Kázání
anebo jeho část by mohlo být událostí Boží milosti, ale není to samozřejmost. Může se stát Slovem Božím, ale není jím automaticky, může celé anebo jeho část být živým svědectvím o Božím díle, ale není předem hotovou daností (tzv. pozitivismus), může se stát spásnou událostí, ale nepůsobí samočinně, tedy ex opere operato. Lze však důvěřovat, že se mnohokrát tím vším stalo celé anebo zčástky. Lze to očekávat. Kázání může a má především poukazovat na nezměrné bohatství skryté v Bohu, to jest na jeho vykoupení a spásu, svobodu a lásku, milosrdenství a spravedlnost, pravdu a pokoj a další statky, na bohatství, k jehož poznání jsme ve víře pozváni, ovšem poznáváme je jen „z částky“ (1K 13,12). Kázání je slovní živé dějství, nikoli sestava suchých pojmů. Kázání může a má působit osvobodivě a určitě má posluchače obohacovat. Kázání nemá na prvním místě obviňovat a působit žalobně a tísnivě. Teprve v osvětlení života dobrým poselstvím (evangeliem) se odhalují špatnosti, zlo a hříchy. Kázání také nemusí vyslovovat obhajobu Pána Boha, dřív se tomu říkalo apologetika, a také nemusí konejšit, že všechno dobře dopadne, to je zase kvietismus. Bůh nemusí být obhajován, on si najde svou cestu k člověku a člověku nemáme slibovat zdar, ale spíše ho upozorňovat na situace rozhodnutí. Ve světle evangelia lze odhalovat nejrůznější iluze a problémy, do kterých je člověk strkán anebo do kterých padá sám, a dosvědčovat, že od Pána Boha přichází do těžkých situací, do nemocí, do neštěstí a tragedií síla to vše unést a také svoboda, moudrost a útěcha. Pokud jde o řeč o Bohu, mám za to, že vedle Karla Bartha nejdál ukázali Emanuel Rádl v Útěše z filosofie a Dietrich Bonhoeffer ve svých dopisech z vězení.
Duch svatý
Divím se tomu, proč je v evangelictví takový ostych před řečí o Duchu svatém? V trojici je přece rovnocený Bohu a Kristu. Právě on Boží a Kristovy obsahy zpřítomňuje pro dnešek a dopravuje je do člověka, dává je myšlenkově poznat, zušlechťuje cítění, upozorňuje na rizika, ujasňuje dilemata, je dárcem síly a pramenem útěchy, podněcovatelem rozhodnutí, působí svou mocí. Zbožnost pietistů příliš nesdílíme a „letniční“ nenapodobujeme, oni se díla Ducha svatého ujali po svém. Evangelická theologie má svědectví o Duchu svatém rozvinout střízlivě, ale také působivě pro vnitřní svět člověka, pro mezilidské vztahy a pro politický svět. V Duchu svatém jde přece o dílo Kristovo a to – podle Pavlových epištol – se uskutečňuje v dějství svobody (2K, 3,17), dobra, spravedlnosti a pravdy (Ef 5,9), lásky, radosti, pokoje a dalších statků (Ga 5,22). A to jsou nenáboženské události a přece duchovní a praktické události ve světských situacích. Modlitba je prostá prosba, aby něco ze statků Ducha svatého slétlo, přiblížilo se, navštívilo člověka anebo i v něm přebývalo aspoň chvíli. Třeba takto: kde je ten Duch Páně, tu i svoboda. Dnes se mluví o potřebě „duchovní dimenze“. Dovedou křesťané z bohatství Ducha svatého k tomu něco osvobodivého a srozumitelného říci?
Sebeidentita
Stále se o ní mluví, o hledání totožnosti sebe samého. Člověk má mít střízlivý přehled o sobě, docela jistě nemá být odvozeninou někoho jiného, ale na druhé straně od hledání sebeidentity se snadno přeskočí k sebepředvádění a to může svádět k narcismu, kdy se člověk shlíží ve své tváři, a k solipsismu, kdy prý jen on sám je ten hlavní. Zajímavější je stavět se před Boží tvář. Je přece rozdíl mezi pojetími: člověk před Bohem anebo člověk o sobě. Reflex (odlesk) Božího Slova v člověku převyšuje lidskou sebereflexi (sebeodlesk). Je třeba vystihovat, co je člověk ve světle lidství Ježíšova, a rozeznávat, že z Ježíše plyne duchovní zmocnění ke svobodě. Ta umožňuje překonání pocitu méněcennosti nebo pocitu nadřazenosti s jeho trapnými či směšnými kompenzacemi (náhradami). Kazatel se vždy nově pokouší najít dnešního člověka před obličejem Božím, člověka, který by nemusel hrát roli, nýbrž mohl by být spontánní, kdy jedná z upřímných motivů bezprostředně.
Tajemství a údiv
Práce kazatele ve sboru skrývá v sobě tajemství a údiv. Tajemství je v tom, že má mluvit o Bohu, údiv je v tom, že má ve sboru lidi, i když je jich třeba málo. Je dobré mít zkušenosti z různých prostředí, jiná je Praha, jiná je Českomoravská vysočina, jiné je pohraničí. Tajemství evangelia v prostředí různých sborů je vždy pozváním a možností. Údiv z lidských vztahů je radostí, i když je potřebí řešit problémy a překonávat nedorozumění. Tajemství a údiv jsou zdrojem vděčnosti. Někdy se mně zdá, že je nablízku pokušení uniknout ze služby faráře ve sboru jinam. Jistě všude jinde jsou také významná poslání, ale chci se zastat farářů ve sboru s jejich pravidelným kázáním a nekonečnými pastorálními dluhy na všechny strany.
Platy farářů
Financování v církvi a zvláště platy farářů jsou předmětem diskuse. Mně plat faráře od státu nikdy nevadil. Spatřoval jsem v tom to, že stát bere faráře vážně a že ho jeho práce zajímá a že farář pracuje pro společnost a není odklizen někam mimo veřejný zájem. Špatné bylo to, když církevní tajemníci omezovali farářovu činnost, a docela špatné bylo, když farářovi odňali státní souhlas k výkonu služby. Ale jinak diskuse a spory s tajemníky o postavení a působení církve ve společnosti byly zajímavé. Dnešní vztah ke státu je svobodný a mohl by být tvůrčí. Je potřebí objevovat vysoké pojetí státu (vrchnosti) u apoštola Pavla. Jistě nelze platy farářů vyžadovat od státu, na druhé straně by stát mohl uznat význam práce faráře pro společnost a ocenit ji. Za první republiky stát se svou dotací tak činil. Jistě aspoň některé sbory by mohly část platu faráře brát na sebe. Platy od státu jsou mně milejší než platy z jakéhosi objemu peněz za nevrácený majetek katolické církve. Dnes ovšem všechno směřuje k tomu, že platy farářů by měly být hrazeny právě z těchto peněz.
Minulost
Při dnešních rozborech toho, jak se kdo v minulosti choval, mne mrzí, že se o tom či onom člověku veřejnost dozví jen to, že a jak selhal vůči komunistickému režimu, a přitom jde stranou to, co ten člověk vykonal významného v jiných souvislostech a čím přispěl církvi, společnosti i nám. Při jmenování jednotlivců by se měl vzít v potaz celek jejich života a tvorby a nepředstavit toho či onoho člověka veřejnosti jen v jednom smutném ohledu.
Svatý Václav
Mnoho se diskutuje o svatém Václavovi a jeho bratr Boleslav je odmítán jako ten, kdo zosnoval jeho vraždu. Historik F. M. Bartoš však ukazuje na to, že rozhodující byl vztah k Němcům, Sasům, zda je správné se podřídit a odevzdávat tribut, jak činil Václav, anebo se vzepřít a usilovat o samostatný stát, jak to chtěl Boleslav (Kníže Václav svatý v dějinách a v legendě, Světci a kacíři, 1949). Vypadá to tak, že se vzmáhá důraz na tradici Václavovu a že ustupuje zájem o tradici Husovu. Přitom u Václava se hodně čerpá z legend, které nemají historický podklad, zatímco u Husa lze všechno doložit z věrohodných historických dokumentů a pramenů. Evangelíci tedy nemají starost o Husovu tradici a její zpřítomnění přenechávat církvi Československé husitské. Papež zde při své návštěvě řekl mnoho dobrých věcí, ale návštěva vyzněla v tom smyslu, že hlavní tradice českého myšlení se vine od Václava přes Jana Nepomuckého k Sarkandrovi.
Výhledy
V církvi se možná nehodí mluvit o idei nebo o programu, o vizi nebo koncepci. Nicméně tato slova vystihují problém: neměli bychom se ustavičně zabývat především přepracováváním církevních řádů a vylepšováním formálních struktur, nýbrž mohli bychom z theologie zaměřené k současné společnosti vytěžit výhledy pro zítřek a stanovit si úkoly, za kterými jdeme. Existuje myšlení provozní a myšlení koncepční. To druhé by mělo mít přednost. Nemusíme přitom napodobovat různé vize, ale poučit se u starozákonních proroků, kteří pracovali na výhledech dopředu. Je příznačné, že ze Starého zákona nás více přitahují spisy „dějepravné“ a Žalmy než proroci. Přitom od nich máme v bibli šestnáct knih a dokonce jeden Pláč, to proto, že rozuměli také tomu, co je to tragedie a jak se k ní má Hospodin. Proroci se pouštěli do riskantních úvah o tom, jak Hospodin je Pánem nad dějinami a jak se Boží lid anebo jednotlivec má orientovat v malých i velkých dějinách a co je třeba dělat. Z takového přemýšlení by mohly mezi námi vzejít obsahové podněty pro naši další cestu. Určitě velkým tématem je křesťanství mezi západní sekularizací a východními náboženstvími a v čem je jeho jedinečnost a přínos. Pokud jde o veřejné věci, evangelíci by měli být s to vyjádřit ke společenským záležitostem tak zajímavá a nadějná stanoviska, že by jim veřejnost ráda věnovala pozornost.