Rozhovor se Zbyňkem Tarantem
studentem Kulturní antropologie Předního Východu Centra blízkovýchodních studií FF Západočeské univerzity v Plzni a aktivistou Ligy proti antisemitismu. 13. dubna (během manifestace Všichni jsme lidi) připravil Mikuláš Vymětal.
Jak vidíte současnou neonacistickou scénu v ČR?
Domnívám se, že není příliš velká, pokud jde o počet lidí. Ten se odhaduje na několik stovek až tisícovek jedinců, přičemž „tvrdé jádro“ má několik desítek až stovek členů. Tvrdé jádro je ovšem typické tím, že jsou to často podnikatelé či lidé vysokoškolsky vzdělaní, mají právnické povědomí, dobře znají právní prostředí ČR a ví, jak se v něm pohybovat a jak lavírovat na hraně zákona. V současné době se toto tvrdé jádro snaží získat více příznivců tím, že se převléká do standardní nacionalistické, konzervativně a křesťansky působící rétoriky – ačkoli s křesťanstvím to nemá nic společného. Snaží se působit jako standardní nacionalistické strany, a teprve když jdete do hloubky, pídíte se po minulosti konkrétních lidí a sledujete jejich argumentaci, začne vystrkovat růžky antisemitismus, snahy o očištění nacismu, popírání holocaustu, popírání nacistických plánů s českým národem aj.
V mých představách se aktivity neonacistů odehrávají především na koncertech, kde také distribuují svoje materiály…
Dá se říci, že tu existují dvě paralelní neonacistické scény. Tvrdé jádro na koncertech nepotkáte. Snaží se působit seriózně, zbavit se té image polonahých holohlavých skinheadů. Mediální označení „srazy holých lebek“ je dnes trochu mylné. Snaží se (po vzoru německé NPD) převzít novou vizáž, s čímž souvisí i to, že se koncertům vyhýbají. Spíše se organizují na tajných soukromých přednáškách, výcvikových táborech, předávají si informace o ozbrojeném boji apod. Velmi aktivní jsou na internetu, získávají právnické vzdělání a vstupují do běžné politiky – zejména té regionální.
Koncerty jsou typické pro neonacistické skins, což ovšem nejsou všichni neonacisté. Neonacistická hudba je spíše oblíbená mezi „bijci“, obyčejnými lidmi, kteří se nechají neonacistickým hnutím strhnout, chodí na koncerty, protože tu cítí bratrství, partu, sounáležitost, ale o ideologii samotné toho nemusí moc vědět – spíše si zde ventilují své napětí.
Zaznamenal jste, že by neonacisté byli někde v bližším kontaktu s regionální politikou?
Takovéto náznaky se objevují, je otázka nakolik jsou důvěryhodné, protože pocházejí z prostředí antifašistického boje, mohou mít také ideové zabarvení. Objevily se ale pokusy neonacistů vstoupit do standardních pravicových stran – na což ovšem tyto strany (jako třeba ODS) – což je potřeba zdůraznit – zareagovaly velice rozhodně a tyto lidi vyloučily. Např. v Plzni na úřadu obvodu 4 působil jeden neonacista, bývalým členem ODS je také Václav Bureš – organizátor pochodu Plzní. Objevily se také snahy proniknout do armády apod. Tyto snahy budou patrně i nadále pokračovat a je otázkou, o kolika dalších příznivcích neonacismu na důležitých postech ještě nevíme. Instituce a strany většinou reagují tak, že takového člena vyloučí a distancují se od jeho aktivit. To byl i případ plzeňské ODS, která v tomto směru zareagovala velmi nekompromisně.
Jako evangelický farář pro mládež tyto problémy vnímám „zespoda“, z prostředí levicových intelektuálů. V 90. letech jsem vnímal zřetelný nezájem policie monitorovat incidenty vyvolané neonacisty a zasahovat při nich. Pokud někoho policie zatýkala či bila, šlo o druhou stranu. Dnes mi situace připadá lepší, policie se chová korektně a neutrálně. Jak to vnímáte vy?
Těžko říct. V případech, kdy policie zaútočila na levicové protestanty, zatímco procházeli neonacisté, to bylo často dáno tím, že neonacisté dokáží být na svých akcích velice disciplinovaní. Přesně dodržují stanovená pravidla, snaží se nedávat záminky, nevyvolávat potyčky… Levicoví protestující bývají nevázaní, často je to mládež nerespektující autority, policii zbytečně provokují a pak často dojde k tomu, že policisté zaútočí na levicové protestující a neonacisty nechají projít. Objevily se však i sporné situace, kde není možné říci, proč vlastně policie jednala tak, jak jednala. Občas prostě rupnou nervy.
Policie to nemá vůbec snadné. Zažili jsme totalitu a na jakékoli omezování svobody slova, projevu či shromažďování jsme tu velmi citliví. Myslím, že v 90. letech policie prostě nevěděla, jak se chovat. Samozřejmě se bála zasahovat, protože ji trápila komunistická minulost, také neměla patřičné informace o neonacistické scéně. Dnes už tu působí řada sdružení jako Tolerance a občanská společnost či nově vzniklá Liga proti antisemitismu apod., která mohou s policií spolupracovat. V 90. letech bylo těch možností i zkušeností méně.
Myslím, že obecně je pro velitele zásahu velmi obtížné najít správnou úroveň, kde zasáhnout, kde ne, protože neonacisté zároveň znají velmi dobře právní prostředí ČR a jakýkoli špatný krok by se mohl obrátit proti veliteli zásahu a zasahujícím policistům – čehož se pochopitelně bojí.
V médiích se objevila i zpráva, že si dnes neonacisté školí dorost, a to už na základních školách asi od 7. třídy…
O této problematice nemáme příliš informací. Zaznamenali jsme nějaké pozvánky na „výcvikové tábory“ (otázka je, zda se jen banda kluků nevydá na dvě hodiny do lesa a neválí se tam v jehličí). Dále máme pozvánky na cosi, čemu říkají Zimní univerzita vlastenecké fronty – v podstatě jde o přednášková setkání, kde se prezentuje popírání holocaustu, životopisy významných nacistických osobností a pod. Ale např. o tom, co jsem se doslechl od vás – tj. o indoktrinaci dorostu na základních školách, nemám moc informací.
Existují nějaká centra neonacismu v ČR?
Obecně ty strany a hnutí fungují na struktuře téměř buňkové, využívající prostředků moderní komunikace, proto se o centrech dá hovořit obtížně. Neonacistickou buňku najdeme v každém větším městě. Silnější je to tam, kde existují problémy s přistěhovalci nebo romskou komunitou, a také tam, kde fungují prvoligové fotbalové kluby, protože neonacistická scéna je hodně napojená na tzv. fotbalové hooligans. Existují tedy buňky v Mostě, odkud pochází několik významných neonacistů, v Praze, Plzni, Ostravě, Jihlavě, Brně a mnoha dalších městech. Zpravidla jsou malé, pokud jde o „full time“ aktivní neonacisty. Na ně se pak nabalují ti, kdo kanady či bombery oblékají jen při fotbalových zápasech a neonacismus pro ně představuje jít se pomlátit někam do hospody.
Skinheadi a neonacisté se v 90. letech profilovali a zviditelňovali protiromsky – teď najíždějí na „klasickou“ neonacistickou propagandu, antisemitismus. Kde se to v nich bere – je to indoktrinace ze zahraničí, nebo nějaký „samopohyb“ fungující v tomto typu extremistických postojů?
Osobně si myslím, že ten antisemitismus byl v dotyčných kruzích přítomen vždy. Jen v tom byl trochu větší zmatek, neboť nacistická a ultranacionalistická scéna splývaly mnohem více než dnes. Právě z této doby asi pochází označení neonacistů pojmem „extrémní pravice“, ačkoliv je tento pojem v případě nacismu nepřesný. Trvalo zkrátka několik let, nežli se celá ta scéna vyprofilovala. Antisemitismus byl však u neonacistů a extrémních nacionalistů přítomen vždy. Vzpomeňme si na seznamy Židů v „Politice“ (1992), případně provokace M. Sládka na půdě parlamentu. Sládek se skutečně dostal do vysoké politiky díky protiromské rétorice, ovšem antisemitskými poznámkami také nešetřil. Svým chováním však zcela zdiskreditoval ultranacionalistickou ideologii a dnešní nacisté ho hodili přes palubu. Od té doby vynakládají značnou energii na to, aby se s touto érou a z ní plynoucí image uřvaného skinheada zbavili. Sládkovci samotní se rozštěpili na několik různých stran, spolu s tím, jak začínal být viditelný rozpor mezi nacisty a ultranacionalisty. Říkáte „skinheadi a neonacisté“. Zde Vás musím opravit. Ne všichni skinheadi jsou neonacisté, například SHARP skins patří mezi antifašisty.
Ještě dodejme, že pro české prostředí je dodnes typické to, že řada lidí ani neví, kdo jsou to Židé, a vědí-li, pak je první asociací vzpomínka na holocaust. Oslovit široké masy skrze antisemitismus je tak u nás o něco těžší nežli v Polsku či na Slovensku, kde je možné se opřít o náboženský antijudaismus. Z tohoto důvodu si čeští neonacisté za cíl vybrali Romy. V dnešní době jsou dalším oblíbeným cílem Arabové a obecně muslimové, a to i přesto, že jich u nás žije jen hrstka.
Mohou se obyčejní čeští občané (či čtenáři Protestanta) podílet na nějakých aktivitách proti neonacismu? Co je proti němu možné dělat např. na úrovni církví?
Základní rada – nenechat se manipulovat, mít vlastní rozum. Jakékoli informace znějící „objevně“ či fantasticky si ověřovat. Nedůvěřovat různým fámám. Dávat si pozor na strany a hnutí, které slibují „rychlé řešení“ vašich problémů, zavedení „práva a pořádku“, a navrhují proto omezit támhleto či tohleto. Jsou-li občané aktivní v konzervativních, pravicových či křesťanských stranách, je třeba být opatrný na to, že neonacisté se často snaží působit jako standardní pravicoví, nacionalističtí konzervativci. Svou přítomností ve vaší straně či hnutí Vám mohou způsobit řadu komplikací, vnitřních rozkolů a otrávit vám život. Je lepší na to být připravený.
Nejlepší je prostě nevěřit předsudkům, mít vlastní rozum, mít vlastní hlavu a dělat to, co umíte, ve své vlastní profesi. Jste-li učitelé, pak můžete zabránit vzniku fám či předsudků tím, že svým posluchačům budete podávat objektivní a podložené informace. Jste-li kazatelé, pak nezapomeňte na to, že před Bohem jsou si lidé rovni, zdůrazňujte to ve svých kázáních a jděte v tomto příkladem.
Děkuji za rozhovor.
O posouzení aktuální míry nebezpečí zdejšího neonacismu jsme požádali Leo Pavláta, ředitele Židovského muzea v Praze
Do jaké míry vnímají čeští Židé neonacismus jako hnutí pro ně nebezpečné?
„Nacismus je synonymem pro zločinnou ideologii, která stála za strašlivými zločiny. Vinou nacismu a jeho stoupenců v různých zemích zahynulo za druhé světové války i na 6 miliónů evropských Židů. Neonacisté se k tomuto odkazu hlásí, agresivní antisemitismus je pevnou součástí jejich náhledu na svět. Židé je proto budou vždy vnímat jako nebezpečí, avšak ne jen jako nebezpečí pro židovské společenství. Neonacisté představují hrozbu pro demokracii, humanitu, slušnost, vzájemný respekt mezi lidmi a toleranci. Se zřetelem k těmto skutečnostem je třeba k nim přistupovat.“
Veřejných projevů neonacistů, byť ne v masové formě, spíše přibývá. Považujete dnešní českou společnost vůči jejich propagandě za dostatečně rezistentní?
„Neonacistické hnutí má své stoupence jen u velice nepočetné části mladých lidí, jejichž postoje často ovlivňují i nepříznivé sociální a ekonomické danosti. Neonacistická ideologie u nás zcela jistě nezíská významnější podporu, ale je s to radikalizovat část mladých lidí a jednorázově vyvolávat konfliktní, konfrontační situace, vytvářet neklid ve společnosti. To je ostatně záměrem neonacistů.“
Máte za to, že státní orgány (představitelé země i policie) reagují dostatečně, nebo je třeba burcovat veřejné mínění?
„Obecnou odpověď nelze dát, je třeba hodnotit případ od případu. Mediálně sledované pochody neonacistů v Praze a Plzni příslušní úředníci podle mého názoru při nahlášení správně nevyhodnotili, pochody hned nezakázali, ačkoliv jim to zákon umožňoval. Obávám se, že ani odpovědní činitelé na jiných místech nemají jasno v tom, jak v podobných případech postupovat, což může vést k dalším akcím neonacistů na veřejnosti, krytým fiktivními účely nahlášených shromáždění. Nejednotný postup k aktivitám neonacistů je zřejmý i při vyhodnocování vystoupení řečníků a chování účastníků neonacistických akcí. K zastavení pochodu v Plzni 1. března nestačil ani výkřik „Židi do plynu“ před místní Velkou synagogou (více na toto téma jsem uvedl v Lidových novinách), antisemitské výroky z pražské akce 1. května rovněž prošly bez povšimnutí. Demokracie, která se neumí bránit těm, kdo ji chtějí zlikvidovat, své ničitele nechtěně povzbuzuje. V dnešním světě, kde je patrný strmý nárůst extremismu včetně extremismu levicového a islamistického, to je více než varovné poznání.
Leo Pavlát, 4. 5. 2008