Rozhovor s evangelickým farářem Karlem Šimrem
K tématu cizinců na území ČR má co říci Karel Šimr, českobratrský farář z Chrástu. Jako spoluorganizátor křesťanské služby v západních Čechách se na jaře a v létě letošního roku účastnil pomoci zahraničním dělníkům z Plzeňska, kteří se náhle ocitli bez finančního i institučního zázemí.
Jak se k vám dostaly informace o situaci zahraničních pracovníků?
Částečně z médií, ale hlavně díky kolegyním z Poradny pro cizince Diecézní charity Plzeň, které se se zoufalou situací zahraničních pracovníků setkávaly přímo v terénu. Zjistily, že vzhledem k propouštění po vypuknutí hospodářské krize mnoho z nich přišlo o zdroj obživy. Nacházely cizince v některých ubytovnách o hladu, bez hygienických potřeb, se zdravotními obtížemi. Ze svého poslání se v terénu zaměřovaly zejména na poradenství, doprovody při jednáních, pomoc při vyřizování návratu do vlasti. Ale na materiální pomoc neměly prostředky. Proto jsme se rozhodli zareagovat jako církev a vyzvat sbory v západních Čechách k mimořádným dobrovolným sbírkám.
Jak na Vaši výzvu ke sbírkám zareagovaly sbory ČCE?
Právě začínala postní doba, a proto jsme chtěli výzvu k solidaritě „postně“ motivovat s odvoláním na známé biblické texty: Zdalipak půst, který si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému … (Iz 58,6–7) …zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat. Milujte tedy hosta … (Dt 10,18–19)
Myslím, že reakce byla velmi vstřícná. Měl jsem pocit, že řada lidí tu potřebu prostřednictvím médií vnímala a byla ráda, že se může zapojit do pomoci. Podpořila nás také Synodní rada ČCE, která z fondu sociální a charitativní pomoci poslala okamžitě 50 000 Kč.
Jaké akce jste konkrétně uspořádali? Výzvy ke sbírkám nebo např. i osobní setkání?
Hlavní aktivitou seniorátního Poradního odboru křesťanské služby byla výzva ke sbírkám s tím, že peníze putovaly přímo Poradně pro cizince, se kterou jsme průběžně spolupracovali. Ve sborech se vybralo přes 35 000 korun – a to nepočítám hodnotu potravin a dalších potřeb, které v některých městech přímo sbory sesbíraly od lidí a předaly v cizineckých komunitách ve svém sousedství. Osobně jsem byl v jedné z ubytoven, mluvil jsem zejména s Mongoly o jejich situaci a byl jsem při předávání pomoci.
Nepřímým, ale možná o to důležitějším efektem těchto akcí – i díky dobré spolupráci s médii – bylo zvýšení společenského zájmu o situaci cizinců a přispění ke sblížení Čechů a cizinců. Jako poděkování všem dárcům jsme v dubnu uspořádali večer s názvem „Mongolské inspirace“. Vystoupili zde čeští i mongolští umělci a také návštěvnost, co se zastoupení majoritní společnosti a Mongolů týče, byla půl napůl.
Jednali jste i se státními orgány? S kterými? Jaká byla odezva?
Nejednali. Brali jsme to jako praktickou pomoc lidem v nouzi. Samozřejmě i „politická diakonie“, která by přispívala k spravedlivějšímu uspořádání společnosti, by zde byla namístě. Vlastně jsme v tomto duchu oslovili vedení církve, zda by nevyzvalo státní instituce či politickou reprezentaci k vstřícným krokům vůči zahraničním pracovníkům. Ale to se nepodařilo dotáhnout.
Jaké bariéry se zdolávaly nejhůře?
Myslím, že to šlo nad očekávání hladce. Bezvadně fungovala i spolupráce napříč církvemi a organizacemi. Samozřejmě se objevili i lidé, kteří říkali, že to, co děláme, není systémové řešení, že by se měli cizinci prostě vrátit domů a že bychom měli pomáhat na prvním místě „svým“ lidem, na které krize také dopadá. Samozřejmě lze na to namítat spoustu věcí, které si občané často neuvědomují: že ti lidé doma rozprodali majetek nebo se na celý život zadlužili, že jejich rodina od nich očekává, že ji budou živit, že nabídka dobrovolných návratů se vztahovala pouze na cizince s legálním pobytem (a platnost víza za účelem zaměstnání je vázána právě na pracovní povolení na konkrétní pracovní místo, o které člověk přišel, čímž přišel také o zdravotní pojištění)… Ale hlavní argument je pro nás přece jen evangelijní: že „naši“ lidé jsou přece ti nejmenší a nejopomenutější. Že křesťanská služba (diakonie) se možná nemusí angažovat v pomoci dětem v dětských domovech – to můžeme nechat celebritám – ale má na ní vždy být něco nehorázného a „slušné občany“ pobuřujícího.
Jak se problém vyvíjí v současnosti?
Situace na Plzeňsku se do určité míry zlepšila. Řada lidí, kteří práci nemohli najít, využila programu dobrovolných návratů. Zároveň ale začali cizinci více migrovat (také z obav před perzekucí ze strany státu), stěhovat se z ubytoven spíše do privátů: a tudíž se o nich méně ví a hůře se s nimi navazuje kontakt.
Každopádně finanční pomoc byla během prázdnin dočerpána a všichni mohou přehled využití peněz, ale také další informace a multimédia najít na našem webu
http://diakonie-zapad.evangnet.cz
Rozhovory připravil Petr Turecký