Tématem mé přednášky je židovská věrouka ve vztahu k „jinému“. Nevím, kdo vybral jako motto našeho semináře „Pride and Prejudice“ (Pýcha a předsudek), ale podle mého názoru je velmi zdařilé. Každý, kdo si vypůjčí tento výrok Jane Austenové, zajímavě naráží na napětí mezi dílčí identitou a univerzální odpovědností. Bylo by nesprávné a naivní se domnívat, že někdo může existovat bez tohoto napětí. Jako jedinci máme totiž individuální identitu. Kladné sebehodnocení vyžaduje také určitý stupeň pýchy, hrdosti. V tom se ovšem zároveň skrývá nebezpečí, že tato hrdost povede k aroganci, jež nás může vzdálit ostatním. A tak je zde trvalý a základní lidský rozpor.
Každé náboženství má své poselství a specifické sebepojetí, díky němuž se považuje za důležité. Proto hrozí, že v každém náboženství, snad dokonce obzvláště v náboženství, se projeví nesnášenlivost a úzkoprsost. Je ale také pravda, že všechna naše náboženství, jistě všechna naše abrahamovská náboženství, a já půjdu ještě dál, že všechna velká světová náboženství mají univerzální vizi a pocit odpovědnosti.
Všechna náboženství mají tedy svou specifickou identitu, ale také univerzální odpovědnost vůči lidem. Pravé umění spočívá v tom, dokázat udržet rovnováhu mezi těmito dvěma faktory: Na jedné straně si zachovat vlastní identitu a současně být otevřený bližnímu.
Podíváme se nyní na židovské učení, a zaměříme se na momenty zdůrazňující univerzální odpovědnost. Judaismus pokládá za základ Tóry knihu Genesis, to je jeho první a základní zásada. Chápání přirozenosti lidské bytosti se v Genesi zakládá na chápání přirozenosti Boží, které je ve svém kontextu revoluční. Známe abrahamovskou revoluci, tj. nikoli revoluci monoteismu, víry v jednoho Boha, nýbrž revoluci etického monoteismu. Toto pojetí vychází z představy Boha mravnosti a mravního smyslu stvoření, mravního smyslu existence, a odtud plynoucího účelu lidského rodu v mravnosti. To je jednoznačný základ pojetí, které nacházíme v Genesi. O člověku se zde například říká, že byl stvořen k obrazu Božímu: Této božskou kvalitě rozumějí sice nejrůznější komentátoři různě, ale v zásadě ji vidí v lidské schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem a chovat se mravně. A přítomnost této božské kvality v každém člověku činí lidský život nedotknutelným. Např. rabi Akiva, mudrc z 2. století, k tomu řekl: „Bůh člověka miluje, je jedinečný v jeho očích, a proto milovaný uprostřed stvoření. S takovouto kvalitou ho stvořil ke svému obrazu.“ Řekl také: „Každé prolití krve zasahuje samého svatého Boha.“ – Zmenšuje totiž Boží obraz ve světě.
Tuto představu přijala i halacha, učení o zákonech: Mišna v ústní tradici 2. traktátu Sanhedrin říká, že soudci musí varovat svědky před následky jejich výpovědí. Musí je varovat, aby své svědectví nepodávali nesprávně ani v tom nejmenším. Mohlo by to totiž vést k tomu, že by za nejtěžší zločin odsoudili nevinného, a to by bylo stejné, jako kdyby byl zabit celý svět. Lidský život je nenahraditelný, neboť každý člověk je stvořen jako jedinečná bytost. A zdá se, že v rámci tohoto osobního stvoření je stvořen právě tak s mužským, jako s ženským rozměrem. Midraš objasňuje, že teprve po stvoření člověka bylo od sebe odděleno mužské a ženské. Původní Adam je právě tak mužský, jako ženský. Proč tedy Bůh stvořil Adama samotného, když všechny ostatní tvory v Genesi stvořil jako mužské a ženské – a když se tak jako tak dále vypráví, že jednoho tvora Adama rozdělil na muže a ženu? Proto, aby byl podtržen mimořádný vztah, jednota mezi mužem a ženou. A proč se potom na začátku jedná o stvoření individuálního jedince? Mišna na to odpovídá: Protože se nám tu sděluje morální poselství, že každý člověk je celým lidstvem, celým světem. Zničit jednoho člověka znamená zničit celý svět. A naopak – zachráníšli jeden život, jako bys zachránil celý svět. Takto se tu zdůrazňuje mimořádný význam lidského života.
Zajímavá je také známá diskuse, kterou obsahují dva jiné midraše: Dva velcí mudrci rabi Akiva a BenAzaj diskutovali o tom, co je největší zásadou židovství, podle níž mají Židé řídit své chování ve společnosti. Rabi Akiva říká: „Je to přikázání ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ BenAzaj říká: „Na to si dej pozor, protože víš právě tak dobře jako já, že to může být nebezpečné. Existuje důležitější zásada: ‚Toto je rodokmen Adamův. Když Bůh stvořil člověka, stvořil ho k obrazu Božímu.‘ To je proto, abys nemohl říci: Protože se mi vysmívají, budu se vysmívat svému bližnímu, protože jsem pronásledován, budu pronásledovat svého bližního.“
Midraš to vykládá takto: Vždy hrozí nebezpečí, že kritérium pro lidské chování udělá někdo ze svých subjektivních zkušeností. Mohl by například říci: „Rozumím přikázání ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘ tak, že toto přikázání míní, že mám se svým sousedem jednat tak, jako jedná on se mnou. Když se mnou jedná špatně, budu s ním jednat také špatně. Když se o mě nikdo nestará, když jsem v nouzi, proč bych se měl o někoho starat já?“ Postoj „jak ty mně, tak já tobě“ je morálně destruktivní. Proto musíme zdůraznit, že lidský život a lidská práva jsou svaté, nezávislé na tom, jak se jednalo s tebou, nezávislé na tvých osobních prožitcích.
Podle výpovědi BenAzaje pokaždé, když podceňujeme a ponižujeme člověka, podceňujeme a ponižujeme i Boha.
Židovské sebepojetí vychází z toho, že smlouva mezi Bohem a člověkem tu byla už dlouho před Abrahamem, a tedy i dlouho před Izraelem. Po potopě uzavřel Bůh smlouvu s Noem a jeho dětmi. To znamená, že tuto smlouvu uzavřel s celým lidstvem. Smlouvou se míní dvojstranné dění: Na jedné straně tato smlouva zavazuje Boha, že upustí od záměru zničit svět. Od lidí se na druhé straně očekává, že budou žít v zásadě mravným životem. Existuje sedm noemovských příkazů. Všechny jsou morální zásady. Z židovského pohledu je spravedlivý každý, jehož život odpovídá noemovským zákonům. Pro svůj podíl na budoucím světě, pro to, co křesťané nazývají vykoupením, už nepotřebuje žádné další zlepšení, nemusí se stát Židem ani udělat nic jiného. Dobrý nežid je ten, kdo dodržuje těchto sedm přikázání, člověk, který uznává rodičovství Boží. Ten, kdo přinejmenším uznává, že za stvořením stojí vyšší moc, moc mravnosti, jež od nás požaduje mravní jednání. Podle judaismu má takový člověk podíl na budoucím světě. Skutečnost, že Boha zná celé lidstvo, poukazuje na to, že každá lidská bytost je Bohu drahá. V talmudickém traktátu Sanhedrin je citován rabi Meir, žák rabi Akivy, který říká: „Nežid, který studuje Tóru, je roven veleknězi.“ A midraš Tanja debe Elijahu vykládá 9. verš žalmu 132 „tvoji kněží ať obléknou spravedlnost“, že „toto jsou spravedliví z národů světa, kdo jsou v tomto světě kněžími Svatého, budiž požehnán“. Když mluví žalm o „tvých kněžích“, kteří jsou spravedliví, nemyslí spravedlivými lidmi židy, ale o nežidy. Spravedliví lidé jsou jako kněží Boží. Není podstatné, jakého jsou původu. Další výrok z Tanja debe Elijahu říká: „Božský duch, božská inspirace, Duch svatý spočívá na každém člověku podle jeho skutků, nezávisle na jeho rase, původu a pohlaví.“
Když se někdo chová správně, spočine na něm Duch svatý.
Tyto texty zdůrazňují univerzální vztah mezi Bohem a jeho stvořením. Proto má každý jedinec svou cenu.
Nemůžeme si ale vybírat jen to dobré a musíme také vidět, že v naší tradici jsou i výroky spíše negativní. Bylo by nesprávné je opomíjet, ale právě tak by bylo nesprávné, kdybychom se je nesnažili pochopit v jejich kontextu. Pro židovský národ, děti Izraele, byl svět, ve kterém se vyvíjela jejich identita a náboženský životní styl, plně pohanský. V okolí Izraele byli lidé ctící morální zásady spíše výjimkou, než pravidlem. Proto popisuje Tóra a jiné naše spisy svět kolem nás jako pohanský, nemorální, degenerovaný, jako svět, který stojí v plném protikladu k cílům a hodnotám, jež platí ve světě našem. Proto si od těchto vlivů musíme udržovat určitý odstup. A proto ti, kdo jsou s námi v kontaktu, nemusí mít sice na našem společenství výlučný podíl, ale hodnoty našeho společenství musí přinejmenším respektovat a nesmí pro ně představovat okamžité ohrožení. To je to základní rozlišení mezi „nochri“ a „akum“, cizákem a modloslužebníkem na jedné straně a „ger tošav“ a „ben Noach“, nežidovským obyvatelem a noemovcem na straně druhé. Co tvoří základ pro toto rozlišení? „Ger tošav“ a „ben Noach“ je každý, kdo není modloslužebníkem. Podle Maimonidovy definice z 12. století je to ten, kdo dodržuje sedm přikázání.
Sedm přikázání se skládá ze zákazu vraždy, krádeže, incestu/cizoložství, rouhání, modloslužby. Neexistuje žádné přikázání nařizující, že by někdo musel věřit. Nesmí se však rouhat, tedy chovat se vůči Bohu neuctivě. Zákaz jíst úd živého zvířete se chápe jako zákaz násilí proti zvířatům. Jediné pozitivní přikázání říká, že „ben Noach“ musí mít soudy pro stanovení práva, čímž je sledován princip spravedlnosti.
Podle Maimonida každý Nežid, který takto žije, „ben Noach“, nebo „ger tošav“, má v židovské společnosti všechna občanská práva, právě tak jako Žid. V židovském náboženství je považován za „spravedlivého z národů světa“, který má podíl na budoucím světě.
Poprvé od doby Makabejců vznikla zde v zemi židovská autonomie se vznikem státu Izrael. Ale Židé zde dominovali už předtím. Rabíni museli k těmto zvláštním otázkám zaujmout stanovisko. Je zajímavé, že první aškenázský vrchní rabín, rabi Kook, a jeho následovník, rabi Herzog, kategoricky stanovili, že křesťané ani muslimové nejsou modloslužebníci, nýbrž věřící, kteří uznávají morální principy. Proto mají být křesťané a muslimové, žijící ve státě Izrael, chápáni jako „gerim tošavim“ nebo „bnei Noach“, jako členové společenství, kteří mají plná občanská práva a stát je musí chránit.
Negativní nebo sebevymezující rozměr ve vztahu k „tomu druhému“, jež se dají v židovských textech nalézt, se vztahují ke kontextu společnosti, jejíž etika se stavěla nepřátelsky vůči židovskému učení a cílům, jak tomu bylo například během středověku. Když se ale jedinec chová morálně a věří, pak máme povinnost akceptovat ho dokonce i v našem středu jako integrální součást nikoliv židovského společenství, nýbrž civilní společnosti, ve které žijeme. Musíme také chránit jeho práva.
Každou náboženskou tradici je třeba posuzovat především ne jen podle její teologie, jež sama o sobě pro nás nemusí být takový problém, ale hlavně podle své teleologie. To znamená, jaký je cíl příslušné tradice.
Z tohoto hlediska je judaismus ve šťastné situaci, jež je dána jeho menšinovostí v dějinách. Ale již v době proroků a v našich nejstarších počátcích vnímal židovský národ sebe sama jako toho, který je svou smlouvou s Bohem povinován univerzálnímu určení. – „Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ Základem pro smlouvu na Sinaji, jež sama konstituovala pochopení židovského národního určení, je představa, že židovský národ má být královstvím kněží a svatým národem. Co je míněno „královstvím kněží“? Kněz je ten, kdo má sloužit zbytku společnosti. Židovský národ má tedy být knězem lidstva, a tak mu sloužit.
Jakým způsobem se to má dít? Tak, jak to popisuje Izajáš 49, 6: „…dal jsem tě za světlo pronárodům“. To se má dít tak, že Izrael bude dodržovat Boží přikázání a žít podle nich. Izrael má ve světě posvěcovat Boží jméno (Lev 22, 32), má tedy světu sloužit jako příklad správného způsobu života. Musíme si poctivě přiznat, že se nám to zatím nepodařilo, ale jistě nás v rámci tohoto poslání čeká ještě dlouhá cesta.
Přesto je tento univerzální cíl vizí mesiášské doby, jak je popsána například u Iz 2,9n. Co je mesiášská doba? Mesiáš je v židovství jednoduše člověk, který má lidský úřad. Je to moudrý politický nebo sociálně-náboženský vůdce své doby. Jeho doba je časem, ve kterém už nejsou pronásledování, lidé žijí v míru a pokoji, národ nepozvedá proti druhému meč, země je plná poznání Božího, jako je moře plné vody. Jinými slovy: Tyto představy naplňuje takový stát, který si uvědomuje Boha a jedná morálně. Ideál, o který usiluje židovství, je mesiášským ideálem pro celé lidstvo. Svým způsobem života chce židovství sdělit své hodnoty celému lidstvu.
Když během svátku pesach jíme nekvašený chléb, macesy a hořké byliny, připomínáme si tím, že naši předkové byli vyvedeni z Egypta. Co přitom slavíme? Slavíme vysvobození z otroctví, univerzální lidskou svobodu. Neočekáváme od Eskymáků na Aljašce nebo od hinduistů, že se 15. nisanu společně posadí, aby jedli nekvašený chléb a hořké byliny a uznali tak ideál univerzální svobody, protože předkové někoho jiného byli před 3500 lety vysvobozeni z Egypta. To by byl kulturní imperialismus. Něco takového vůbec není třeba.
Existují různé kultury a také ty tvoří část naší vlastní identity. A není žádný důvod k tomu, aby jedna kultura měla monopol na to, že Bůh se k ní vztahuje. Když nás všechny stvořil v naší rozdílnosti, vztahuje se k nám také různým způsobem, a my se v naší rozdílnosti vztahujeme k němu. Proto vystupují v představách mesiášského věku různé národy – „národ proti národu nepozdvihne meč“, „budou k němu proudit všechny národy“ – tzn., že přijde mnoho národů a budou existovat i se svými kulturními identitami. Jsou různé formy a cesty, jak tyto identity vyjádřit. Ale poznání, že všichni jsme Boží stvoření, že všichni jsme lidé a náš život je svatý, je univerzální princip, který nás musí vést naší cestou životem ve vztahu k druhým lidem, nezávisle na jejich rase, barvě kůže nebo pohlaví.
Předneseno na konferenci Pýcha a předsudek – mezináboženské sblížení, konané r. 1996 v Izraeli. Přeložil Mikuláš Vymětal