řízení u vrchního soudu relativně „vystaráno“. Ale poté, co vrchní soud rozhodne třeba o tom, že nevrátí jejich případ k přezkoumání první ani druhé rozhodovací instanci, je to podle zákona o azylu konec, a ti lidé mají opustit republiku. V naší zemi si totiž podle nových předpisů nemohou upravit pobyt podle cizineckého zákona.
Vízum za účelem strpění podle cizineckého zákona získávají cizinci, mezi nimiž jsou jak zamítnutí žadatelé o azyl, kteří nemají platné cestovní doklady, tak cizinci, o kterých já hovořím jako o uprchlících de facto. Zákon na ně však hledí jako na cizince. Jsou to lidé z krizových nebo válečných oblastí. Ze závažných důvodů utekli ze země původu, ale jejich případ není takový, aby se vešel do zákona o azylu. To znamená, že nemohou prokázat individuální pronásledování ze strany domovského státu, dané jejich politickým či náboženským přesvědčením nebo příslušností k nějaké pronásledované skupině.
A který státní útvar rozhoduje, kdo je azylant a kdo cizinec?
Azylové řízení probíhá na úrovni ministerstva vnitra. První instanci vyřizují právníci na Odboru pro uprchlíky ministerstva vnitra, což jsou civilní zaměstnanci tohoto ministerstva. Rozhodnutí pro druhou instanci, kterou podepisuje ministr vnitra, připravuje nezávislá komise, která se skládá ze zástupců státu i nevládních organizací, a zkoumá, jak bylo správní řízení vedeno a zda důvod k poskytnutí azylu je nebo není.
Překvapuje mě, že pro země, kde evidentně probíhají boje a etnické čistky, je potřeba prokazovat individuální pronásledování. To již neexistuje institut dočasného útočiště?
Existuje. Institut dočasného útočiště je v zákoně zakotven také. Původně byl poskytován na základě vládního usnesení, ale dnes je na něj za určitých podmínek nárok ze zákona. Domnívám se, že vstupuje v platnost poskytování dočasné ochrany, a to v mezinárodní shodě, protože se vždycky jedná o velikou emigrační vlnu, o kterou se pak dělí celá Evropa.
Počty uprchlíků u nás a v zemích západní Evropy jsou ovšem nesrovnatelně rozdílné.
Statistiky přesně neznám, ale myslím si, že úměrně k velikosti země se počty zas tak diametrálně neliší. Spíše se mi zdá, že západní Evropa se obává, abychom nebyli moc přístupní a nestali se po vstupu do Evropské unie branou příliš otevřenou všem migrantům. Fakt je, že jsme zemí, která byla po dlouhá léta transitní. Lidé se odtud pokoušeli dostat dál na západ, překonat hranice. Musela být posílena jejich ostraha – to samozřejmě hovoříme o situaci po devadesátém roce.
Ovšem např. Holandsko není ani územím ani počtem obyvatel o mnoho větší, a je tam přijatých uprchlíků jistě víc. Je to asi tím, že péče o uprchlíky tam má delší tradici. Nebo to souvisí s tím, že Holandsko byla koloniální země?
Souvisí to s tím, že Holandsko jakožto koloniální země muselo přijímat např. uprchlíky ze Surinamu, protože to byli v podstatě holandští občané. Mají tam početné menšiny jiných národností právě z těch zemí, kde působili jako kolonisté. I jejich azylová politika se ale v poslední době přitvrzuje, stejně jako třeba v Belgii či v Anglii. Přitvrzují leckde. Panuje jakási obava z takzvané ekonomické migrace. Ženevská konvence z r. 1951, která je základem všech azylových zákonů, vychází z politické situace období studené války a světa rozděleného železnou oponou. Dnes je situace jiná a je pravda, že v dezintegrovaných nebo krizemi zmítaných částech Evropy je spousta nešťastníků, kteří se dávají na útěk a z nichž mnoho přichází skutečně proto, že je ze země vyžene bída. Svět, který je na tom o něco lépe, se obává dezintegrovat svoje státy a společnosti tím, že by měl pojmout nešťastníky z celého světa. Vystihnout, kde spočívá rovnováha mezi mírou otevřenosti k pomoci lidem a schopností místní společnosti být tolerantní, je velice choulostivé. Když se totiž otevřenost přežene, stoupá samozřejmě xenofobní chování místních obyvatel.
Hovořili jsme o péči státu. Jistě také o jednotlivé kategorie uprchlíků pečují různé nevládní organizace. Můžeš povědět něco o situaci v této oblasti?
Již v roce devadesát se s pomocí našich holandských přátel z období Charty 77 ustavila nevládní skupina OPU – Organizace pro pomoc uprchlíkům. Pak se v roce devadesát dva otevřela v Praze kancelář UNHCR, zastupující Vysoký komisariát pro uprchlíky Organizace spojených národů. Pod patronací UNHCR působí v České republice další nevládní organizace. Na půdě Českého Helsinského výboru jsme začali pracovat s problematikou uprchlíků v roce 1992, a v roce 1993 tak vznikla naše poradna a také naše sesterská organizace SOZU – Sdružení Občanů Zabývající se Uprchlíky v Brně. Toto sdružení je pod finančním krytím UNHCR. To jsou tři hlavní české nevládní organizace zabývající se uprchlíky. Samozřejmě, že v průběhu let přibývá iniciativy jak z řad České katolické charity, tak od Diakonie ČCE. V roce 1998 se od nás oddělila skupina zabývající se integrací azylantů – Poradna pro integraci.
Zmínila jsi se o tom, že pomoc uprchlíkům je organizována v rámci České katolické charity a chystá se i v Diakonii ČCE. Vedle toho jsou tu však také jednotlivci nebo sbory. Ne všichni problematiku znají. Jak, kde a komu by mohli pomoci? Mohla bys zmínit nějaké konkrétní případy?
Stoupá počet žadatelů o azyl, a bylo by žádoucí, aby vznikala různá charitativní zařízení azylového typu na nevládní úrovni. Podle nového azylového zákona mohou účastníci řízení bydlet i v soukromí, a to znamená, že ti lidé budou stále víc a víc rozptýleni po celém území. Myslím si, že církve, které mají věřící po celém teritoriu České republiky, by mohly těmto lidem podat pomocnou ruku. Z našeho křesťanského poslání vyplývá povinnost starat se o lidi, kteří potřebují pomoc. Myslím si, že snaha těmto lidem pomáhat vyžaduje značnou citlivost. Je třeba se trochu orientovat v jejich specifické situaci, pochopit v jakém jsou psychickém stavu, vědět z jaké jsou země a jaká je jejich kultura. Mnohé věci, které jsou pro nás normální, jsou pro ně nepochopitelné, nepřijatelné. Nemůžeme jim pomoc vnucovat, ale pokud budeme nablízku, můžeme jim právě jako křesťané nabízet pomocnou ruku. Při prvních krocích, které musí vykonat v novém prostředí, které je jim samozřejmě cizí a často nepříliš příznivě nakloněno, nás mohou potřebovat.
Jde o jakési vyvažování xenofobie, která se vyskytuje v naší společnosti?
Přesně tak. Kromě toho je možné udělat spoustu konkrétních věcí. Pokud například někde žije uprchlická rodina, můžeme si všimnout, co by té rodině udělalo radost, pozvat je, popovídat si s nimi a pak jim případně poskytnout třeba nějakou pomoc, která vychází z jejích potřeb. Rady, pomoci a solidarity není nikdy dost. Každý z nás by si měl umět představit situaci, kdy se člověk celý život připravuje na klidné stáří, a pak ho válka vyžene ze země, a on se ocitne s jednou igelitovou taškou v cizině.
Chceš ještě něco dodat?
Chtěla bych se krátce zamyslet nad tím, co to je vlastně charitativní péče, protože zejména katolická církev byla postižena tím, že se nemohla veřejně projevovat a jakkoli působit. Demokratický moment, který máte vy zabudovaný ve své církevní struktuře, vám přece jen trošku umožnil se scházet, neztratit kontakt se světem. Katolíci byli zahnáni buď do vězení, nebo do naprostého soukromí. Neměli jsme možnost se nějak charitativně projevovat, kromě individuálních přátelských kontaktů mezi sebou.
Současná situace vyžaduje provozovat charitu s jistou mírou profesionality. V prvním plánu se často stane, že se člověk nadchne a narazí třeba na to, že ten druhý není tak otevřený. Nechce přijmout pomoc, tak jak já si ji představuji. S tím je potřeba se nějak vyrovnat. Nabízet, ale nenutit, necítit se ublížený, necítit se frustrovaný, když se chráněnec postaví na své vlastní nohy a jde třeba úplně jinou cestou, když mě dostatečně neocení. Není také žádoucí – jakkoli to může být svůdné – někoho k sobě připoutat a učinit závislým. Všechno by mělo směřovat k tomu, že člověk má mít maximální důstojnost, maximální svéprávnost a my bychom měli být pozornými, otevřenými průvodci, kteří konkrétnímu člověku nabídnou to, co on chce, to, co on zrovna v té chvíli přijme, co potřebuje. Také bychom se měli od něho učit. Kým je a z jaké kultury přichází – tím se obohatíme navzájem.
Za rozhovor poděkoval Pavel Hlaváč, koordinátor pro pomoc uprchlíkům.
Kontakt na Danu Němcovou: fax 02/22241295, tel. 24239455, Email: refug@helsincz.anet.cz