Před časem jsem se zařekl, že Miloše Zemana budu raději ignorovat. Dokonce i když se vyjádřil k tématu, kterým se v poslední době intenzivně zabývám – to když prohlásil, že jsme „příliš benevolentní k bláznům“ – říkal jsem si, že to nemá smysl. Nakonec ale musím. Pan prezident chtěl beztak asi otevřít diskuzi. Nebudu se tedy zabývat Zemanem – ten výrok nakonec už není moc aktuální – ale samotným problémem.
Různě diskriminovaných a znevýhodněných skupin lidí je v naší společnosti celá řada. Lidé s psychiatrickou diagnózou jsou jednou z nich. Pokud se o někom ví, že je duševně nemocný – a dvojnásob to platí pro závažné diagnózy, jako je schizofrenie – znamená to velkou pravděpodobnost pádu do sociální izolace, posměch, předsudky. Je zajímavé, že podle statistik ze Spojených států je daleko častější, že se člověk s diagnózou schizofrenie stane obětí fyzického násilí – nikoli pachatelem!
Jak je to vůbec s tou pověstnou agresivitou „bláznů“? Případy, kdy duševně nemocný člověk jedná agresivně nebo dokonce vraždí, samozřejmě existují. Uveďme si ale nejprve příklad, skutečnou událost z roku 2012. Do médií se tehdy dostala zpráva, že policista v sebeobraně zastřelil muže trpícího schizofrenií. Ve skutečnosti ovšem tento muž v psychotické atace – řeklo by se „záchvatu šílenství“ – propadl strachu a hlubokému přesvědčení, že mu hrozí nebezpečí. Zabarikádoval se v bytě. Policisté bušili na dveře a snažili se dostat dovnitř. Onen nemocný člověk – zabarikádovaný, k smrti vyděšený, dezorientovaný – měl v ruce sekeru, protože se bál, že bude napaden. Kdyby se mně – psychicky snad relativně zdravému člověku – dobýval někdo do bytu, možná bych uvažoval podobně. Policisté nakonec dveře vyrazili a nemocný muž byl zastřelen.
Možná ten příběh hovoří sám za sebe. Jistě z něj neplyne, že by naše společnost byla k „bláznům“ nějak benevolentní. Co z něj ale plyne především? Duševně nemocní lidé mají sklon k agresivitě, když cítí, že jim hrozí nebezpečí. O duševně zdravých lidech se nakonec dá říct totéž. Rozdíl je v tom, že duševně nemocní mohou být na určité podněty citlivější. Snaha pochopit druhého člověka by se neměla omezovat jen na lidi bez psychiatrické diagnózy – a je smutné, že je vůbec třeba takovou větu psát.
Co vůbec znamená příliš benevolentní? Možná je to prostě opak jednoduchého řešení všech problémů: bezdomovce do táborů, Romy do ghett, postižené a blázny do ústavů, uprchlíky pro jistotu nechat utopit nebo rovnou postřílet. A tak dále. A my abychom se tady na sebe usmívali a říkali si, jak jsme skvělí. Jako psychopati.