Věřte mi, já o tom vím svoje. A zvlášť tady, v Gerase – mezi všemi těmi Izraelci, to není žádná legrace. Teda pasení samo o sobě není až takový problém. I Izraelci odjakživa pásli svoje stáda – ovce, kozy, krávy. Tak to prý dělali od nepaměti i jejich předkové. Adamův syn Ábel, praotec Abraham, Mojžíš a všichni ostatní. Dokonce i jejich nejslavnější král, David, byl na začátku takovým pastýřem. A zdá se, že Hospodin – Bůh Izraelců, našel v tomto jejich živobytí zalíbení. Vždyť to byl on, kdo jim slíbil, že je přivede na travnaté nivy a dá jim svěží a bohatou pastvu. Musím uznat, že na tom jejich náboženství asi něco bude. Vždyť tady, v okolí Gerasy, všechny dobré pastviny spásají právě izraelská stáda ovcí.
S námi, pastýři prasat je to docela jiné. Tam, kde dobrá pastva končí, začíná kamenitý svah. Na tomhle svahu se najde sotva pár obschlých bodláků. To je naše místo. Jinam nesmíme. To by nás hned izraelští pastýři vyhnali. Proč? Protože podle těch jejich svatých knih jsou totiž naši vepři nečistí. A nejen oni. I my jsme pro ně nečistí. Když jdeme po ulici, všichni se nám obloukem vyhýbají. Asi si myslí, že by jim přineslo smůlu už to, že by se o nás náhodou otřeli. To jim nahání úplnou hrůzu. V hospodě by si vedle nás nesedli, do synagogy nás nepustí, dokonce i ženu si můžeme vzít jen takovou, která se narodila mezi námi.
Řeknu vám, nám – pastýřům prasat vážně není co závidět. Ono, po pravdě řečeno, na té nečistotě něco je. Jen si to vezměte. Když jdete kolem jiného stáda, zavane na vás zemitá, ale přece jen ne úplně nepříjemná vůně. Děti hned utíkají blíž, aby si mohly pohladit malé ovečky nebo nakrmit tele. Ale naši vepři fakt smrdí. To je mimo diskuzi. Smrad od stáda se táhne pěkně daleko. A náš život se táhne stejně jako ten smrad.
Kolikrát jsem si už říkal, jaká by to byla krása, kdyby se dalo z tohodle živoření nějak uniknout. Vysvobodit. Nějakým kouzlem odčarovat všechny ty smradlavé vepře, aby už navždy někam zmizeli. Rozlomit tu páchnoucí slupku pastýře prasat, ve které jsme celý život uvěznění. Roztrhat řetězy a někam utéct. Zrovna tak, jak to dělá támhle ten místní blázen. Bydlí tady, jen pár metrů pod svahem, tam, kde jsou hroby. Vlastně je na tom docela podobně jako my. Ani k němu by si v hospodě nikdo nepřisedl. To dá rozum. Je to totiž mešuge. Musí zůstávat tady, daleko od lidí, od vesnice, od dobrých pastvin. I na něho zbyly jen nečisté hroby, ve kterých ho navíc každou chvíli někdo sváže řetězem, aby tolik nevyváděl. Moc platné to teda není. Každý řetěz totiž ve své zuřivosti roztrhne. Tolik touží po svobodě. A pak běhá sem tam a mlátí se kamenem do držky, úlomky řetězu se řeže do předloktí, jak kdyby potřeboval ochutnat vlastní krev, aby aspoň na chvíli cítil, že je doopravdy živý. Že není jen přízrak. Jako by tou svou krví chtěl nakrmit a probrat k životu nějakého boha, který by ho konečně vysvobodil. Ale žádný bůh nepřichází. Ani k němu, ani k nám. Ten chodí asi jen k čistým Izraelcům. A tak toho blázna nakonec vždy znovu chytí a zacvaknou do nového řetězu. A my se tady stále motáme kolem svých prasat. Asi to tak prostě musí být, že na světě vždy zůstává skupina těch, kdo prohrávají. Legie nečistých zatracenců…
Jenže já si tady filosofuju, a támhle dole se, koukám, začíná něco dít. Prasata jsou celá neklidná, běhají sem a tam, kvůli kvikotu teď nic neuslyším. Copak se to tam děje? Od jezera jde nějaká delegace. Takových lidí, to jsem tu už dlouho neviděl. Na břehu je nejmíň deset lodí. To si teda museli dát, vždyť v noci byla tak hrozná bouřka. To měli teda z pekla štěstí. I když, jak se to vezme. Vylodit se právě tady, to není žádná výhra. Ten chlap vpředu vypadá trochu divně. A jak se kolem něj všichni točí a hrnou se k němu. Úplně jako vepři za mnou, když jim nesu zbytky od jídla. To bude asi nějaká celebrita, nějaký důležitý hlavoun. Možná učenec. Na takový si Izraelci vždy potrpěli.
No, a to by mě vážně zajímalo, co si teď ten učenec počne. Protože, jestli se nepletu, tak támhle se na něj už vyběhl podívat náš místní mešuge. To bude mela. No jo, úplně se k němu řítí, krev mu cáká z huby, to se asi zase třískal kamenem. To je teda smůla, že ti vepři tak děsně kvičí, není slyšet ani slovo. A všichni ti delegáti koukají jak opaření. Tohle asi nečekali. To nemůže dopadnout dobře. No teda… Teď to skoro vypadá, jako kdyby mu ten blázen rukou ukazoval někam sem. Na mě, na moje stádo…
…No doopravdy, přesně takhle, jak jsem vám to vyprávěl, se to semlelo. Byla to hrozná rychlost. Ani teď si nedokážu přesně vybavit, co se v tu chvíli vlastně stalo. Jen vím, že v jediném okamžiku se celé stádo, dobrých dva tisíce vepřů, obrátilo směrem k útesu a dali se do běhu. Asi jsem na ně zkoušel i volat, ale stejně to nebylo nic platné. Než jsem se vzpamatoval, byli už všichni pryč. Jak očarovaní. Hned jsem se rozběhl dolů k tomu chlapovi. Určitě v tom měl prsty. Jenže tam si mě nikdo nevšímal. Všichni se točili kolem toho našeho blázna, utírali mu krev a povídali si s ním. No vážně! Nevymýšlím si. Normálně s ním mluvili, a on na to úplně normálně odpovídal. Jako kdyby se nechumelilo.
Tak jsem se radši sebral a šel do vesnice. Nejdřív jsem se celý klepal strachy a měl vztek. Co teď budu dělat? Co se mnou bude? Moje stádo je pryč! Ale jak jsem tak šel, najednou do mě vjela úplná radost. Vždyť přesně o tomhle jsem tolikrát snil. A nevěřil jsem, že by se to někdy mohlo doopravdy stát. A teď… Co teď? Teď přece můžu dělat cokoliv. Odejít, začít nový život. Bez smradu, bez nečistoty. A jak ta radost ve mně rostla, řekl jsem si, že o tom musím honem říct všem ve vesnici. Běžel jsem do Gerasy a těšil se, jak jim tu velikou novinu oznámím. Nevím už, kde se to úsloví vzalo, ale tady u nás, na severu, se říká, že pastýři jsou poslové dobrých zpráv. A přesně tak jsem se cítil. Jako posel nesoucí dobrou zprávu.
Ale řeknu vám rovnou, že to jsem se přepočítal. Ne že by mě neposlouchali, to ne. Hltali každé moje slovo. Pak se ale najednou začali mračit a nadávat. To prý takhle nejde, aby si jen tak někdo připlul z druhého břehu a začal tady u nás uzdravovat blázny a topit prasata. Úplně jim lítaly jiskry zočí. A já na to: pročpak by to nešlo? Nebylo by to krásné, kdyby tady u nás, v Gerase, konečně zmizela všechna nečistota a trápení? Ale lidi na náměstí mi na to povídají: Jenže, když nezbude nikdo nečistý, tak jak se pak pozná, že my, my jsme čistí? Co by to bylo za spravedlnost? V žádném případě! Ten chlap musí z naší země zmizet!