Na počátku našeho století v roce 1903 vydal historik Ferdinand Hrejsa České vyznání z roku 1575, které vypracovali Filipem Melanchthonem ovlivnění novoutrakvisté spolu s bratrskými bohoslovci. V roce 1912 Hrejsa vznik, podstatu a dějiny této konfese rozebral v obsáhlém spise. Napomohl tak věroučně ke sjednocení církve augsburského vyznání a církve helvetského vyznání v roce 1918. České vyznání ve svém I. artikulu, v 3. odstavci povědělo toto: „A protož neomylně tomu Božímu slovu všecka jiná učení postoupiti a místo dáti mají a nejsou, nemohou, aniž mají držána býti v té hodnosti i platnosti, jako slovo Boží, kteréž jest jako meč s obou stran ostrý a pronikající (Žd 4,12).“ Slovo Boží mělo znít z církví do světa dvacátého století jako rozhodující autorita a výhrada ke všem jiným učením. Měly a mohly mít církve tento vliv na moderní svět?
Byl to svět 20. století, který se anglický historik Paul Johnson pokouší vystihnout relativismem hodnot, odvozeným omylem z teorie relativity Alberta Einsteina. Znamená to, že se vše vzájemně porovná a poměří, ale absolutně neplatí hodnota žádná. Johnson připomíná psychoanalýzu Siegmunda Freuda, která vyjevila možnost, že duševní pohyby lidského nevědomí či podvědomí vytlačí význam lidského svědomí a osobní odpovědnosti vůči pravdě, která je člověku nadřazena. Například pocit méněcennosti dovede pak člověk svou kompenzační horlivostí a náhražkovým sebezviditelňováním rozvinout tak, že se stane nekonečně zlým. Nezáleží-li na pravdě a jeli všechno relativní, jeli člověk ve svém nitru pánem nad bližním, kterým pohrdá, uteče se do kolektivu, který by potvrdil tuto jeho žádostivost. Objeví se autoritář, demagog, diktátor a svolané zástupy se mu bezmezně oddají. Kde pak zůstane Boží slovo, lidské svědomí, úcta k bližnímu, lidská práva a solidarita? Na konci 20. století se ozývá otázka, zda relativistické zpochybnění pravdy neožívá znovu v názorech tzv. postmodernismu.
Z 19. století se do 20. století přelil optimismus osvícenství, které hlásalo, že rozumný člověk stačí na moderní svět a že před lidstvem je díky vědě a technice cesta pokroku a štěstí. Náraz velkoparníku Titanic do ledovce v Atlantickém oceánu v roce 1912 nahlodal sebevědomí sebejistého Evropana. Oprávněným se ukázalo varování Tomáše G. Masaryka právě před titanismem, jak o tom psal v knize Moderní člověk a náboženství, která obsahuje jeho články z konce 19. století. Psal v nich o sebevražednosti, také o umdlených duších, zkoumal, kdo to je faustovský nadčlověk. Ale Masaryk napsal v roce 1908 také své Ideály humanitní, aby ukázal, v čem je cena lidství a spolulidství pod zorným úhlem věčnosti. Jak ovšem takový hlas demokrata zapůsobí na národy a velmoci, které brousily své zbraně pro hrůznou zákopovou a pevnostní válku, která vypukla v roce 1914?
Obě církve u nás, reformovaná a luterská, žily ve svých sborech, konfesionální vyhrocenost už nebyla tak ostrá jako v druhé polovině minulého století, modlitby, kázání a písně zněly z tolerančních kostelíků a modliteben i z velkých chrámů postavených po Protestantském patentu v roce 1861. Ale také evangelíci museli narukovat do rakouskouherské armády a stávalo se, že jeden evangelík sloužil za císaře pána až do konce a jiný evangelík přeběhl do legií, podstoupil nakonec sibiřskou anabazi a vrátil se přes Vladivostok několik let po skončení války.
Byla obrovská radost, že válka skončila, a versailleský mír nadějně sliboval bezpečné uspořádání Evropy. Vznikla Československá republika, zástupy lidí vděčných za svobodu přivítaly radostně svého prezidenta T. G. Masaryka. Bylo mnoho vlasteneckého nadšení, ale ve vzduchu byla i otázka, jak se s novou situací vyrovnají čeští Němci, kterých u nás bylo přes tři miliony. Sjednocená církev se na svém generálním sněmu v prosinci 1918 ve svém prohlášení odvolává na evangelium a konfese, nikoli na národnost a vyslovuje odhodlání „dále nábožensky žíti a pracovati na vzdělání království Božího v národě českém.“ V roce 1919 němečtí evangelíci, kteří dříve žili s českými evangelíky pod společnou vídeňskou konsistoří, založili u nás samostatnou německou evangelickou církev. Obě církve se respektovaly, v třicátých letech však došlo k narůstajícímu odcizení.
Českobratrská církev evangelická prožila přestupové hnutí a vyrovnání s katolictvím bylo nesnadné pro zkušenost s vnucovaným náboženstvím od časů Bílé hory. Josef L. Hromádka upozorňoval, že katolictví nelze jen povrchně odbývat, ale je třeba snažit se proniknout do jeho hloubky a ptát se po jeho významu. Naši bohoslovci vedli církev k Písmu, k reformačním základům, k zakotvení sborů v Božím slovu. Rovněž mladší generace farářů v tzv. Opatovických thesích z roku 1934 zdůraznila zjevení Boží v Kristu, Boží slovo, víru, Písmo, budování církve a odpovědný vztah ke světu. Sbory zápolily s hospodářskou krizí z roku 1929, jejich sociální odbory podporovaly postižené, prostředkovaly zaměstnání, pomáhaly opatřovat byty.
Od nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu se odtud začala šířit hrozba pro dosavadní poválečné uspořádání Evropy. Časopis Křesťanská evue bedlivě sledoval vývoj v Německu a sympatizoval se zápasem Vyznávající církve proti národněsocialistickému poblouzení, které se projevilo i v hnutí tzv. Německých křesťanů. Křesťanská revue otiskla ještě i slavný dopis švýcarského bohoslovce Karla Bartha J. L. Hromádkovi z 19. září 1938, v němž vyslovuje naději, že „synové starých husitů ukážou rozbředlé Evropě, že jsou na světě ještě i dnes muži“ a vyzývá českého vojáka k obraně hranic. Čeští politikové tento hlas zřejmě nezaslechli. Dodnes se diskutuje o tom, zda tehdy šlo z naší strany o ustrašenou kapitulaci nebo taktický ústup. Válka pak ovšem probíhala nejen v Evropě, ale i v Atlantiku, v Africe, v Asii a v Tichomoří. Už před válkou narůstalo strašlivé ohrožení evropských Židů, které se dovršilo jejich záhubou během války. Za postupující německou armádou vtrhly do zemí gestapácké či esesácké oddíly, které s nepopsatelnou drzostí a surovostí vypátraly a zatkly Židy v našem pohraničí, v protektorátě, v Lodži, v Amsterdamu, na řeckých ostrovech i v Budapešti. Teprve po listopadu 1989 můžeme osudy a záhubu Židů důkladně sledovat v muzeu ghetta ve Velké pevnosti v Terezíně a také z knihy Richarda Glazara, Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, z knihy Hany Posseltové-Ledererové Máma a já, z knihy Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi a z jiných knih. Teprve je před námi doba, kdy se teologové a filozofové odhodlají nahlédnout dějiny Evropy, ale i církví v ní ve 20. století z perspektivy Židů utracených v plynových komorách, aby především církve konečně začaly pořádně číst 9. až 11. kapitolu Pavlovy epištoly Římanům o Izraelcích, jimž „patří synovství i sláva i smlouva s Bohem“ (9,4).
Synodní rada se za války snažila zachovat, co se dalo, ale postižení a uvěznění si stěžovali, že se o ně ne dost stará. Byla vystavena drtivému tlaku v době po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, koncem války její představitelé pro nekonformní postoje museli opustit Prahu. V církvi byli mnozí faráři a laikové, kteří se v době německé okupace zachovali statečně, ocitli se v koncentračním táboře, položili životy. Mezi nimi také stateční muži a ženy Akademické Ymky. Je to zvláštní, že uprostřed války se nadějí staly spojenecké armády, které postupovaly do Německa od Stalingradu i z Normandie. Na druhém konci zeměkoule ukončily válku výbuchy amerických atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, jejichž použití zůstalo předmětem sporů.
Bylo po válce. Konaly se děkovné bohoslužby i ve druhém žižkovském sboru v Praze na dvoře mezi domy. Ale také se prosadily argumenty narůstající během války, že je potřebí v co největším počtu odsunout české Němce. Bylo to považováno za řešení situace, vyvolané předchozím chováním převelké většiny Němců u nás. Asi se v církvi ani ve veřejnosti tehdy nenašel hlas, který by se veřejně postavil zásadně proti této akci. Byly ovšem varovné hlasy a mnozí žádali slušné zacházení s Němci a Přemysl Pitter se ujímal německých dětí. Bylo i mnoho surovostí z české strany a mnozí Němci to zaplatili životem. V roce 1948 profesor Josef B. Souček napsal hlubokou analýzu celého dění, v níž odmítl náš nezřízený a bezuzdný nacionalismus a vyslovil odpor ke snaze zabezpečit se pro budoucnost. Poslal ten dopis nepodepsaný do Ženevy a známe jej teprve několik let. Do prázdných měst a vesnic přišli noví lidé. A přišli také reemigranti ze Zelowa a z Volyně a odjinud, aby na sebe v pohraničí vzali břímě, o němž lidé ve vnitrozemí neměli potuchy. Dodnes trčí do vzduchu otázka konfiskovaného a rozchváceného majetku vyhnaných Němců. V roce 1995 vydal náš synod Stanovisko k problematice vysídlení sudetských Němců a před několika týdny vyšla v němčině společná kniha českoněmecké evangelické pracovní skupiny s titulem Rozdělující zeď je zbořena, která vyjde i v češtině.
Po válce se mnozí odvraceli od orientace na Anglii a Francii, které nás v Mnichově 1938 opustily, a zaujali vděčný vztah k sovětským vojákům, kteří nás osvobodili, i když se nezapomínalo na podíl západních armád. Ale byly zde také iluze o tom, co byl a je Sovětský svaz, kdo je maršál Stalin. Nerozebíralo se, kdo byl Lenin a jeho diktatura, ačkoliv na to Masaryk ve 20. letech upozorňoval, co znamenala kolektivizace tzv. kulaků, moskevské procesy, zanedbání přípravy na válku před rokem 1941, co to bylo později nazvané souostroví Gulag, co bude znamenat sovětská náročivost po příchodu sovětských vojsk do střední Evropy.
Přišel únor 1948 a komunistický převrat. Církev byla zaražená a rozpačitá. J. L. Hromádka nezůstal v emigraci v USA, chtěl být doma. Pokoušel se opřít o osobnosti, které se orientovaly v převratech dějin, mluvil o proroku Jeremiášovi, církevním otci Augustinovi, o Janu Amosu Komenském. Říkal, že v suverenitě víry musíme najít atitudu, vztah k novým okolnostem, vstoupit do nich, kázat evangelium a nebát se. Mnozí se k němu přimkli, mnozí se distancovali, mnozí se za něho kryli. Ozvaly se námitky, že režimu příliš mnoho konceduje, promíjí. Padesátá léta byla krutá, bylo mnoho politických poprav, mezi nimi i evangeličky Dr. Milady Horákové. Nepopsatelně drzé bylo pronásledování českých a slovenských letců, kteří za války bojovali za naši svobodu ve spitfajrech a hurikánech. Hromádka zápolil s marxismem, čekal obrodu společnosti. Hnutí Nové orientace hledalo navázání, ale i nekonformní odpovědnost. Mnoho se vykonalo v teologii, biblistice, církevní historii, hymnologii. Sbory procházely tříbením a bylo v nich mnoho věrných lidí. Šedesátá léta přinesla nadějné plody v kultuře, divadle, filmu. Heslo socialismus s lidskou tváří znělo slibně a v roce 1968 si národ vydechl úlevou a radostí ze svobody, když padla cenzura. Navzdory obavám sílila naděje na lidštější společnost, v níž bude vládnout dialog a ne perzekuce.
Okupace pěti armádami v srpnu 1968 to všechno pobila. Hromádka ve svém memorandu vyslovil zklamání i otázky, které dosahují až k roku 1948, ale ptal se také, co učiníme dále. 16. synod v únoru 1969 vydal statečné prohlášení Synod svému národu. Normalizační režim dotíral na církev, zrušil Svaz českobratrského evangelického duchovenstva, odnímal souhlasy farářům, někteří se ocitli ve vězení. Ti, kteří zůstali ve farářské službě, museli dávat bedlivý pozor, aby se při jednání s církevními tajemníky nedistancovali od postižených kolegů. Mnozí byli ohroženi náporem a lstivostí Státní bezpečnosti. Ale ve sborech byli stále věrní bratři a sestry, scházelo se společenství mladých kazatelů zvané Libštát, mladí lidé jezdili na Zbytov a dál sjížděli v kanoích řeky a měli pobožnosti a zpívali nové písně ve stanu teepee.
Obhajoba lidských práv zůstala jednou z nadějí 20. století a profesorka Božena Komárková na to upozorňovala svými odbornými pracemi. Řada našich kazatelů a laiků podepsala Chartu 77 a musíme jen litovat, že došlo k míjení synodní rady s disidenty, které vyústilo v její důtky sedmnácti kazatelům poté, co spolu s laiky vydali prohlášení Postavení církví a věřících adresované Federálnímu shromáždění. Problematické bylo i vyjádření Komenského fakulty známé jako osm tezí, které spadá rovněž do tohoto údobí. Synod v lednu 1990 prohlásil důtky za neplatné a nesprávné.
Po listopadu 1989 došlo na synodech k těžkému tříbení, kdy dosud opatrnější jakoby si vyměnili role s dosud odvážnějšími. První se začali v nastalé svobodě silně angažovat, druzí nabádali k rozvaze, jak se nyní orientovat. Objevily se obavy, že dojde k roztržce. Je to dar Boží milosti, že k ní nedošlo a že v církvi byl zachován rozhovor.
Na konci století a tisíciletí se mnohé změnilo. Rozpadl se Sovětský svaz, sjednotilo se Německo. Ale chudé národy jsou dále chudé a v Bosně i Kosovu nastaly válečné hrůzy. Začali jsme žít v demokratickém rámci, ukazuje se však, že ke svobodě patří také odpovědnost, plnění slibů, dodržování smluv a právní kázeň a vylučování násilí, krádeží a korupce. Nově hledáme své místo v Evropě a poslední zasedání synodu se pokusilo ve svém poselství sborům vyjádřit se ke vstupu naší země do Evropské unie. Je otázka, co vnesou církve do života národů, aby se dovedly sbližovat a aby byly tlumeny a překonávány národnostní a rasové předsudky a nevraživosti. Naše země se otevřela novým lidem ze všech stran a je otázka, zda je dovedeme přijmout. Všichni se musíme učit vzájemné snášenlivosti právě jako lidé různých jazyků, různé barvy pleti, rozmanitých názorů a odlišného způsobu života.
Slovo Boží, k němuž nás volá České vyznání z roku 1575, se stalo tělem a Ježíš právě ve svém lidství a svým lidstvím je zjevovatelem Boha. A tak blízko data, které uvozuje třetí tisíciletí, toto datum nepřeceňujme a nepodléhejme katastrofickým předpovědím, ale čerpejme ze studnice Kristovy lidskosti, jejíž bohatství je založeno v Bohu. Ježíš ve svém lidství překonal všechny krize, jeho lidství je podnětem k naději pro humánní svět zítřka. Samému Bohu buď čest a sláva a my jako církev zůstaňme v pokoře a držme se této naděje, která nezahanbuje.
Předneseno na jubilejním shromáždění k 80. výročí vzniku ČCE ve Smetanově síni v Praze 5. 12. 1998