Sexismus jako hřích
Pro feministickou teologii, ostatně jako pro celou teologii osvobození, je zásadním tématem sociální rozměr hříchu. Ačkoli ani individuální rozměr hříchu feministická teologie neignoruje, zaměřuje se více na rozměr sociální, který spatřuje v útlaku v rámci sociálních a kulturních struktur. Častými tématy se staly sexismus, rasismus a ostatní formy diskriminace a důsledky tohoto útlaku na individuální sebepochopení jedince. Nejvíce se diskutuje o sníženém sebevědomí žen, jež je výsledkem dlouholetého znevažování jejich sexuality a jejich lidství.
Podle americké feministické teoložky R. R. Ruether křesťanství sice považuje muže i ženu za obraz Boží, ovšem v historii se objevovaly tendence spojovat ženu s nižším stupněm lidství. Vybudovaly se hierarchické dualismy ducha a těla, rozumu a smyslů, kultury a přírody, pána a otroka a aplikovaly se na vztah muže a ženy, přičemž ženy byly spojovány s tělem, přírodou, a tím i se smrtí a hříchem.
Mýtus o pádu člověka, který byl původně pokusem, jak se vyrovnat s tragédií a absurditou lidské existence, sloužil podle feministické teoložky Mary Daly v muži ovládané společnosti primárně jako ospravedlnění nerovného sociálního řadu. To, že má žena podle tradičního výkladu mýtu původ v muži a byla zodpovědná za jeho pád, ospravedlňovalo, a stále ještě ospravedlňuje, její podřízené místo ve společnosti hned dvakrát.
To, že ženy jsou v podstatě na základě některých výkladů knihy Genesis a Pavlových listů obviňovány z toho, že způsobily veškeré zlo na zemi, podle ní může způsobit nejen nenávist mužů vůči ženám, ale i nenávist žen k sobě samým. Mnohé ženy kvůli tomu trpí obrovskou ambivalencí v samém jádru vlastního bytí, protože bez svobody nemohou žít autenticky. Touží po svobodě, ale zároveň se autentické existence bojí. Jsou totiž samy sebou i svým utlačovatelem, jehož vědomí si zvnitřnily. Tyto ženy by rády mluvily, ale zůstávají zticha. Dívky a ženy jsou totiž od dětství tradičně vedeny k nenápadnému, ukázněnému chování a k tomu, aby mluvily tišším hlasem. Zesílení hlasu má přitom velký smysl a užitek: může podpořit argumentaci, a dokonce vzbudit u mužů respekt. Ženy se ovšem o tuto zbraň vědomě připravují, aby nebyly považovány za hysterické. Ženy by rády jednaly samy za sebe, ale raději jednají skrze muže. Bojí se existence v sexistické společnosti. Důsledkem může být psychologická paralýza, která pramení z pocitů beznaděje, viny a úzkosti, že nebudou přijaty společností takové, jaké ve skutečnosti jsou.
Tato úzkost je podle Daly velice silně zakořeněná a ženy, které se snaží žít s novým vědomím sebe sama, se dostanou do silného konfliktu s mechanismy sociální kontroly. Tyto ženy jsou často obviňovány z toho, že jsou nedostatečně ženské, nenávidí muže, v konzervativnějších kruzích mohou být považovány za odpadlé křesťanky směřující k zatracení. Nejsilnější obvinění paradoxně mnohdy přicházejí od ostatních žen.
Ženám se tedy nabízí pouze malý prostor, jak se realizovat a zároveň dostát ideálu ženy, který je žádoucí. Nutno podotknout, že ženy se naučily tento prostor velice rafinovaně využívat na úkor mužů. Vypracovaly si velice důmyslné praktiky, jak manipulovat s mužem. Především ty, které nejsou svou povahou submisivní, tiché a pasivní, se naučily, jak se vtěsnat do ideálu tradičně pojaté role křesťanských žen, aby z této bezpečné pozice realizovaly svá přání a touhy.
Tyto strategie si ženy také osvojují v rámci socializace, od svých matek, příbuzných, kamarádek. Vědomě či nevědomě se učí, jak muže ovládat, aby měl pocit, že on je ten, kdo ovládá. Toto pokrytectví žen ve vztahu k mužům je ostatně také důsledek sexismu, důsledek toho, že ženy nemohou být přijaty prostě takové, jaké jsou.
Ostatně ani muži to nemají v sexistické společnosti snadné. Tam, kde žena musí být pasivní, poslušná a submisivní, musí být muž aktivní, odpovědný a silný. Nemůže si dovolit udělat chybu, přiznat slabost, projevit city. Muži si pak málokdy mohou dovolit tuto masku odložit, aby nebyli považováni za „slabochy“ nebo muže „pod pantoflem“.
Jak ale z tohoto začarovaného kruhu ven?
To, že má sexismus historický a systematický aspekt, neznamená, že za něj neneseme individuální zodpovědnost, pokud ho svým myšlením, chováním a jednáním podporujeme.
Muži i ženy mají reálnou možnost přestat se na sexismu podílet. Sexismus se nesmí Písmem legitimizovat, ale vyvracet
Feministická teologie vychází z toho, že biblické křesťanství obsahuje kritickou transformující tradici, která nám může pomoci osvobodit se od sexismu v církvi i mimo ni. Je potřeba zdůrazňovat, že muž i žena jsou stvořeni k obrazu Božímu (Gn 1,27), že jsou bez rozdílu spaseni v Kristu (Gal 3,26–28).
Ovšem ideje vyjádřené ve 28. verši 3. kapitoly listu Galatským, tedy „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou, vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“, zápasí s realitou padlého světa, kde vládne nerovnost a útlak. Církev by neměla tyto nerovnosti podporovat, natožpak obhajovat. Jistě se dá namítnout, že konečná spravedlnost nás čeká až v Božím království. Nicméně církev chápaná jako společenství adoptivních Božích dětí v Kristu žijících by měla již nyní, zde ve světě, usilovat alespoň o odraz konečné spravedlnosti – tedy i spravedlnosti mezi pohlavími.