Ivan Klíma: Poslední stupeň důvěrnosti, vydalo nakladatelství Hynek 1996
Klímův román o evangelickém faráři, který přestane věřit a má milenku, na sebe jistě soustředí pozornost evangelických čtenářů a nejen jich. Náhledy na toto literární dílko se už nyní rozevřely do vějíře, od popuzených až po přejné. Přiznám se, že pro mne byla nová Klímova knížka především zklamáním. Mé zklamání však nepramení ani z uraženosti, jak si někdo může něco takového dovolit napsat, ani z pocitu, že se tím ubližuje církvi, když se vypíše příběh o faráři, který se zhroutí do nevěry i nevíry. Samozřejmě, je to dnes poměrně módní téma. Přesto se mi zdá, že tento moment je jedním z mála kladů knížky, toto upozornění na lidskou křehkost. Vždyť co víme o sobě, o člověku, o tom jak obstojíme v životě. Své zklamání vyjadřuji v připojených poznámkách.
Ta první: Román se mi četl velice nesnadno. Děj se posunuje až „hlemýžďovitě“, či spirálovitě, a ta spirála je stlačená jak péro od vzduchové pistole. Odhadoval jsem, co přijde na další, páté, sté straně a nepletl jsem se. Čtenář nezažije překvapení, od začátku je jasné, jak to dopadne.
Druhá poznámka: Postavy románu působí značně „dojímavě“, sladko i hořkobolně, až plačtivě. Téměř všechny jsou k politování, včetně té hlavní. Netvrdím, že člověk k politování není. Proto se nad ním Bůh slitoval. Zde však jde o něco jiného. Ulepený smutek, prostupující každým dnem, žití bez radosti, veselí a naděje, pod tlakem jakéhosi „musím“. Nevím, zda takto autor vidí evangelické faráře a jejich církev a společnost vůbec, nebo se chce zavděčit určitému druhu čtenářek?
Třetí poznámka: Protagonisté románového příběhu Klímova jsou nadmíru přetíženi. Je na ně nahrnuto kde co. Vše co se stalo, co se událo, co člověka naší doby může potkat, je potká. Hlavní postava, farář Vedra působí v tomto smyslu jak věšák. Pochází z rodiny, která je pronásledovaná. Otec vězněný za protektorátu, pak v komunistickém kriminále, po propuštění se snad stává agentem StB a vlastní milenku. Matka je trpitelkou. Vedra se ožení s milující ženou, ale ta mu záhy zemře na rakovinu. Zbude po ní dcera. Znovu se žení. Jedná se o sňatek z rozumu. Jeho druhá manželka má nelehký osud až po to znásilnění. Vedra musí odejít z politických důvodů ze svého farářského místa v Praze kamsi na Vysočinu. Po smrti své první ženy se vrací do Prahy. Sám o to požádá okresního církevního tajemníka, aby se přimluvil u těch mocných. Od revoluce je v plném rozletu. Pracuje v televizi, rozhlase, jezdí do vězení, přitom dobře dělá svoji farářskou práci. V restituci dostane zpět dům na Václavském náměstí. Rázem se stane bohatým člověkem. Vedle toho je všestranně nadaný. Je zdatným horolezcem, vynikajícím hudebníkem a skvělým řezbářem. Od počátku pochybuje o své víře a o svém povolání. Dcera z prvního manželství v osmnácti letech začne drogovat a nakonec otěhotní s propuštěným vězněm, o kterého se Vedra stará. V závěru knihy potká našeho hrdinu srdeční infarkt, který vede Vedru k přiznání své nevíry v Boha milence Báře. (Mimo poznámku: To je poslední stupeň důvěrnosti.)
Čtvrtá poznámka: Nejvíce zájmu se asi soustředí na farářovu mileneckou avantýru. Nepopírám, že něco takového je možné, a že se to stává i mezi faráři. Zde je to však jakýmsi východiskem z nouze. Smutný farář, ubitý svou vůlí věřit a dělat co má, omrzelý svou hodnou, ale nudnou manželkou, prorazí kruh, ve kterém je uzavřen, nebo lépe – je svojí milenkou z něho vytahován, nebo ještě lépe, oba chodí dokola, chvíli v kruhu, chvíli venku, oba ukřivdění a unaříkaní. Jeden si stěžuje druhému, že je nemá nikdo rád. On ji utěšuje tím, čemu nevěří – Boží láskou, ona svojí láskou k němu, až si na závěr utěšitelské role vymění. To vše je protkáno sexuálními scénami, které vrcholí milováním v parku. Takto vymalovaný milenecký vztah faráře a architektky Báry je cítit barvotiskem.
Pátá a poslední poznámka: Největší neštěstí románu, kvůli němuž jsem svolil tyto nesourodé poznámky napsat, je bohoslovecké myšlení hlavní postavy. Farář Vedra je tu představen jako vzdělaný muž (cituje např. K. Bartha). Přitom působí jako moula, který si neví rady s triviálními teologickými otázkami. Syn Marek ho neustále trápí dotazy o vesmíru, jak vznikl, že to přece tak jednoduché, jak to popisuje bible, nebylo. Tento problém se tu opakuje jako refrén nejen v ústech synových, ale za chvíli i v ústech samého faráře, někdy i v košatější podobě: „Jak je možné, aby Bůh stvořil nekonečný vesmír a přitom se vtělil do jakéhosi ubožáka v Palestině a umřel na kříži?“ Vedra se nejprve pokouší odpovědět, ale působí zcela nemohoucně, jeho odpovědi se míjí, mluví jak farář 19. století zaskočený pozitivistickou vědou. Napravuje to snad jen poznámka: „Podstata biblické zvěsti netkví v tom, jak se vyvíjel život, ale v tom, jak se má žít.“ To však je žalostně málo. Platí to i o různých otřepaných otázkách minulosti (později užívaných protináboženskou propagandou) nad dogmaty a vyznáním církve, které si románová postava faráře klade se svým kolegou Martinem (připouštím, že to byly problémy našich dědů a pradědů): narození z Panny, vymýtání démonů, zázraky s chleby, „ukonejšení“ rozbouřeného moře… Velký problém ve farářových úvahách hraje Mariino panenství. Další neodpustitelnou bohosloveckou zpozdilostí nešťastného Vedry je jeho dualismus. Neustálé meditace o tom, kam duše zalétne, až umřeme. To bych od evangelického bohoslovce své generace nečekal. V knize narazíme i na úryvky Vedrových kázání, které zase působí jako suchá, „ortodoxní“, prkenná dogmatika k neposlouchání. A hned táž postava tiše přitaká k liberálnímu výkladu o Ježíšovi, který je kvalifikován jako příklad lásky nebo příklad morálky. „Co zůstává, je mravní poselství horského kázání,“ které však, k lítosti faráře Vedry, nic pro dnešní lidi neznamená. Málo však na tom. „K ukřižovanému Ježíši si lidé v duchu prastarých mýtů a archetypů přimysleli jeho královský a zároveň božský původ,“ medituje Vedra. „V oblasti, kde Ježíš žil, působil a byl ukřižován, lidé po tisíciletí obětovali svého krále, obětovali ho v důvěře, že se znovuzrodí. Předtím, než ho usmrtili, ho zavěsili mezi nebe a zemi. Jeho tělo pak snědli, krev vypili, aby se na jeho znovuzrození podíleli i svým vlastním znovuzrozením. Ježíš… zemřel zavěšen mezi nebe a zemi…, a jeho smrt měla otvírat bránu do království nebeského, kam znovuzrozen, jak říkáme, vzkříšen, vstoupil. A my podnes symbolicky pojídáme jeho tělo i krev, abychom se na jeho vzkříšení podíleli.“ Nemá to cenu komentovat. Jenom snad, že jsme jako křesťané v pohledu autora potomci jakýchsi náboženských kanibalů.
Vždy jsem si představoval, že píšeli někdo něco o někom, bedlivě postavu, její myšlení, nazírání na svět, v tomto případě i myšlení víry, bohosloví prostuduje nebo si najde poradce. Tu se to očividně nestalo. Spíše to vypadá, že autor řeší problémy, které sám má s Pánem Bohem.
Na závěr poznamenávám, že jsem tuto kritiku psal velice nerad.