Listuji páteční přílohou Lidových novin. Všimnu si roz hovoru, ve kterém mě zaujme sdělení zpovídaného, že naposledy četl nového Lyotarda a že má doma celého Derridu. Na fotografiích známá tvář, takže se začtu víc a víc. To už zjišťuji, že čtu rozhovor s ředitelem Televize Nova Vladimírem Železným.
Nemohu tomu věřit, ale některé jeho myšlenky jsou mně dost blízké. Zejména odpověď, že postmoderní svět je hlubinně nepříjemný pro českého intelektuála. Český intelektuál byl odsouzen izolaci, do které jej uvrhl totalitní režim. Disent zvláštním způsobem konzervoval postupy, které už dávno byly ve zbytku světa přežité. Když se zpětně podíváte na disidentskou kulturu, literaturu, zjistíte, že jako trvalejší hodnota toho zbývá málo.
Muž, jehož osobu neoblibuji a jeho TV ještě méně, mně náhle promluvil z duše. Ze by padl svůj k svému? Anebo tajná spřízněnost pobloudilých a jejich bludů? Svou kritikou českého intelektuála se – podle mého názoru – výtečně trefil i do českého teologa a české teologie vůbec.
Myslím si, že i pro českého (evangelického) teologa a pro českou (evangelickou) teologii je hlubinně nepříjemný postmoderní svět, pokud ho chápeme ve smyslu analýzy, ne-li prognózy, a nikoli vytyčeného programu či ideálu.
Aby teologie byla teologií, musí – podle mne – text teologie do sebe integrovat kontext situace. Inkulturační tendence ve světě proklamují dokonce tzv. „regionálnost“ teologií. V tomto smyslu lze mluvit i o „české evangelické teologii“ jako o teologii lokální. Měla své vynikající postavy (Daněk, Hromádka, Souček), měla i solidní pokračovatele mezi jejich přímými žáky. Ale tím to končí. Tvrdím zcela nesmlouvavě, že česká protestantská teologie svého času existovala, zatímco dnes tu vůbec žádná není. Proč?
Rozhlédněme se po třech polích, kde bychom mohli pěstování teologie očekávat.
1. Nikoli jako representant, ale pouze jako obdivovatel českého teologického disentu, chovám dosud vděk ke všem oporám a jistotám z oněch neblahých normalizačních časů, jejichž texty jsme si opisovali a vyměňovali. Dnes už se to ale většinou nedá číst. Jejich doba jako by tehdy skončila. Dnes buďto neříkají nic, anebo nemají co říci. Jako by sebe „zakonzervovali“ do onoho přežitého světa. Opovažuji se říci, že vydávání spisů Boženy Komárkové je důležité, ale má cenu spíše historickou než aktuální nebo perspektivní. Mohl bych pokračovat dál a k své lítosti se neurvale dotknout svých přátel a někdejších opor a jistot. Přesto vyjadřuji pocit, že zůstali žít duchovně někde jinde a v jiných časech než v tom, s čím se vyrovnává okolní západní i rozvojový teologický svět, reagující na globálně aktuální podněty dneška.
2. Nemohu vědět, co teologického probíhá přímo v útrobách evangelické bohoslovecké fakulty. Mohu jen trochu vystopovat, co odtud přesáhne z nitra ven na veřejnost. A tady se mi zdá, že je toho žalostně málo nebo takřka nic. To, co se dosud ke mně dostalo, nedokládá, že by se tu něco teologického řešilo. I časopis Teologická reflexe jako jistá platforma, nabízející „co dům dal“, ukazuje, že dům toho dokáže dát dost málo, co by stálo za pozornost. Není divu, že v církevním prostředí, v ekuméně i na veřejnosti upadá česká evangelická teologie do bezvýznamnosti. Možná že jde o ctižádost fakulty, být akademickou institucí sama pro sebe, zpřístupňovat studentům základní teologické vědomosti, zkrátka zajišťovat pensum a klišé standardní teologické výuky. Je to nepochybně vědecké bádání, ale je to asi také scientistická esoterika, která je po pěti letech studia málo použitelná, takže potenciální zaměstnavatel – církev – musí zavádět roční vikariát. Je to zřejmě teologie jako vědecké zkoumání a badatelské studium toho, čím teologie bývala dříve, a nikoli teologie jako setkávání starých textů a nových kontextů.
3. Jako církev – svými faráři a laiky – nabízíme společnosti poměrně úctyhodné dílo Diakonie a trochu něco málo školství. My faráři jsme rozptýleni do nepřeberných aktivit – od politických přes pedagogické po terapeutické. To jistě patří k naší práci. Ale není to už teologie, co by dnes reflektovalo, normovalo i orientovalo charakter a typické rysy duchovenského povolání. Bez teologie trvale sledované a soustavně pěstované se obejdou faráři i jejich sbory. Výsledkem je praktikantství a bezkoncepčnost, nedomyšlenosti a zahlcenost banalitami v celocírkevním rozměru. Synody, stravující stále více času a energie, nás pak zahlcují desetistránkovými seznamy svých usnesení, bez nichž bychom se také dobře obešli a nezávisle na nich fungovali. Ani na bázi Spolku kazatelů nelze vést teologické rozhovory, protože faráři nemají a tudíž nekladou důstojná teologická témata.
Jestliže úporně hledám, pak nedokážu na naší teologické scéně najít víc než historizující konfesijní šovinismus, exegetický fundamentalismus, barthianskou nostalgii a zvětralou civilní interpretaci. Je-li mé vidění přesné a správné, pak vím, že je děsivé. Vidí jen ubohé zbytky někdejší úctyhodné práce české evangelické teologie, která se kdovíproč vyčerpala a která patrně ani nemá na nový tvořivý rozběh.
Jako truchlící pozůstalý oznamuji v hlubokém zármutku, že nám postupem času umřela česká evangelická teologie. Čest její památce.