(k recenzi Petra Tureckého Kdo je zlý? v Prot. 1/11)
V článku Petra Tureckého se objevuje řada nepřesných tvrzení. Např. „Nenávist mezi Araby a Židy tak byla vytvořena uměle“ (Angličany). A dále „Ještě v roce 1925 nebylo ani stopy po nějaké arabské nenávisti k Židům.“ Ve skutečnosti k prvním rozsáhlejším konfliktům v Palestině začalo docházet od roku 1920. V dubnu zaútočili v Jeruzalémě Arabové – 5 mrtvých a 211 zraněných Židů a 4 mrtví a 32 raněných Arabů. Další konflikty propukaly např. v Tel Avivu, Jaffě a Hebronu. Nenávist mezi národy přeci není třeba „vytvářet uměle“. Nacionalismus je vždy dostatečným důvodem k nepřátelství a v Palestině je to navíc boj o území a o zdroje. Náboženské důvody zde též hrají jistou roli, ale je třeba říct, že Židům se pod vládou muslimů žilo lépe než v křesťanských zemích, kde byli po celá staletí vystavováni pogromům. V islámu měli Židé a též i křesťané chráněný status dhimmíj, tj. „lidu knihy“.
Není třeba mít jakékoliv iluze o evropských kolonialistech od Lisabonu až po Vladivostok, přičemž obecně lze říct, že čím nižší byla úroveň centra, tím ubožejší byl stav periferie. V tomto kontextu jsou na tom Angličané poměrně dobře, ale ve zmíněném článku je nasazována Angličanům „psí hlava“, až to skutečně připomíná „marxistické pojetí dějin“.
Po židovských povstáních v Palestině byla většina obyvatel vyhlazena, prodána do otroctví či uprchla. Arabové přicházející v 7. století nacházeli vylidněnou zemi, kde zůstalo pouze asi 5 000 Židů. V židovském národě sílila myšlenka na návrat do Svaté země, ale navrátilci z prvních přistěhovaleckých vln v 19. století tam přicházeli většinou zemřít, protože se nedokázali vyrovnat s podnebím a tvrdými podmínkami. Sionistické hnutí postupně dokázalo přistěhovalce zorganizovat a vybavit potřebnými prostředky a odborníky. Bažiny byly vysušovány a pouště zavlažovány a osadníci se mimo měst usazovali také v kibucech. Příznačné je, že židovské přistěhovalectví přinášelo pracovní příležitosti a zvyšování životní úrovně též pro Araby.
Po první světové válce byla Palestina jako území poražené Osmanské říše svěřeno do mandátní správy Velké Británie. Britové zde byli pod velkým tlakem svých spojenců Arabů, kteří zuřivě protestovali proti přílivu židovských přistěhovalců. Zároveň mnozí britští protestanti podporovali jako znalci bible právo Bohem vyvoleného národa na návrat do Svaté země. Postavení Británie za války bylo velmi komplikované, ale nakonec se jí podařilo vybalancovat svou pozici tak, aby nebylo oslabeno její válečné úsilí. Území ovládané Afrikakorpsem bylo nebezpečně blízko a velkým úspěchem zde bylo, že obě strany konfliktu zachovaly Británii loyalitu.
Po druhé světové válce čelila britská správa teroru jak z arabské, tak ze židovské strany.
Arabové chtěli přistěhovalectví Židů zcela zastavit. Britové, aby vyhověli požadavkům svých arabských spojenců, přistěhovalectví alespoň omezovali. Pokoušeli se o přímé jednání Arabů se Židy, ale zcela neúspěšně. Docházelo k velkým tragediím při zadržování lodí a Británie čelila morálnímu nátlaku celého světa a jistě si hluboce oddechla, když v OSN bylo odhlasováno ukončení Britského mandátu a rozdělení Palestiny na část arabskou, židovskou a území pod mezinárodní správou.
Dne 15. května 1948 byl vyhlášen vznik státu Izrael. Okolní arabské státy rezoluci OSN neuznaly a již 14. května zahájily první arabskou válku s cílem zahnat Židy do moře. Izrael se ubránil a ve druhé válce „šestidenní“ rozšířil své území do stávajících hranic.
„Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu:
Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece velké řece Eufratu…“ Tento text je svým významem shodný jak ve Starém zákoně, tak i v Koránu. Judaismus, křesťanství a islám jsou abrahamovská náboženství. A zde je jeden až neskutečný problém. Všichni uznáváme jednoho Boha za stvořitele a Abraham je pro nás praotcem. Proč bychom se tedy vlastně jednou, snad v daleké v budoucnosti, nemohli mít rádi?
Jaromír Hájek, Litoměřice