Nevyčerpávat se vlastními problémy

Číslo

Rozhovor s Janem Kellerem

Valná hromada Spolku evangelických kazatelů (SpEK) zvolila 3. února nového – v pořadí již třetího předsedu, humpoleckého evangelického faráře Jana Kellera.

S jakým očekáváním jsi přijal kandidaturu a posléze volbu za předsedu farářského spolku?

To je přesně otázka, kterou bych rád položil mnohým účastníkům poslední valné hromady SpEKu. Těm, co volili Mirka Pfanna, i těm, co volili mě. Co očekáváte od nového předsedy? Co očekáváte od nového výboru? Zdá se mně, že oni jsou první na tahu. Věc se má však tak, že nereaguji dost bystře. Ty se ptáš jako první. Tedy. Díky minulému moudrému vedení SpEKu jsem měl dost času na rozhodnutí, zda kandidaturu přijmout. Hovořil jsem s několika z nich, začal jsem tedy tušit, oč jde a jaké jsou asi možnosti. Poté, co jsem kandidaturu přijal a byl zvolen, se již jen těším na spolupráci se všemi ve výboru. Ten si valná hromada zvolila ze svých nejmladších členů, já mezi nimi věkově trčím. Nechci být brzdou v jejich pohledu na problémy, chci se však pokusit občas něco z minulosti připomenout.

Valná hromada, která tě zvolila, přijala mj. i apel kritizující nízké tresty pro vyšetřovatele V. Malého a V. Třešňáka. Měl nějaký ohlas?

Jsem rád, že jsem se stal členem výboru spolku, který opět naznačil, že stejně jako v minulosti, ani nyní se nechce vyčerpávat svými vlastními problémy. Vždycky patřilo k základní povaze kazatelského spolku, že viděl svět kolem sebe a byl ochoten angažovat se v problémech dění ve společnosti. Právě tebou zmíněný apel je velmi potřebný ve společnosti, která trpí neschopností jasně označit věci nemravné a oddělit je od mravných. Neumí to u dění v naší minulosti a neumí to ani v dění současném. Důsledkem toho je možná i skutečnost, že jsme na dopis odeslaný Soudcovské unii České republiky nedostali žádnou odpověď. Jinak jsem slyšel několik kladných reakcí na náš dopis, především na základě jeho odvysílání na stanici Svobodná Evropa. Výbor SpEKU se bude muset rozhodnout o dalším jednání v této záležitosti.

Myslíš, že by se SpEK vzhledem ke stavu, který sdružuje, měl trvale soustředit na nějaký druh společenské problematiky?

Nevím, proč by měl být nějaký druh společenské problematiky preferován jen kvůli naší profesi či našemu stavu. Hlavně, abychom moc nepokulhávali za jinými a uměli se ozvat a už jako spolek či jako jednotlivci moudře a s vědomím, že též nejsme bez másla na hlavě. Snad ta mravnost, poctivost by v současnosti vyžadovala větší pozornost.

Spolek obnovil svou činnost prakticky po převratu. Co se mu za deset let podařilo? Co bys chtěl na jeho práci či zaměření změnit?

Na změnu je vždy času dost. Problémem číslo jedna každého nového vedení je asi schopnost nejdříve dobře navázat na to, co bylo, oč se snažili ti před námi, co je „rozpracováno“ a co dobře zavedeno. V zásadě se však domnívám, že vedení nemá za úkol především měnit zaměření jakéhokoliv seskupení, ale vnímat hlasy členů a pokoušet se je utřídit, dát jim prostor a pokusit se na jejich základě o jakýsi zřetelný výraz spolku. – Přiznám se, že jsem trochu zaskočen otázkou, co se spolku za deset let podařilo. Nevím. A nevím též, proč nevím. Fakt je, že jsem se o spolek začal více zajímat (kromě toho, že jsem se stal jeho členem před těmi deseti lety) až ve chvíli, kdy mi byla naznačena možnost kandidatury a člena výboru. Možná i proto bych chtěl ve výboru SpEKu zdůvodnit potřebnost aktivnější informovanosti všech členů o činnosti spolku.

Jak vůbec vidíš současné postavení farářů? Pociťuješ nějaké naléhavé stavovské problémy?

V letech po roce 89 došlo k hlubší změně v postavení farářů než v letech vydání komunistických církevních zákonů. Tehdy se jednalo o vnější tlak na církev, která však byla válečnou zbožností v mnohém vnitřně posílena. Důsledkem roku 89 je otevřenost společenského prostoru a nové vnitřní zakotvení veškerého dění, tedy i církve musí hledat nově své postavení ve společnosti a stejně tak faráři. Současné požadavky na církev vyžadují šířeji a bohatěji strukturovanou práci v církvi. Miloš Rejchrt už to naznačil v březnovém čísle Českého bratra. A činnost farářů mimo tradiční prostor sborů je bezpochyby důležitá. Právě v tomto pohledu však asi bude příčina mnoha růzností v pohledech na práci faráře nejen v církvi, na jeho postavení, služební zařazení a také na hodnocení jeho práce a v neposlední řadě na jeho mzdu. Že platy stavu farářského jsou mizerné, je jasné. Jako farář se s tím smiřuji a nadávat nebudu. Jako předseda spolku farářů však mlčet nechci a ani asi nemohu. Nemohu nevidět, že sekretářka starosty malého města je lépe finančně ohodnocena než mnohý člen spolku, jehož jsem předsedou. Starci před důchodem se o věci mluví snáz než mladým kazatelům. K této otázce asi stavovská organizace mlčet za současného stavu nemůže. Zvl když se platová situace farářů v jednom seniorátě řeší jakýmsi přerozdělováním částí osobních příplatků, někomu se přidá na platě, co se jinému sebere. No to je trochu nehorázné. Kdo může určit pravidla takovéhoto počínání?

Myslíš, že se během uplynulých deseti let ukázalo, které zkušenosti, důrazy, poznatky z doby fungování (evangelické) církve za komunistů jsou trvale nosné? O které by měl pečovat SpEK?

Asi se vrátím k tomu, co jsem již řekl. Každá organizace, každý spolek má budoucnost vždy jen tehdy, nebudeli se vyčerpávat sám sebou, ale bude-li vidět své okolí, bude-li se snažit porozumět jeho problémům a bude-li též pro jeho dobré také chtít něco udělat. To platí o jednotlivci, o církvi i o SpEKu. Ostatně, které chvíle církve a jednotlivců lze označit za nosné? Snad ty, když měli lidé sílu v zaměstnání, ve svém okolí postavit se proti zlu, když se uměli zastat druhého, když překonali své sobectví a viděli dál, než dosahovala jejich vlastní potřeba, když se tak zvaně pletli do věcí, do nichž jim nic nebylo. A tak to bylo asi s celou církví.

Vrátil ses do farářské služby po 15 letech. Cítíš nějaký posun – v pojetí práce, v očekávání sboru – nebo jsi jen naskočil zpátky?

Opět už naváži na předchozí. Posun tu je, samozřejmě. Mimo jiné se učíme ve sborech i v církvi chovat tržně, a moc nám to nejde. Jinak nemáš pravdu s těmi patnácti lety. Bylo jich šestnáct. Ale máš pravdu s tím naskočením zpátky. Nechtěl jsem, ale zatím se mně nepodařilo než naskočit. Třeba právě ta vaše volba mě k něčemu rozumnému vyprovokuje.

Po převratu jsi dvě volební období starostoval v Jimramově. Jaký byl přechod od starostování k farářování? Zužitkuješ zkušenosti ze samosprávy?

Jestli takto se prožívá přechod, tak je to krásný prožitek. Jednak proto, že jsem se vracel k povolání, k němuž jsem cítil svou vázanost, či jemuž jsem se cítil být dlužen a potom i proto, že mě přestaly strašit miliony, neustálá obava, co jsem zase zapomněl vyřídit a kdy mně zas přijde někdo vynadat. Ne, na starostování vzpomínám rád, zvl na jednání zastupitelstva, kde jsem se setkával se zájmem a převážně s dobrým zvažováním věcí a s ochotou k nesení spoluodpovědnosti. Vlastně jsem přešel od jednoho dobrého k druhému dobrému. A jaké zkušenosti zužitkuji? Nevím. Ale nechci zapomenout na to, jak člověk neustále cítil svou postradatelnost ve funkci, nechci zapomenout na důležitost potřeby informovat vždy všechny účastníky i pozorovatele dění a snad i na to, že pěkné společenství je i mimo církev.

Děkuji za otázky.

A já děkuji za odpovědi. Tomáš Trusina