Čínští studenti v Pekingu nevědí, zda se pustit do sametové revoluce. Zatím nevědí, zda to má cenu. Zeptali se Jáchyma Topola, když je seznamoval s evropskou poezií a československými zkušenostmi se sametovou revolucí. Ptali se, zda by byla u nás revoluce, kdyby strana povolila svobodu podnikání a cestování? Západní zboží? Záleželo by pak „československému národu“ na svobodě slova? Na svobodné literatuře? Svobodě církví? Po chvíli váhání uslyšeli odpověď, že asi ne, asi by k revoluci nedošlo.
Oslavy 17. listopadu byly letos rozpačité jak předcházející odpověď, která nedokázala upozornit, že čínským studentům přece jen jedna otázka schází. Jistě a svrchovaně jde o svobodu slova, svobodnou literaturu, svobodu vyznání. Musí to být ovšem garantováno ústavou, a hlavně právním vědomím občanů, kteří se chovají jako morální společenství.
Váhavost zástupce naší kultury je na místě, nemluvil jen za sebe. K jisté proměně státních struktur došlo. Dostali jsme ústavu, zaručující lidská práva. Sametová revoluce logikou své sametovosti přinesla plody. Po dvaceti letech máme v úřednické vládě a evropském parlamentu zástupce, kteří byli aktivními členy komunistické strany před dvaceti lety, což za určitých okolností nemusí být tragické. Podobně na počátku nové epochy komunistický právník Marián Čalfa vykročil za svou stranickou příslušnost a přesvědčil komunistický parlament, aby zvolil Václava Havla presidentem (1989). Dokonce vykročil za svou dosavadní ideologii, a učinil první přípravné kroky k privatizaci znárodněného majetku.
V demokratické společnosti se občas dějí zázraky, že politik jedná ve prospěch celku, nejen ve prospěch jedné strany vyvolených a lobbistů. Zázraky se dějí za jedné podmínky. Ve společnosti musí být dostatek lidí, kteří tlačí politiky k dodržování svobod a práv. Stane-li se měřítkem jednání ve společnosti ústava, garantovaná ústavním soudem, pak dochází k rozhodnutím, která mají dobrý účinek pro celou společnost.
Václav Havel vznesl během oslav návrh na vytvoření nové ústavy pro naši republiku. Jeho požadavek jde za váhání Jáchyma Topola, i skepsi pekingských studentů. Havel naznačuje správný směr. Není však nutné psát novou ústavu. Nynější je stejně kvalitní jako americká ústava z roku 1781. Havlova iniciativa však naznačuje, že horizontem našeho myšlení se má stát ústava, a ta nás vyučuje určitému chápání společnosti. Máme být morálním společenstvím stran, spolků, církví, atd. Má nám jít o humanitně zaměřenou žurnalistiku i krásnou literaturu, film a divadlo, náboženskou snášenlivost a charitu. Během hledání morálních kvalit se přidruží i legitimní starost o kvalitní zboží i ovzduší, o svobodné cestování i regionální jedinečnost a otevřenost vůči cizincům a menšinám.
Pouze nevím, proč se nikdo dosud nepozastavil nad tím, že nám z kalendáře národní paměti vypadl odkaz na 10. prosinec, na světovou událost číslo jedna: vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv roku 1948, kterou koncipovali a schválili zástupci nejen Evropy, ale i Pekingu, Dillí či Washingtonu, včetně zástupců Maroka či Brazílie.