Začnu provokací: Normalizace neskončila, jenom pokračuje jinými prostředky. Církev se ve svém jednání od okolí mentalitou a metodami příliš neliší, by postupuje méně křiklavě.
Napsal jsem tvrdá slova, snad i trochu pohoršlivá. Nebudu ale zakrývat, že mě v posledních pěti, sedmi letech napadla nejednou. Cítíte-li to podobně, naleznete v nedávno vyšlé knize rozhovorů s Milošem Rejchrtem nejedno potvrzení. Ne, že by on sám někoho obviňoval; stačí když vypráví, jak to bylo.
Větu, kterou jsem zvolil za titulek tohoto povídání, jsem vybral z jedné z Rejchrtových odpovědí tazatelům (to jest Štěpánu Hájkovi a Michalu Plzákovi). Považuji ji za úžasně jasné a úsporné vyjádření toho, co mně v sedmdesátých a raných osmdesátých letech zneklidňovalo na dobře míněných radách mých učitelů, nadřízených a částečně i duchovních. Nebezpečí existují, strachy jsou na místě, ale jak moc jim dovolíme, aby nás ovládly? A co všechno lze jejich pomocí odůvodnit!
Rejchrtovo dosavadní putování životem se prizmatem knihy rozhovorů jeví být jako zápas o zachování a rozšíření veřejného prostoru. Nebudu zde jednotlivé zápasy líčit; kniha je natolik čtivá, že žádného převyprávění nepotřebuje. Spíše se pokouším o stručnou sumarizaci postojů a idejí, které se mi za Milošovým životaběhem rýsují. Jistě je to subjektivní, ale tak to chodí.
S trochou ironie lze říci, že si ke svému narození uměl vybrat správnou zemi. Je ho tady totiž potřeba. Stačí od nás trochu vytáhnout paty, aby člověk viděl, jak neobyčejná je ta podezřívavost, se kterou jsme si navykli oceňovat jasné, otevřené a odvážné chování. A na to se nabalují další jevy: záliba v nahrazování řádného jednání zákulisním předjednáváním, neochota nést kůži na trh, věčné zajišování se a dojednávání podpory, mlžení a schovávání se za procedurální kroky. Zdá se to prostupovat všemi generacemi, a tak je na místě otázka, zda právě ten nedostatek ochoty negativní jevy otevřeně pojmenovat a veřejně jim čelit, a naopak ochota každého, kdo tak činí, vidět jako rušitele pokoje, není tím nejtíživějším dědictvím normalizačních let, dědictvím, jež umožnilo tak úspěšný přechod od paternalistického systému s jedním ústředním centrem moci k systému klientskému, kde je takových center, jež se nepřehledně vzájemně proplétají, mnoho. Z toho všeho pak plyne jakési dusno, ve kterém nějak nevynikne ta spousta skvělých věcí, jež se zde přeci jen podaří.
Co s tím? Můžeme si přát, aby se slova „Neboj se, toliko věř“ a „Dokonalá láska zahání strach“ stala něčím více než zbožnou frází. Anebo si můžeme přát, aby naše církev řádně a s důsledky reflektovala tu normalizační ustrašenost, dokud ji ještě uchováváme v paměti. Miloš Rejchrt, svědek civilního evangelia, by to jistě takhle nikdy neřekl. Přišlo by mu to, myslím, příliš patetické. Ale kdyby k tomu došlo, snad by to i on nazval zázrakem.