Jaroslav Seifert se ve své „nobelovské“ přednášce zmiňuje o specifické roli poezie v kulturním životě českého národa. Zvláštním dokladem jeho tvrzení se v posledních dvaceti letech staly písně, které sehrály úlohu bezmála podobnou jako písně v době husitské. Nemyslím teď na působnost písni Zlatých slavíků - to byla většinou řeč vítězů, kterým se podařilo prorazit za cenu přizpůsobení se vkusu normalizátorů i normalizovaných. Myslím na písně, které zpívali písničkáři umlčovaní, ale neumlčení.
Bylo jich poměrně dost, mimo církev i v církvi. Písně těchto zpěváků se staly lakmusovým papírkem, který signalizoval, čím lidé žijí, ale zároveň byly ještě něčím mnohem víc: povzbuzením k pravdivému životu. Jak tyto písně vkořenily do duší a myslí posluchačů, to ukázaly nedávné koncerty Karla Kryla, Sváti Karáska, Jaroslava Hutky a dalších. Tisíce lidí tyto písně znalo a zpívalo spolu, ačkoli našimi sdělovacími prostředky byli do 17. listopadu tito autoři buď ignorování nebo pomlouváni. Je zcela nepopiratelné, že vedle samizdatové produkce, vedle úctyhodné činnosti Charty 77 a jiných nezávislých iniciativ byly to právě písně umlčovaných zpěváků a hudebníků, které přinášely světlo pravdy a naděje. Těžko už dnes zjistíme, kolik se za posledních dvacet let konalo neoficiálních festivalů, soukromých rockových koncertů, vystoupení písničkářů v bytech, stodolách, kostelích, na farách i pod širým nebem.
Možná se mi tímto podaří vyprovokoval někoho, kdo se na tuto problematiku podívá z jiného úhlu a přečteme si zde článek o písních třeba Ivana Hofmana, Karla Kryla nebo DG 307. Sám chci upozornit na písně, které vytvořili někteří faráři českobratrské církve evangelické, např. Sváťa Karásek, Miloš Rejchrt, Bohdan Pivoňka (v letech osmdesátých k nim smíme přiřadit Štěpána Hájka a Zdeňka Šorma). Nejdůležitější není, že písně těchto autorů přesáhly hraníce jedné církve. Daleko významnější je, že tyto písně prokázaly svou životnost a prokazuji ji i dnes. Proto také Protestant již od prvého čísla své čtenáře s nimi seznamuje. (Písně jsou přetiskovány většinou ze samizdatové publikace „Nová píseň“.)
Písničky těchto autorů jsou svědectvím, že jsme žili v normalizované církvi uprostřed normalizované společnosti. Konsolidační diktát na nás skutečné doléhal „každého rána, na každý den“. Jenomže ta široká brána se otevírá i dnes. Už se sice nemusíme bát StB, ale pozvání k pohodlné široké cestě slyšíme na každém kroku. Dýchá se nám volněji, ale zdaleka jsme se nevymanili z pout totalitního způsobu myšlení i jednání. Totalita na sebe bere zas nové převleky. Lidská srdce nelze změnit nějakým administrativním nařízením, ani zvolením charakterního prezidenta či nového parlamentu. To vše jsou jen předpoklady a garance pro svobodnější život. Svobodu opravdovou si ovšem musíme „každýho rána, na každý den“ vybojovávat vždy znovu. Jsme na cestě, ne u cíle. Písničky odkazují k horizontu, k němuž stojí za to směřovat — „každý, kdo lásku má a pevnou víru, kde Tesař díru nechal dobře ví“ (Protestant č. 1). Otevírají pro tento horizont oči, jsou pozváním k životu v pravdě. Jsou výzvou k odmítnutí lži a předsudků, které na nás dorážejí i dnes.