rozhovor s Milošem Rejchrtem
Pane Rejchrte, narodil jste se roku 1946 v Ostravě, podle vaší mluvy bychom to však nepoznali. Do jaké doby jste trávil dětství právě v tomto městě a kdy jste se ocitl v Praze?
Ani trochu jsem nepochytil kratky zobak ostravský, protože jsem tam žil snad rok necelý. Rodiče náhodou bydleli tehdy v Ostravě, což není bezvýznamná okolnost, otec totiž byl kazatel Církve bratrské, tehdy Jednoty českobratrské, a tam bylo zvykem, že kazatel nemá setrvávat dlouho na jednom místě, snad tak tři čtyři roky, a pak zase někam jinam. Část dětství jsem proto prožil na venkově, v Trhovém Štěpánově, ale od pěti let jsem Pražák, kterým se taky ponejvíce cítím.
Kdy se to stalo, že jste si řekl – dám se na duchovní dráhu, chci, aby se ze mě stal kněz?
Určitě to bylo na střední škole, v době pro mě velice zajímavé, protože v rodinném prostředí jsem dostal sice výborný základ, znalost písem svatých a také zvyk chodit hojně do církevního společenství, ale abych pravdu řekl – ono mě to tak nějak válcovalo. Bylo to na mě moc. Už mě to přestalo bavit, ten svět zbožnosti, a velice jsem se těšil, až budu dospělý a postavím se na vlastní nohy a odložím tohleto náboženství spolu s bronzovou sekerou a kolovrátkem do muzea. Ale pak jsem měl štěstí, že jsem se setkal zase s jiným okruhem křesťanů, takříkajíc liberálnějších. Potkal jsem se s jedním evangelickým farářem, který kolem sebe měl kroužek mladých lidí, kde se docela normálně mluvilo o tom, co ti lidé viděli v kině a jaký ten film byl, a to pro mě bylo něco nového, protože v prostředí, kam jsem do té doby chodil, se považovalo chození do kina za prohřešek, ne-li přímo za hřích.
Vzpomínám si na jeden z vašich rozhovorů, kde jste přiznal, že vaší první láskou byla postava, kterou jste právě shlédl ve filmu. To vám bylo tehdy asi devět let…
Byl to film Rodina Uljanovových a já jsem se tam zamiloval do sestry Vladimíra Iljiče Lenina, do slova a do písmene, protože ji dabovala jedna spolužačka. Byla z béčka a velice krásná, krásnější než ta Leninova sestra, mimochodem. Tyhlety dvě postavy mně nějak splynuly a dost dlouho jsem trpěl neopětovanou láskou. Zjišťuji, že to vůbec není legrace, ty dětské lásky, že to opravdu bolí… V člověku to něco zanechá a může to trvat dlouho. Všem doporučuji těmhle dětským láskám se neposmívat.
Ale když jsme u toho kina – chodil jsem tam tak trochu načerno, protože v tom mém dětském církevním prostředí se tohle nepěstovalo, to byly takové ty „světské radovánky“. A právě v rozhodujícím věku puberty jsem se dostal do liberálního křesťanského prostředí a najednou jsem zjistil, že ta víra není nějaký handicap, který musím unést, ale že to je něco, co mně otevírá obzory, protože najednou se ukázalo, že existují také vynikající křesťanští spisovatelé a že člověk může i v církevním prostředí pochytit něco o Grahamu Greenovi a podobně. Ve škole jsem pak exceloval, když tam četli nějakého Čuka a Geka, a já na to řekl: No ale z hlediska existenciálního podle Grahama Greena problém konečnosti člověka je něco docela jiného, než… atd., atd.
To jste asi paní učitelku trochu rozčílil, nebo ne?
To právě bylo krásné, že to už byla doba, kdy člověk paní učitelky nerozčiloval, už se nacházely taky takové paní učitelky, tehdy samozřejmě soudružky, kterým tohleto imponovalo, a já jsem zjistil, že vlastně tato možnost vnímat svět jinak, než se dělo ve škole, je jednak pro mě osobně zbohacení, ale nakonec že to můžu i v té škole prodat. To se mně pak taky velice vyplatilo na střední škole.
Můžete se ještě pozastavit u pojmu víra? Filozoficky může být to slovo chápáno různě…
Mně je velice blízká jedna z možných definic, definice českého filozofa Emanuela Rádla, který říká, že víra je zvláštní pnutí duše, nakloněné k činu. A já myslím, že to tak je; to je ta víra, která hory přenáší, to znamená – víra je především přesvědčení, že tu horu je třeba přenést. Když člověk takové přesvědčení má, že se něco musí udělat, a také že to jde, že se to určitě povede, tak potom může ve světě žít jinak než jenom jako pasivní konzument událostí, které na něj dopadají.
Když se podíváme do vašeho životopisu, zaujme rok 1972, kdy jste byl zbaven státního souhlasu. Co to tehdy pro vás znamenalo a jak se odvíjel váš odpor v době normalizace?
Byl jsem zbaven tzv. státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti nikoliv pro odpor, ale spíš pro jakési svobodnější vyjadřování. Nikdy jsem neměl pocit, že jsem nějaký bojovník proti komunismu, a ani dodatečně bych nechtěl být zařazován do nějakého třetího odboje…
Dobrá, ale obtěžovala vás Státní bezpečnost, byl jste vyslýchán… Poprvé to bylo, myslím, v České Lípě.
Přesně tak. Jenže to se nedělo proto, že bych byl členem nějakého odboje, ale bylo to proto, že oni si jako odboj vykládali naprosto všecko – třeba to, že člověk myslí po svém a že své myšlenky říká nahlas. Tímto způsobem jsem se ocitl v civilním zaměstnání, protože jiné pak už nebylo. Kam jinam než do kotelny… Naštěstí se našli dobří lidé, kteří mně jednu kotelnu obstarali, a tak jsem čtyři roky fungoval v České Lípě jako topič u OPBH, pak jsem topil dost dlouho v Praze a mohu topit vlastně dodnes… Tak tomu je, že větší část mé životní kariéry, sedmnáct let, jest kariéra dělnická, topičská.
Stal jste se také mluvčím Charty, na počátku 80. let.
Charta vznikla v sedmdesátém sedmém a je zajímavé, že postup proti chartistům byl dost stereotypní. Proto jsem věděl, že kdo se stane mluvčím, musí počítat s tím, že bude neustále policejně sledován a šikanován, ale že ho pravděpodobně nezavřou. Oni prostě mluvčí – s výjimkou takových vyhlášených jmen jako Václav Havel nebo Rudolf Battěk – radši nechávali na pokoji, pokud neprovokovali příliš, protože už to byli lidé trochu známí ve světě. Věděl jsem, že budu zcela určitě vystaven všelijakým šikanám (což se hojně naplnilo, tak někdy od března začaly první represe, najednou člověk byl někde odchycen, zavřen na 48 hodin, pak časté výslechy, někdy ráno v pět hodin zvonění, taková ta klasika, že – tam soudruzi s bílým žigulíkem, a půjdete s námi, a zase se člověk vrátil až za dva dny, eventuelně za čtyři), to bylo dosti nepříjemné. Člověk sice počítal s tím, že se domů vrátí, ale jistotu neměl.
Jak se díváte dnes z vašeho pohledu na existenci lustračního zákona? Pokud naši zákonodárci neprodlouží jeho platnost, skončí koncem roku 2000.
Bohužel jsme odsouzeni k tomu, abychom viděli trochu černobíle. Skutečně, chceme-li nakreslit nějakou konturu něčeho, tak prostě musíme kreslit nějaké lajny, které něco od něčeho oddělují. Tak to v životě chodí, a já myslím, že lustrační zákon mohl být sice jistě vyvedenější, mně tam taky řada věcí vadí, ale řekl bych – lepší toto než vůbec nic. Přece jenom byl to jakýsi pokus, částečně zdařilý, nějak připomenout, že není všechno dovoleno, že člověk v životě také nese důsledky za své jednání, za své jednání hanebné, nečestné, nepoctivé, zvláště za ochotu být s tehdejšími estébáky kamarád. Nejstrašnější na StB bylo, že oni vám neustále nabízeli vlastně takové svoje přátelství a své služby a jisté výhody, které ti ostatní neměli. Mám za to, že minimálně v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy už se nepoužívala tvrdá represe a mučení a já nevím co všechno (když, tak naprosto výjimečně), kdo se stal spolupracovníkem Státní bezpečnosti, tak to dělal pro nějaké výhody, nebo aby se dostal z nějaké šlamastiky.
Dovolte osobní otázku – jaký jste měl pocit, když jste musel v Českém rozhlase předkládat lustrační osvědčení?
Bylo to nepříjemné. Já se mám svým životopisem někomu prokazovat, říkal jsem si, nějakému managementu Českého rozhlasu? Svou bezúhonnost? Dyť snad by mohli vědět, kdo jsem. Ale pak jsem to spolkl a řekl jsem si – daň demokracii jest, že splníme tuto povinnost. Občanská povinnost je tohle, splním to.
Teď snad k trochu příjemnější záležitosti. Vy jste také písničkář, mnozí vaše jméno spojují s hudební skupinou Berani. Vzpomenete si, kdy a za jaké okolnosti jste napsal první písničku?
To bylo ještě v pubertálním věku. Mám dojem, že moje první písnička byla „Odpusť“, protože tehdy se objevil v Čechách takový první křesťanský song, a sice německá písnička „Díky“, známe ji z filmu Díky za každé dobré ráno. Písnička to byla jistě dobrá, ale mně se zdálo v době postpubertálního vzdoru, že je moc optimistická, že se tam nějak moc děkuje, a tak jsem se oddal poloze spíš kající a napsal jsem jakousi protiváhu, písničku „Odpusť“. Odpusť, že dnes tak jako včera jsem tobě věrnost sliboval, odpusť, že z rána do večera jsem tebe skutky zrazoval.
Hodně jste se nechal inspirovat černošskými spirituály.
Černošské spirituály pro mě byly skutečně zjevením. Když jsem slyšel první desku, ještě takovou tu osmasedmdesátku, se skutečnou nahrávkou pravého černošského gospelu, tak jsem najednou zjistil – ano, to je moje poloha, to je můj svět. Nejvíc mě na spirituálech fascinoval proces vzniku písně, protože sám pořádný gospel vzniká tak, že kazatel vyleze na kazatelnu, káže, a někde chytne nějaký rytmický slogan, a najednou shromáždění se toho chopí a zopakuje to, a teďka se to začne jaksi vylaďovat a vzniká nádherný dialog mezi kazatelem a společenstvím, a to jsou pak ty nejkrásnější černošské gospely. Myslím, že v tom je základní struktura lidského společenství, kde jedinec má nezaměnitelnou úlohu, on prostě má nějaký nápad, s něčím přichází, ale není tam proto, aby se exhiboval, je tam proto, aby se s ostatními sdílel. Ti to slyší po svém a odpovídají. Interakce mezi jedincem a společenstvím, to je pro mě spirituál.
Vaše píseň „Abrahám“ je patrně první písnička v české kultuře, která zrýmovala slovo restituce. Je pro vás právě tento fenomén něčím zvláštním, že vás tak inspiroval?
Samozřejmě že ano, mně se zdálo v té době, že se příliš mnoho mluví o církevním majetku a že církev sama se tímhletím zapatlává a sama se vhání do nekonečných úvah, jako kdo nám co ukrad a kdo nám to má vrátit a jak to, že nám to ještě nevrátil. Měl jsem za to, že konečně by chtělo taky připomenout, že víra není starání se o církevní majetek, ale víra je ochota udělat to, co Abrahám, ten praotec víry: vykročit úplně do nové situace, neznámým směrem, a nevědět ani, jak to dopadne.
Vy jste otec tří dětí. Vím, že jste nikdy nelpěl na majetku. Jak to snášely vaše děti v porovnání s jinými vrstevníky?
Doufám, že kdybyste se jich zeptal, tak řeknou, že ničeho nelitují. A mám dojem, že naše rodičovská komunikace s nimi byla vždycky dobrá a je i nadále, řekl bych, skvělá. Právě to dbaní na jiné hodnoty – třeba jsme je vždycky vedli spíš k muzice a místo televize se četly pohádky – jim snad dalo do života výbavu, kterou zase nemají jiní.
Nemyslíte si, že vidíme současnost až příliš černě, když se podíváme, jak se proměnil žebříček hodnot? Nejsme příliš pesimističtí?
Nevím, kde se bere představa, že se proměnil žebříček hodnot. Nemám vůbec pocit, že by za komunismu byla nějaká idealističtější společnost a že by snad idea konzumní společnosti přišla ze Západu. Vzpomínám na své dětství, vzpomínám na výrok Nikity Sergejeviče Chruščova, který prohlásil, že do komunismu se jede automobilem. A ve škole nás skutečně učili, že v tom kapitalismu sice taky mají auta, ale jednak špatná, technicky zaostalé výrobky, a jednak tam auto má jenom někdo, zatímco v komunismu ho budou mít naprosto všichni. A tahleta představa komunistické společnosti jako konzumního ráje, ta byla naprosto samozřejmá. A vydalo to i své ovoce, že skutečně se lidé za ničím jiným nehonili. Když si na to vzpomenu, jakou dalo potíž sehnat nějaké těsnění k něčemu, jak na to člověk musel myslet a jaké strategie důmyslné, komu zatelefonovat, koho sehnat, kdo by poradil, kdo by se přimluvil, kdo by pak třeba tu frontu vystál, kolik energie tomu člověk musel věnovat – ať mi nikdo neříká, že dneska je to horší.
Učitelé občanské nauky nám tehdy říkali, že v komunismu budeme mít jedinou starost, a totiž tu, že nebudeme vědět, co s volným časem. Apropó – pokud je nějaký volný čas, jak ho trávíte?
Asi docela normálním odpočinkem. Pokud se mohu vyspat, tak to rád udělám – čím dál tím víc to asi souvisí s věkem. Oceňuji procházky v přírodě, a pokud ještě kolena nebolí, tak procházky prokládám joggingovým během, to miluji.
Tak, a od této idylky k závažnějším věcem a problémům, které také řešíte. Jsou to českoněmecké vztahy, jste členem správní rady Českoněmeckého fondu budoucnosti. Co říkáte na požadavek Evropského parlamentu, aby Česká republika zrušila Benešovy dekrety?
Nedokážu to hodnotit po stránce právní, jestli něco takového je možné nebo jestli de facto už k něčemu takovému nedošlo, že ty dekrety vlastně už právní závaznost nemají atd. Ale myslím, že je nutné mít odvahu několikrát nahlas říci, že leccos, co v Benešových dekretech stálo, je hanebnost. Míním například ten dekret, kterým se vyviňují lidé, kteří v rámci spravedlivého boje, do kterého měla patřit i ta odplata, byli amnestováni i po válce, ještě několik měsíců po válce, pakliže se dopustili na německém obyvatelstvu nebo na někom, kdo by mohl být považován za kolaboranta, skutku, který za jiných okolností by byl trestný. Měli bychom jednoznačně říci, že se za takovou věc stydíme.
Je asi pravda, jak tvrdí někteří historikové, že základy k pronásledování menšin, ať už to byli Němci nebo Maďaři, dali velice šikovně komunisté – v Košickém vládním programu, a k dokonalosti je dovedl tehdejší komunistický ministr vnitra Nosek. To je asi také třeba si uvědomit.
Kdyby to byli jen komunisti, tak by mně to tak nevadilo, protože od nich stejně nic dobrého nečekám. Ale na té poválečné hysterii, která pak znamenala, že se tolerovala spousta zvěrstev při divokém, a pak i při organizovaném odsunu německého obyvatelstva, mně nejvíc vadí to, že velice návodně, až hystericky se vyjadřovali příkladní demokraté. Mně vadí, že Ferdinand Peroutka se dopouštěl hrozných výroků a říkal, že je to příležitost, jaká se vyskytuje jednou za tisíc let, konečně vyřešit českoněmecký problém. Prokop Drtina nebyl ve svém slovníku také nějak vybíravý a prezident Beneš také ne. To mi vadí nejvíc, že demokraté zklamali. Že si to komunisti vymysleli… to prostě voni nic jinýho vymejšlet neumějí.
Co vás nejvíce trápí na současných českých politicích?
Trpíme tím, že máme politiky, kteří jsou více politiky než státníky. Zřetelně je na nich vidět, že jim jde hlavně o vítězství jejich partaje. Uvažují v horizontu příštích voleb, ale že by někdo uvažoval v perspektivě třeba padesáti let a snažil se do politiky vtělit něco, z čeho by měli užitek naši vnukové, takových lidí je velice, velice málo, špendlíčkem aby je člověk hrabal.
Z čeho máte radost? Ve své práci, v osobním životě, a vůbec v životě naší země a našich občanů, kteří jsou s mnohými věcmi nespokojeni?
Mám radost, vždycky když vidím, že navzdory podmínkám nepříliš příznivým – ostatně absolutně příznivé podmínky nejsou nikdy – se najdou lidé, kteří vědí, že je třeba tvořit, pracovat, vychovávat, něco pěstovat, pomáhat ke vzniku nových dobrých věcí. Tak to mně vždycky udělá obrovskou radost, a budu mluvit o jediné věci – hrozně mě těší, když vidím výborné učitele, je to zaměstnání dost mizerně placené, společenská prestiž taky nic moc, a někdy tam člověk najde tak skvělé lidi, kteří, mám za to, dokáží v době, kdy i rodina ztrácí svou někdejší roli, rodinu nahradit. Takové učitele znám a ti mně dělají radost. Takoví učitelé existují třeba v hudebních školách. Abych byl konkrétní, velkým objevem pro mě byla hudební škola ve Žluticích – zapomenuté pohraniční městečko, kde dokáží dělat s dětmi v hudební škole neskutečně skvělé věci.
Rozhovor vedl redaktor Českého rozhlasu Antonín Zelenka. Protestant děkuje za laskavé svolení k uveřejnění p. redaktoru Zelenkovi a týdeníku Rozhlas.