Proč vůbec příběh?
Možná nás to nenapadne takhle se ptát, protože v českobratrské katechezi považujeme za samozřejmé, že se dětem vyprávějí vlastně jenom příběhy. V bibli však máme víc literárních druhů – poezii, modlitby, přísloví, zákoníky, vyznání víry, písně, prorocká kázání a písničky… A také existuje nepoměrně víc katechetických metod. A přece – základní události lidu víry staré i nové smlouvy jsou podány formou PŘÍBĚHU – od praotců přes exodus, dobu soudců, králů, ale zrovna tak evangelia, zvl. pašije (ale i značná část Ježíšových podobenství).
Proč se o těch základních, nejdůležitějších událostech zvěstuje příběhem? Ba, proč jsou vlastně hlavní zvěstné linie biblické zvěsti podány jako příběhy – neli jako Příběh?
Biblické narace a jejich „tóraičnost“
Především je třeba vzít – až do „katechetických“ důsledků – vážně, že starozákonní svědecká tradice (podle některých autorů semitské myšlení vůbec) pracuje s příběhem jako způsobem reflexe. Ve chvíli, kdy se zdá, že reflexe, postavená na pojmovém myšlení, naráží na své bariéry, resp. se nachází v úpadku, najednou začínáme objevovat inspirativnost reflexe, doposud „skryté“ v narativních textech – tradovaných buď přímo ve Starém zákoně nebo v textech a tradicích z něj vycházejících (jako je Nový zákon). Lze prokázat, že starozákonní vypravování jsou po formální stránce důkladně prokomponované texty, jejichž osnova je formulovaná s ohledy zvěstnými, vyznavačskými, liturgickými a v neposlední řadě katechetickými. P. Ricoeur v této souvislosti upozorňuje, že např. literární forma vyprávění „nám nedovoluje konstruovat takové theologie Starého či Nového zákona, v nichž by se kategorie příběhu nebo vyprávění zredukovala na umělou rétoriku, cizí vůči předávanému obsahu. Spíše se zdá, že se něco specifického a jedinečného říká právě formou příběhu – příběhu o minulém vysvobození.“
Spád biblického příběhu je vystavěn velice často tak, že posluchači otevírá nově obzory víry, vyvádí z klišé, rozvádí tradiční problematiku v nové situaci a tváří v tvář nově vyvstavším problémům. Příběhu nejde o sebeidentifikaci. Příběh se stává výzvou – přesměrovává pohled posluchače na sebe sama, na bližního, na to co máme za sebou i před sebou. Zve k poloze života, strukturované stejně jako u těch, o nichž svědčí – avšak nenutí k návratu, identifikaci s minulými postoji, nýbrž otevírá novou perspektivu a zároveň dává prostor ke svobodnému rozhodnutí.
Teologická závažnost příběhu
Příběh, jakožto zvěstná forma a metoda, má ovšem i svou teologickou relevanci: Boží slovo nás vtahuje do svého vlastního příběhu. Nejsme ponecháni sami sobě – tomu, co se naučíme, tomu, co se nám líbí, co nás zaujme, tomu, co odpovídá našemu momentálnímu rozpoložení. Naopak, právě jako posluchači Příběhu Boha a jeho zájmu o člověka jsme pozváni vstoupit do trvalého vztahu, do příběhu víry. Ať už slyšíme příběhy Abrahama a praotců, příběh exodu – vždycky je provází smlouva a požehnání jako pečeť Boží věrnosti započatému dílu a jako ujištění: to, co tu povstalo s jedním člověkem, jedním národem, to má trvalý charakter. Pozvání na cestu víry je pozvání natrvalo – na cestu neopakovatelnou, dramatickou, na cestu, která odněkud někam vede, kde se nevracíme k počátku, ale jsme zváni jít stále dál, k budoucnosti nové, zatím neozkoušené, nezažité.
A především: víra, která roste jako odpověď na příběh, od začátku tuší a čím dál zřetelněji poznává: nejde o záležitost chvilkového vytržení z všednosti, ale o možnost trvale nové polohy života.
Příběhovost odporuje mýtičnu
Příběh jako základní podoba biblického svědectví nás upozorňuje také na jeden podstatný (a aktuální) rozdíl mezi vírou a pohanstvím: na rozdíl mezi vírou a mýty. Mýty vracejí svoje posluchače zpět – do starých „zlatých časů“, do ráje, k moudrosti starců, k prvotní nevinnosti, blaženosti etc.
Víra vyrůstající jako odpověď na vyprávění příběhu Boha a jeho lidu naopak hledí kupředu – s důvěrou, že Bůh nás oslovuje, vede, je s námi – jako ten, kdo přichází z budoucnosti. Nejzřetelněji tato nasměrovanost vysvítá z příběhů o povolání Abrahama (Gn 12,2 a 17,4 „staneš se praotcem hlučícího davu, požehnáním…“ – v této poloze navazuje i Žd 11,1n!) ale zrovna tak o povolání Mojžíše (BUDU s TEBOU – Ex 3,12a se „rýmuje“ s božím jménem BUDU, který BUDU, v. 14)
Už tím, že se vypráví příběh o stále nových, dalších situacích, konfliktech, selháních, vysvobozeních a nabídnutých nových počátcích – se mimoděk ale katecheticky velice účinně – objasňuje i předává cosi z této základní povahy víry.
Vyprávět dětem příběhy neznamená tedy pouze (libovolně) zvolit takovou formu, která bez potíží zaujme a je nepříliš intelektuálně náročná – ale především respektovat základní rozvrh a formu zvěsti, kterou předáváme.
Příběh rodiny a jednotlivců – příběh celého Izraele
V této souvislosti alespoň na okraj zmiňme, že v příbězích biblických „jednotlivců“ či jednotlivých rodin nejde pouze o otázky víry a nevěry jednotlivce, ale vždy a především o řešení role Izraele, tedy lidu Božího jako celku. Týká se to především příběhů „praoteckých“ (Gn 12–50). My podvědomě (a někdy i vědomě) – přijímáme a předáváme tyto příběhy pouze v individuální rovině – jakoby se týkaly života víry na rovině jednotlivce. Zdůraznění individuální roviny, podoby a projevů víry souvisí nejspíše s protestantským individualismem a zvláště s odezvami vlivů pietistické zbožnosti.
Proto – kvůli patřičnému porozumění příběhům i kvůli nasměrování víry těch, jimž se vypráví – je potřeba jasně vyslovit pro posluchače ale koneckonců i pro sebe: v příbězích starozákonních jednotlivců jde o příběhy modelové, resp. do slov, zápletek, rozhodnutí i konfliktů jednajících postav se promítá kolektivní sebereflexe postavení, úkolu a možností Izraele tváří v tvář Bohu i okolnímu světu.
Děje – nikoli dějiny
Vypravěč příběhů má mít ponětí i o tom, jak je to se vztahem jeho příběhů k dějinám. Zda jde o „děje či dějiny“. Zda a nakolik jsou biblické příběhy (především starozákonní – praotecké, exodické, soudcovské, královské etc.) dějinami v našem slova smyslu. Nakolik jsou „rekonstruovatelné“ – ať už pomocí archeologických objevů, biblických atlasů, historických filmů a pod. A tu je asi – především pro vypravěče – namístě otevřená odpověď, že příběhy bible dějinami nejsou: nepopisují nezaujatě, co se kdy kde stalo, odkdy dokdy kdo žil, co napsal, vybudoval, vyhrál či prohrál. Není tomu tak jednak proto, že pozitivistický ideál dějepisu se v povědomí naší kultury prosadil především až v minulém století. Těm, co pro nás vyprávěli a písemně zachytili příběhy prostě o něco takového ani jít nemohlo, neboť něco takového neznali.
Ale především – není tomu tak proto, že biblickým vypravěčům jde o to, jak „dávný“ příběh poznamenává náš současný stav, naše „teď a nyní“.
Ten, kdo předává příběhy má vědět, že Starý i Nový zákon je zpracován jako trvalá reaktualizace starých vyprávění. Že jsou „nasměrovány do budoucnosti“. Že před dnešním podáním žil příběh svým příběhem – že se ty staré a předávané příběhy zvěstovaly, a pak sepisovaly, redigovaly už především s tím, jaký dopad měly na situaci vypravěčů a posluchačů – nikoli situaci těch, o nichž se vypráví. (Ukázkovým příkladem je tzv. deuteronomistická redakce – Sd, 1. a 2. Sa, 1. a 2. Kr – tedy knihy, jež dostaly svou podobu v době babylonského exilu a proto je pro ně tak důležité kající rozpoznání, co vedlo k selhání, k pádu a ztrátě všech konvečních náboženských i politických opor. Ale totéž platí i pro evangelia – ani jejich vznik nebyl koneckonců motivován sepsat biografii, ale reaktualizovat vyprávění o Ježíši i jeho „slova“ pro matoušovské, markovské, lukášovské či janovské obce).
K předávání příběhů patří v této souvislosti i otázka, jak katecheticky tvořivě zpracovat rozpoznání tohoto charakteru biblické zvěsti. Zda zůstat u pouhé informace, jak vznikaly (vhodné např. pro děti konfirmačního věku), nebo spíše hledat „nenaukové“ zpracování, vhodné i pro děti mladšího školního či předškolního věku. Na základě dostupné katechetické literatury se domnívám, že toto hledání rozhodně nezůstane bez úspěchu. (Srv. např příručku T. de Vries, Tím vše začíná která tuto otázku tvořivě zpracovává už pro děti předškolního věku. Další díl Hrajeme si v Boží zahradě, zpřístupňuje tuto povahu biblické zvěsti pro mladší školní věk.)
„Protiklipovitost“ příběhu
Příběh jako forma neodmyslitelně související s předáváním biblické zvěsti má svůj význam i jako korektiv tváří tvář současné TV kultuře „klipu“. Televizní kultura, kterou jsou děti ovlivňovány nejmasivněji, má čím dál víc podobu jakýchsi agresivně působících, avšak navzájem nesouvisejících útržků. Nejde jen o klasické klipy, totiž obrazové zpracování písní populární hudby. Stejně působí i reklama a další druhy TV produkce. Snahou je pro daný okamžik – na ploše vymezené několika málo minutami či vteřinami – zaujmout maximálně působivým sdělením. Toto sdělení má však svůj cíl samo v sobě. Velice často postrádá jakékoli další souvislosti – a v důsledku rozbíjí, atomizuje čas i příběh příjemce.
Katecheze, postavená na vyprávění příběhu a orientovaná na pozvání k Příběhu nabízí možnost trvale orientovaného života. Nepřispívá k dalšímu tříštění (třebas tím, že se mezi klipy sekulární snaží vecpat ještě nějaké útržky náboženské), ale umožňuje vnímat a přijímat vlastní život a vlastní „odkud a kam“ jako možnost trvale platného a nosného nasměrování.
Až se tě tvé dítě zeptá (Dt 6,20nn),
co jsou zač ty podivné zvyky, slova, písně, jež pro tebe zřejmě hodně znamenají – odpovíš příběhem: Byli jsme otroci v Egyptě a Hospodin nás vysvobodil. Odpovídat příběhem umožňuje uvádět na cestu víry jako cestu ke svobodě. Už proto stojí tato podoba katechetické odpovědi za trvalou pozornost.